Adéla vestoje, Adéla vleže

Adéla vestoje, Adéla vleže

Je sobota odpoledne a na Letenském náměstí Adéla Elbel vyhlíží taxík. Čeká ji stand-up comedy. Je teprve půl čtvrté, má čas. U baru si dá vínečko, v maskérně ji přepudrují rozkošnou pusinku. A pak už bude, vestoje, bavit lidi a oni se budou smát a tleskat. Až skončí, u baru si dá ještě jedno vínečko a tím samým taxíkem zas odjede na Letnou. Dá si sprchu a zaleze pod peřinu. A do té rozkošné pusinky si zasune malou stříbrnou věc. A bude vleže, a bude se bavit a bude vrnět.

O nepřiléhavosti řeči

Působí komicky, když vrah u soudu promluví takto: "Přišel mi otevřít pan Kuciak. Střelil jsem ho do hrudi." Najednou to je (byl) "pan Kuciak", i když tehdy to bylo něco jako papírový terč. Trestní řád na nepřiléhavost řeči pamatuje a ukládá označovat oběť, "pana Kuciaka", prostě jako "poškozeného". Jako by zákon nehodlal přistupovat na přetvářku, chtěl obviněného nahlížet v původním světle, světle pouliční lampy, které padalo ke dveřím domku, když se v nich osudově setkaly dva stíny: jeden s důvěrou otevřel neznámému, ten mu olověnou střelou rozerval srdce. Protože prý moc psal.

Příběh dětství

Už se odpoutal od země, už je zas jak pták. Ve své stíhačce velitel Vojta. Pod ním lesy, pole, řeky, venkov i město. A někde tam dole i skála Bedřiška, v jejíž puklině si hrával na velitele stíhačky. A stačilo mu k tomu zpětné zrcátko, páka ze smetiště a fantazie. Tak teď Vojta bere za páku docela nepodobnou té ze smetiště, ještě pohled do zrcátka a stroj rozhrne mraky nostalgie. Zanedlouho přistane v Paříži, na Champs Elysées si dojde do bufetu, na kus igelitového pytlíku mu naloží deset deka pařížského salátu a do ruky strčí rohlík. A možná někomu nad laminátovou deskou stolu otočeného směrem k Vítěznému oblouku v pár větách vypoví příběh svého dětství.

U Bulhara

„Je to brána do Žižkova, tak má být děsivá.“ Tak vystihl biolog Sádlo problematickou křižovatku U Bulhara. Jako zástup kajícníků plíží se tu kolony aut v kouři, ve smradu pálených pneumatik, zlověstně svítí oči světel, kolem kravál, vztek, troubení klaksonů. A stačí jiskra a je z toho požár: komu zadrhne motor, kdo zůstane chvíli stát, dostane přes kapotu železnou tyčí; „Tumáš, hajzle!“ Tak tudy se vchází do pekla.

Monstra. Útěk, či provaz?

Za zavřenými dveřmi pokojů sedí hoši s velikými náušnicemi před monitory a propadají se světy: facebook, youtube, hry. Maminky to tolerují, raději dělají, že to nevidí; tatínkové dávno odešli anebo se oběsili. Pak maminky volají: Večeřééé! Hoši, hladoví a dehydrovaní, na páté zavolaní konečně přicházejí. Jednou, nedaleko k stáru, za pomoci technologií vaječných klinik zplodí sobě podobná monstra. A ocitnou se před volbou: útěk, či provaz.