Nad řekou

Když jsme stáli nad vodou,
tvé ruce byly bílé jako sníh.
Sledoval jsem, jak si mezi nimi hrají vlnky,
a viděl, jak ty kostky ledu v tvých očích rozmrzají.
S řekou z nich odcházel i splín.

(Roztříští se dole u splavu,
a když se vrátí za tmavých večerů,
budeme na něj připravení.
Vždyť bez něj taky nejde žít.)

Lanovka se dává do pohybu
a my stoupáme výš.
Směješ se a objímáš mě kolem ramen.
Dřív jsem se bál výšek,
teď se dívám pod sebe
a nemůžu uvěřit té kráse.