Dlouhá noc

LÉTA ZÁPASŮ, PROHER A NADĚJE

Dlouhá noc 

Zima toho roku se od půli ledna změnila v jaro. V nečekané jaro lidí, které o mnoho týdnů předběhlo jaro v přírodě. Bylo nádherné zúčastnit se jeho bujení, diskutovat s těmi, kteří je vítali, chápali jeho význam, zbavovali se svých ulit a beze strachu veřejně vyhlašovali, co jim leželo na srdci. Osvobozená slova jako vzdálené výbuchy na mnoha místech nadzvedávala a trhala poklop zatuchlé tmy.

Práce v lesním ústraní mi najednou přestávala být středem světa. Les jsem nezanedbával, ale víc než on mě do sebe vtáhly a zaměstnávaly nadějeplné změny, kterými vřely následující týdny a měsíce.

Nadechnutí světla trvalo příliš krátce. Na sklonku léta se nebe od obzoru k obzoru zatáhlo olověným příkrovem. Železná lavina barvy khaki se přivalila, pohlcujíc naději. Probudila však lidskou solidaritu. To ona teď stála proti stokrát silnějšímu vetřelci jako zježená kopí. Ještě se nám zdálo, že budoucnost je před námi šťastná a svobodná. Ten krátký týden po nočním přepadení, těch několik dní pravdy, ty vzrušující hodiny beze spánku, kdy jsme na sebe málo dbali, vyhublí, zarostlí a šťastní, že se bráníme, že jsme spolu, těch sedm rušných dní a napůl probdělých nocí, kdy vlády se místo našich odvlečených představitelů spontánně ujali novináři, dělníci, spisovatelé, vědci, umělci, to byla svoboda. To byla vláda lidu. Mnozí jsme ji poznali poprvé a nadlouho naposledy. Byli jsme šťastní z morální převahy, z toho, že klademe neozbrojený odpor, že se svobodně rozhodujeme, že si rozumíme.

Ale v pozadí již číhal strach. V záplavě nadšení už probleskovala realita. Už jsme si uvědomovali tu strašnou, ideologicky zaslepenou přesilu v plné zbroji a proti ní ty své holé ruce. Potlesk na improvizovaných setkáních dosud zněl, ale pod tíhou laviny malátněl, řídl a umlkal. Dostávali nás. Deptali, svírali.

A potom již strach propukl naplno. Najednou masa, která ještě včera chystala zázrak století, sborově přiznávala omyl. Byla to barbarská modlitba. Chór, co naučenými slovy zatracoval včerejší naději. Modloslužba strachu, prokletí, které v nás přetrvává po věky. Pud sebezáchovy za jakoukoli cenu, třeba za cenu zrady na vlastním přesvědčení, za cenu hanby, že ode dneška budu tvrdit opak toho, zač jsem ještě včera horoval. Ti, jimž stud nebránil, dobrovolně se hlásili ke kolaboraci s okupanty. Zaváděli pořádek, a tak upevňovali svou moc. Ze všech stran však do jejich plánů stále ještě prosakovala pravda. Tasili tedy nejúčinnější zbraň – cenzuru. A už jim nic nestálo v cestě, aby mohli žonglovat se lží. Z okupace vykouzlit bratrskou pomoc, z touhy po svobodě zaprodanost imperialismu, ze sobeckých zájmů vůli národa. Ze spravedlivých zrádce, ze zrádců hrdiny. Ze tmy světlo. Ze zaostávání cestu do šťastné budoucnosti. Sterým, tisícerým papouškováním otupili myšlení, národ krmili hesly a poučkami, ve stínu cizích hlavní bděli, aby nedezertoval ze správné cesty. A národ, vymáchaný v realitě, se ponořil do apatie, rozdělil se na milión mikrosvětů a každý ten mikrosvět začal žít sám pro sebe. Najednou tu byla spousta pomýlených. Tím nabídnutým slovem si kupovali odpustky. Bili se v prsa a doznávali, že nikdy nemluvili a nejednali z vlastní vůle, že jejich myšlení a činy ovládal třídní nepřítel, protisocialistický živel. A ten živel byl v zájmu šťastné budoucnosti odhalován. Protože se neskrýval, ale ještě se veřejně pokoušel s větrnými mlýny bojovat, nedalo to žádnou práci. Vyvoláváním jmen si získávali další odpustky.

Dostavila se dlouhá, dusná, přízračná noc. Už jsme se navzájem neslyšeli. Z médií se linul monolog. Tisíckrát opakovaná lež se stávala pravdou. Převrátily se lidské hodnoty. Jejich pravdě jsme jako věřili a do hlavy nám nikdo neviděl. Tak jsme žili a vychovávali novou generaci.

Cesta k pravdě byla v nedohlednu.

Také mezi lesníky pronikl strach a mlčení. Hlavní slovo mělo několik jedinců, kteří životního cíle dosáhli, když je mocní vyzvedli do svých výšin. Chtěli se zavděčit a zařídili, aby obratem bylo všechno jinak, než dosud. Výzkum lesní techniky dostal nový směr. Stavidla znásilňování byla uvolněna. Dosavadní snahy lesníků postavili na hlavu.

Tak krkolomný obrat vyvolal nesouhlas. Aby se očistili, začali se dovolávat potřeb společnosti.

Tak došlo na slova profesora Abraháma.

Měli se však na pozoru. Z jejich úst ukapával med. Slušelo se, aby odpůrcům uznali jejich argumenty, budilo to zdání důvěryhodnosti. A tak útočili ideologickou zbraní: jedním dechem s potřebami společnosti se zaklínali potřebou ochrany lesa a přírody.

Jen při pozorném poslechu mohlo citlivé ucho zachytit falešný tón. Tak halasného zaklínání přece nebylo třeba. Právě to znělo podezřele.

Ve svém novém pořádku nás připravovali na to, že nám brzy bude určován každý krok a nebude proti tomu odvolání. Měli jsme se učit bezduchému plnění úkolů, aby námi mohli manipulovat. Vedoucímu polesí odebrali právo samostatně hospodařit, stal se vykonavatelem příkazů. Rozhodovalo se na vyšších místech.

Připravovali nás na tvrdé zásahy do lesního prostředí, ideologicky bezchybně ospravedlněné. Brzy si je nechají požehnat novým zákonem.

Své odpovědnosti jsem se nechtěl vzdát. Ještě jsem věřil v nápravu, proto jsem nemlčel. Ale můj hlas nepronikl dusítky strážců pořádku. Spolu s ostatními, co zůstali v menšině, byl vymazán ze seznamu hlasů přípustných.

„Sami jste si to zavinili,“ říkala přizpůsobivá většina, „tak co se divíte?“

„S kým vlastně jste?“ ptal jsem se jich. Poukazovali na nové podmínky a zdravý rozum. Pádnější odpověď jsem z nich nedostal. Už je ovládl strach.

Zlomení jejich chabého odporu nedalo vládě pevné ruky téměř žádnou práci. Brzy poslušně přemílali cizí pravdu, vzývajíce ji jako spásu světa.

V zatuchlé, skoro již nedýchatelné atmosféře únavných, stále jedním směrem tekoucích slov jsem začal klesat na mysli. Málem jsem o známých pravdách sám zapochyboval.

Toho jsem se zděsil. Smír s nimi? Nikdy!

No, myslíš, že je to tak nemožné? Smířily se jiné kapacity. Tady se podívej. Přečti si, kdo už se k nim přidal. Vidíš ta jména? Uznávaní zastánci hospodaření ve prospěch zdravé budoucnosti. Jen si to přečti.

Při čtení toho prohlášení jsem nevěřil vlastním očím. Vybrali si pár polopravd a jejich pomocí oslavují těžkou techniku, velké paseky a jehličnaté monokultury. Svou autoritou posvěcují shora vyhlášenou lež. Spolu s vlky vyjí chválu na snadnou kořist, k níž se lze dostat v této temné noci.

„Ani je zítřek nezajímá!“ kroutil jsem hlavou. „Může jim někdo uvěřit? Po tom, jak opravdově proti hladové smečce včera bojovali?“

Ale ano, uvěří. Včerejší omyly se dnes odpouštějí. Patří to k dobrému mravu. Pokořit se, okřiknout duši a vyznat materiálno. Jen si pozorně přečti, jak přesvědčivě podporují ekonomiku dneška. Profesor Abrahám, kdyby žil, nazval by je kořistníky, stejně jako jejich chlebodárce.

Škodolibost ve mně balancovala na hranici s bezmocným vztekem, když jsem pročítal sérii požehnaných článků, jež začaly vycházet vzápětí po první vlaštovce. Čekají nás jen úspěchy. Půjde to jako po másle. Upusťme od přecitlivělých představ. Hospodaření v lese můžeme snadno přizpůsobit těžké mechanizaci. Holoseče nezavádíme poprvé, byly tu dávno před námi a osvědčily se. Tyto budou na ještě vyšší úrovni.

Dlouhá, předlouhá noc byla před námi a také v nás. Nikdo nedohlédal konce.