Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak vychovat vítěze bez toho, že by existovali poražení?
Autor
Stargazer
„Z trenéra nesmí nikdy vyzařovat větší touha po vítězství než z hráče. Takové dítě nemá perspektivu být úspěšné,“ řekl mi v rozhovoru o současných výchovných trendech dlouholetý licencovaný trenér mládeže. Jelikož sám také občas objíždím mládežnické turnaje, uvědomil jsem si, že má absolutní pravdu. Analogicky se však to stejné dá říct i o vztahu učitel-žák v českých školách, kde je často jediným, komu záleží na výsledku, právě pedagog.
„Z trenéra nesmí nikdy vyzařovat větší touha po vítězství než z hráče. Takové dítě nemá perspektivu být úspěšné,“ řekl mi v rozhovoru o současných výchovných trendech dlouholetý licencovaný trenér mládeže. Jelikož sám také občas objíždím mládežnické turnaje, uvědomil jsem si, že má absolutní pravdu. Analogicky se však to stejné dá říct i o vztahu učitel-žák v českých školách, kde je často jediným, komu záleží na výsledku, právě pedagog.
Ze značné části českých dětí dnes skutečně nevyzařuje přirozená touha po úspěchu, jako tomu bylo před lety, kdy jsme ještě sklízeli sportovní či edukační úspěchy. Hokejoví junioři mají teď čerstvě za sebou patnáctý neúspěšný pokus přivézt z mistrovství světa do 20 let medaili. Jejich fotbalové protějšky se na loňský závěrečný turnaj mistrovství Evropy jedenadvacítek vůbec nekvalifikovaly. A čeští žáci v mezinárodních srovnávacích testech dlouhodobě stagnují.
Žijeme totiž v podivné době. Najednou jsme se rozhodli, že budeme děti chránit před porážkou ne tím, že je naučíme vyhrávat, tvrději a lépe pracovat, poctivěji se učit, ale tak, že v mládežnických kategoriích odstraníme výsledky. Z alternativního školství se ozývají hlasy, že bychom měli ve školách zrušit známky, protože soutěžení je pro děti traumatizující. Jak ale vychováte vítěze bez toho, že by existovali poražení? Tak jako nám výsledky dávají zpětnou vazbu, kde mají sportovci rezervy, tak ukazují známky rodičům, jak jsou na tom jejich děti s vědomostmi, které od nich škola přirozeně očekává. Třebaže to nemusí být vždy zrovna příjemná zjištění. Místo abychom vyčnívající lídry sportovních kolektivů a školních tříd dávali na odiv jako osobnosti hodné následování, snažíme se je stáhnout zpět do průměru.
Veřejným prostorem rezonuje debata o zrušení víceletých gymnázií. Údajně segregují společnost, protože je navštěvují výhradně děti pocházející z rodin s vyšším socioekonomickým statusem. Žáci gymnázií prý navíc nejsou ani chytří, ale pouze zaměření na výkon. Ale copak je na tom něco špatně? Po nás dospělých snad zaměstnavatelé nepožadují zejména výkon? Je snad v českém státním školství nějaké gymnázium předem uzavřeno jedinému žákovi? Takže místo toho, abychom slabší žáky motivovali k činnosti, vnukli jim potřebu zvýšit úsilí a dotáhnout se na závodníka v čele, proměníme systém tak, aby na ně ani na lídry nebylo vidět.
Chci-li stačit nejlepším, musím trénovat dvakrát tolik co oni, a ne se jim snažit podrážet nohy. Progres gymnazisty navráceného do základního školství se logicky zpomalí, to je, jako bychom nejlepšího střelce ligy poslali rozvíjet se do nižší soutěže. Likvidace víceletých gymnázií, odstranění výsledků a známek, odkládáni srovnávacích testů a všechny další nivelizační kroky zaručeně nepovedou k úspěchu, nýbrž k průměrnosti. Ale na stadiony přece nechodíme proto, že chceme vidět průměrné hráče. Nebo snad ano? Společnost, která vědomě brzdí své elity, nemůže být zdravá.
Reformní pedagogika se snaží spálit všechny staré osvědčené výchovné principy, ohýbat léty prověřené, neměnné pravdy a na jejich popelu vystavět svůj naivní krásný nový svět. Dnešnímu dítěti je odmalička vštěpováno, jak je výjimečné, úžasné a jedinečné, že okolní svět je tu proto, aby naplňoval jeho potřeby a přizpůsoboval se mu. Z mládežnických turnajů mizí rozhodčí. Vnucená formální autorita je dnes nežádoucí. Trenér, křičící na hráče, aby z nich dostal lepší výkon, je považován za despotu. Učitel, nazve-li propadajícího žáka líným či hloupým, si koleduje o inspekci. Probíhá ideologická destrukce autorit. „Doba se změnila. Změnila se i komunikace mezi dětmi a rodiči, mezi rodiči a učiteli. Přísnost by ale měla být v každém věku a v každé společnosti. Určitá pravidla mezi dítětem, hráčem a rodiči být musí. Bez pravidel nejde nic dělat tak, aby to fungovalo. Padá respekt rodičů vůči trenérům, padá respekt žáků vůči učitelům, padá respekt člověka k člověku,“ dodává k tématu trefně zkušený kouč.
Nejúspěšnější čeští sportovci posledních dekád založili svůj úspěch výhradně na nadstandardním tréninkovém úsilí. Dnešní děti sice chtějí být jako oni, přejí si stejně jako jejich vzory viset na zdech dětských pokojů, málokdy jsou však ochotny úspěchu cokoliv obětovat. Těžko by to ovšem mohly umět, když jim my, rodiče, odmala uměle odstraňujeme z cesty překážky. Přirozeně soutěživým dětem vtloukáme do hlavy, že na výsledku ve sportu ani ve škole nezáleží. Vadí nám tréninkový dril, protože sport by měl být hlavně zábava. Protestujeme proti domácím úkolům, jež naše děti neúměrně zatěžují. Tajíme výsledky, aby naše dítě nepoznalo porážku, rušíme známky, aby nezažilo zklamání. Přísný učitel je zpátečník, tvrdý trenér tyran.
Dobrý rodič učí své dítě porvat se o svoji šanci, zabojovat o každou minutu na hřišti, umožní mu zažít porážku i vymáchat se v bahně, protože tak je to nejen ve sportu, ale i v životě.
Ne, děti bychom neměli pořád jen chválit. Tak se vítězové nevychovávají…
27 názorů
Stargazere,
každé dítě samo od sebe k něčemu inklinuje a podle mého názoru, by se měly rozvíjet přirozené zájmy, nebo někdy i posedlosti každého malého človíčka. Kladu si ale otázku : dokážou dnešní učitelé odchadnout, jaké možnosti v tom či onom dítěti dřímají ? Asi někteří ano a někteří ne.
Pokud by měl při výchově platit nějaký obecný trend, pak ten, že každý z nás je od narození jedinečný a že je třeba rozvíjet vklad, který byl tomu kterému člověku dán. Moc se mi nelíbí, že i dnes chtějí diktovat např. rozvrstvení typů středních škol dle potřeb hospodářství.
En,
Japonsko je pro nás v mnohém Absurdistán. Nejabsurdnější mi připadají noclehárny, které se podobají včelím plástvím. Člověk tam má jen výsuvnou postel, počítač a televizi.
S těmi sebevraždami bych ale byl opatrný. V Japonsku je sebevražda - seppuka - tak nějak národní tradice.
Musaši, Amerika je Amerika, každá epocha má svou Ameriku, Spartu, Řím apod. O tom žádná. Ale třeba kultivovaní Japonci s celou svou duchovní tradicí jdou v pracovitosti a soutěživosti snad ještě dál, než čínský dril. V Japonsku jezdí vlaky na minutu přesně, vyčerpaní studenti spí v parku na lavičkách a nikoho to nepohoršuje. Svým způsobem se nedivím, že je v Japonsku nejvyšší počet sebevražd.
Nesoutěživé povahy musí mít jinou vnitřní motivaci - pak je vše OK. Souhlasím.
Ale ta úvaha je spíše o školství než o sportu. V něm chybí vnitřní motivace, troufnu si říct, snad nadpoloviční většině dnešních žáků. Jako spolehlivá vnější motivace působí soutěživost a klasifikace známkami. To však najednou chceme z moderního školství vyjmout a tvářit se, že všechny děti se chtějí vzdělávat. To je jednoduše naivní lež.
Na to reaguje moje úvaha... Na rodiče rozmazlených, ve virtuáním světě ztracených, dětí, jejichž pravdu staví výš, než práci zkušeného, vysokoškolsky vzdělaného pedagoga.
En,
minulý režim byl velmi patetický, bojovalo se o zrno i o červené diplomy, ale rozhodně si nemyslím, že by soutěživost byla výsadou totalitních režimů. Copak třeba už na amerických středních školách není soutěživost často vybičovaná ad absurdum ? Právě v Americe je spousta středních škol přímo navázaná na sport, hlavně na americký fotbal a být dobrým hráčem je často důležitější než být dobrým studentem. Soutěživost opravdu není otázkou režimu.
Určitě máš pravdu v tom, že nesoutěživé povahy by se neměly do soutěžení nutit. Mohou to být často hodnotnější osobnosti než různí Hujeři, takže vždy je třeba hledat hlavně rozumný a realistický přístup k výchově. ... Na druhé straně je ale třeba talenty a soutěživé povahy vybičovat k maximálnímu výkonu a dostat z nich maximum. ...Kdysi se mi dostaly do ruky dva opravdu velké sportovní talenty. V jejich zájmu jsem šel v Brně do lepšího oddílu za lepším trenérem a předal mu je do péče.
Musaši, pokud děti mají rády soutěžě, hry, měření sil a nedělá se z toho středobod života, určitě se tím transformuje agresivita (kdo si hraje, nezlobí), děti se naučí, jak už tady bylo řečeno, prohrávat, taky sebemotivaci atd. Nevím, který jsi ročník, já ale pamatuju tu nezdravou soutěživost počínaje mateřskou školou, konče závody mezi dvěma geopolitickými bloky, kdo bude dřív na Měsíci (hezky to parodoval jeden film) o ekonomické soutěživosti a zastrašování vojenskou silou nemluvě.
Když už soutěže, učitel by měl přihlížet k talentům žáků v různých oblastech a zavádět soutěže i v těchto oblastech. Nikomu nestranit. Někdo je sportovní typ, někdo humanitní atd. Jsou děti vyloženě levé např. na kolektivní hry (protpěla jsem si svoje) a jsou učitelé, kteří dokáží motivovat a naučit i tyto „leváky“, aniž by je stresovali. K tomu by měli být učitelé vedeni, nemyslím, že je to věc povahy. Spíš přípravy budoucích pedagogů.
Ještě k tomu vašemu neustálému srovnávání školy a sportu.
Myslím, že i ve škole lze do určité míry uplatnit sportovní přístup, ale v rozumné míře. Samozřejmě, že by nemělo jít o to být nejlepší, ale o to něco se naučit, jenže do značné míry až povaha žaka, přístup jeho rodičů ke studiu potomka a způsob výuky toho kterého pedagoga určují, jak budou výuka i studium reálně vypadat. Teoreticky vytyčovat jakési postuláty, to je jedna věc a praxe je věc jiná. A toto potvrzuje i celá tato debata. Jedni kladou důraz na prvenství a maximální výsledky, jiní na jiné stejně důležité aspekty výchovy. Vždycky tohle všechno je a nadále bude spíš záležitostí povah než nějakých obecně prosazovaných trendů.
Myslím, že se k tomuto tématu mohu docela dobře vyjádřit, protože jsem nějakou dobu pracoval jako trenér mládeže. Mí svěřenci se neúčastnili "prní ligy", nejdál jme postoupili na kraj, ale nepochybně vím možná líp než jiní, o čem se tady píše.
Při soutěži trenér rozhodně musí motivovat své svěřence všemi dostupnými prostředky. Oni musí vědět a vidět, jak jemu na nich záleží a i kdyby na něm bylo znát, že mu možná na vítězství záleží víc, než samotným závodníkům, vůbec by to vadit nemělo. Soutěž je někdy něco jako rockový koncert : velké emoce, změněný stav vědomí. Ale přes plné nasazení během soutěže by měl trenér zároveň zůstávát realistou a vysvětlovat závodníkům, jaké jsou jejich reálné šance, protože vždycky jde o to, s kým kdo soutěží a jaké jsou kvality soupeřů. Trenér musí být realistou, a když ví, že svěřenci na to mají, vybičovat je k vítězství, když ale ví, že na to nemají, zdůrazňovat, že třeba i páté místo pro ně bude velký úspěch. Sport totiž není jen o tom, že vyhraju, když budu dřít dvakrát tolik jako druzí. O talent jde i ve sportu až na prvním místě a proto musí trenér závodníkům ukazovat nejen jeich pozitivní možnosti, ale i jejich limity.
Ideologie totalitního státu? :-) To tam někde je?
Předkádat svoji pravdu je, si myslím, vcelku normální. Těžko bych mohl předkládat pravdu někoho jiného. Rozhodně se nejedná o žádné fantazie ani konstrukty. Víceméně jsou to vzpomínky na to, jak to kdysi ve vztahu k dětem fungovalo a v čem jsme mnozí vyrostli.
Mé texty jsou výhradně reakcí na absurditu současného převráceného pohledu na výchovu a vzdělávaní dětí, který naprosto devalvuje dnešní školství.
Mandragora1, v tom textu nejsou žádné fantazie, není to beletrie, nýbrž ryzí realita.
Myšlenkový nevkus je zase pouze otázkou vkusu, ale vzdělání mi snad nechybí...
Entropia, já nedělám rozdíl mezi dítětem a dospělým. Podle mne se totiž jedná o stejný živočišný druh. Nemám rád dělení tím "18. rokem", kdy se z "nevinných" dětí rýzem stanou ti "zlí" dospělí.
"U dětí však nad těmi racionálními převažují ty pudové"... jen u dětí? Asi nesleduješ politické a volební dění
Většinou s tebou souhlasím. Ale co se týká víceletých gymnázií? Syn byl ve vesnické malotřídce, nemohl se učit angličtinu.., my obyčejní zaměstnanci, takže nic preferovaného. V přijímačkách i v závěrečných zkouškách byl jeden z nejlepších. Děti musí mít přednost i když nejsou peníze, protože je v nich budoucnost, ale rozhodně není dobré jim vyšlapávat cestičky. Známkovat by se neměly umělecké předměty. Ve sportu jsou zprvu určitě důležitější porážky než vítězství a platí to asi i v životě. Talent není rozhodující.
aleš-novák
28. 01. 2020jo...složité téma...a to ještě neřešíme inkluzi...
Ano, tak jak popisujte svůj život, nelze než souhlasit. Takové je však mizivé procento populace dnešních dětí. Doba se výrazně změnila.
Já myslím, že úlohou školy by mělo být vzdělávat své žáky. Takovou úlohu měla škola odjakživa. Bohužel dnes jsou snahy úlohu školy deformovat v cosi podivného.
Samozřejmě, během života člověka jsou jeho motivace různé. U dětí však nad těmi racionálními převažují ty pudové a tou nejpřirozenější vlastností, pozorovatelnou zejména u věčně soupeřících sourozenců, je to: "být lepší než on".
Být v něčem lepší než ten druhý, je podstatou vnitřní motivace každého člověka. Věřit, že dosáhneme ideálního stavu, kdy se ve škole všichni naučí to, co mají, je dětsky naivní...