jsem z toho na větvi

Na co asi myslela Marie S., když jsem ji tiskl za tanečním sálem ke zdi?
Chichotala se a říkala ne.
Ve škole seděla v lavici za mnou.
„Dáš mi?“
Kolikrát už poskakovala ona věta světem?
„Fakt bych se potřeboval podívat do astrálního vědomí,“ říkám vlezle a v bělmu jejích očí vidím někoho naprosto neznámého.
Otočil jsem se a spatřil člověka visícího v oprátce na větvi prastaré lípy.

„Netušil jsem, že jít ke všem čertům je taková námaha,“ zaskřehotal onen člověk.
„Rozhodl jsem se pro abstinenci ve smyčce. A teď tu jen visím,“ zalykal se slovy.
Marie S. s jekotem zmizela ve tmě.

„Myslel jsem, že štěstí si člověk musí zasloužit. Nikdy mě nenapadlo, že se ho člověk musí taky naučit přijímat,“ řekl muž, když jsem ho odřízl střepem z pivní flašky.
„Cvakněte si šéfe!“ nabídl jsem mu láhev kořalky.
Smutně na mě pohlédl.
„A to jsem chtěl s pitím skoncovat.“
Popadl hrdlo lahve pevně do rukou jakoby ji chtěl uškrtit.
„Sklo dokáže odrazit obraz svého okolí. ZBYTEK MUSÍŠ ZAŘÍDIT SÁM,“ řekl tak, jakoby čekal, že to někdo zapíše.
    Pak začal pít.

    „PROČ NEJSEM MRTVEJ?“ zeptal se vážně. Opět tím hlasem, co láká kameníky, aby tesali.
    „Já tedy nevím,“ řekl jsem. „Ale ono je docela možný, že i smrt si musí člověk zasloužit.“

Kolem nás proběhla ječící Marie S.