Když padá déšť 3a

překlad knih Arthura McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

3

„Něčemu na tom nerozumím,“ řekl Jamie. „Doufám, že ti nevadí, že o tom mluvím. Ale nechápu, proč bys tohle měla dělat.“

Seděli v malé cukrárně u St. Stehen Street. Světlo brzkého odpoledne procházející rohem okna osvětlovalo poletující částečky prachu a ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě uvařené kávy a vanilky z cukroví. Na stole vedle nich ležely neuspořádaně složené noviny, ze kterých sem tam vykukovala slova z titulků VAROVÁNÍ … REZIGNACE… NEPOKOJE V SOMÁLSKU.

Isabel se opřela o židli. „To je kvůli Grace,“ odpověděla. „Nechci vypadat jako nějaká filozofka, která to dělá jen z pracovní povinnosti, ale upřímně řečeno je to můj morální závazek.“ A co Somálsko? pomyslela si. Někde v domě měli knihu, která patřívala jejímu otci a která nesla název „Slza pro Somálsko“. Dlužíme jim opravdu slzy?

Jamie pokračoval: „Ale kupovat byt…“ Pak zmlkl.

Byl to podle něj drahý dar a přestože věděl, že Isabel je štědrá, tahle štědrost už přesahovala obvyklé hranice. „Kolik tě to bude stát? Dvě stě tisíc?“

Isabel pohlédla stranou. Neměla ráda mluvení o penězích, a zejména ne o konkrétních cifrách. Mohlo to stát i přes dvě stě tisíc, ale měla své fondy a domnívala se, že to, jak je využije, je čistě její věc.

„Tak nějak,“ řekla tiše.

„Ale to je strašná suma peněz,“ oponoval Jamie.“Skoro čtvrt milionu liber.“

Isabel jen pokrčila rameny. „To je cena bytů v tomhle městě,“ prohodila.

„Ale proč Grace nemůže dostat hypotéku? Jako všichni ostatní?“

To byla naprosto opodstatněná otázka a Isabel si ji také položila. Ale odpověď na ni zněla, že Grace nebyla ochotná se zadlužit a že Isabel dala slovo jejímu otci, že udělá vše pro to, aby bylo o Grace postaráno. Pro Isabel to znamenalo, že jí zajistí střechu nad hlavou. A i kdyby to neslíbila, pravděpodobně by to stejně udělala.

„Grace zrovna není typ, který by se chtěl zadlužit,“ řekla.

Jamie se zamračil: „Ano, ale proč ty? Proč to musíš být zrovna ty?“

Isabel na něj vrhla tázavý pohled: „Snažíš se mě snad chránit?“

Jamie hned neodpověděl, ale potom mu na tváři zahrál úsměv: „Asi ano,“ zamumlal. „Děláš takový… divný věci.“ A po chvíli dodal: „Občas.“

„To mě uklidňuje. Já se snažím něco udělat pro Grace. Ty se zase snažíš dělat něco pro mne. A Grace svým nenapodobitelným způsobem tráví spoustu času tím, aby se postarala o mně a o tebe, tedy do určité míry. Názorná ukázka toho, jak v praxi vypadá morální sounáležitost.“

Byt, který si toho dne chtěla prohlédnout, se nacházel asi v polovině St Stehen Street, ulici butiků a barů, která měla trochu bohémský ráz, proto byla pro studenty drahá a bydlení v této čtvrti si nemohli dovolit. Lidé, kteří tu bydleli, se museli smířit s hlukem vycházejícím z barů a restaurací, na druhé straně si mohli užívat výhod malých kaváren a bagetterií v bezprostřední blízkosti a kochat se nádherou georgiánské architektury.

Isabel si nebyla jistá, zda je tato adresa pro Grace vhodná, jistě by chtěla něco konvenčnějšího. Ale myslela si, že neuškodí, když se na byt podívá, zda odpovídá její představě. Cena byla slušná a navíc jí bylo řečeno, že ji bude možné snížit, pokud Isabel nebude s něčím spokojena.

Požádala Jamieho, aby se šel na byt podívat s ní, domnívala se totiž, že by jí mohla pomoci Jamieho obeznámenost s tímto místem. Jamie bydlel v Saxe-Coburg Street, která byla jen o pár bloků dál na sever a po St Stehen Street chodil obvykle do města. Znal několik lidí odtamtud a ti mu vyprávěli o okolí. Jamie si ale bohužel nepamatoval, co říkali. „Myslím, že se jim tam líbí,“ řekl. „Nebo říkali, že nelíbí? Promiň, už si nevzpomínám.“

To Isabel příliš nepomohlo a vzpomněla si při tom trochu nelogicky na poslední setkání Wittgensteina s Gottlobem Fregem. „Když jsem naposled viděl Fregeho, čekali jsme spolu na nádraží na vlak a já jsem se ho zeptal: Objevil jste někdy ve své teorii, že čísla jsou objekty, nějaký problém? Odpověděl: Občas tam problém vidím, ale pak mi zase zmizí.“

Isabel si nebyla jistá, zda je to vtipné. Asi být mělo, ale historky vyprávěné filozofy, které se zdály vtipné, ve skutečnosti často vtipné vůbec nebyly, naopak byly dost vážné. A naopak některé poznámky filozofů zamýšlené jako vážné se nakonec staly vtipy a bylo je třeba také tak brát.

Jamie toho dne přišel do kavárny první a Isabel ho našla, jak sedí u stolu poblíž okna a prohlíží si nějakou partituru. Vstal, aby ji pozdravil – Jamie vždycky před ženami povstal – a potřásl si s ní rukou. Nedali si na pozdrav žádný polibek, nikdy tohle nedělali, ačkoli v určitých edinburských kruzích se to už stávalo společenskou normou. Všichni přátelé, i když se viděli poprvé, se při setkání líbali, přinejmenším muž se ženou. Isabel se tahle vlna líbání vůbec nelíbila. Polibek byl podle ní intimní záležitostí a nebyl určen pro příležitosti, kdy se osoby vzájemně neznají nebo znají velmi málo. Někdy to mohlo ženy přivést do trapných situací, když zavadily o mužovy brýle nebo zanechaly stopu rtěnky na mužově tváři. Existovaly ale i další argumenty proti: v poslední době byl v oblibě česnek, čímž lidé chtěli udělat na druhého dojem, ale podle Isabel tím druhému spíš dávali najevo citový chlad.

Isabel by Jamieho ovšem políbila ráda, a to i přes česnekové výpary. Je tak okouzlující, říkala si. Právě teď je ve svém nejkrásnějším věku, jenom teď. Už nikdy takový nebude.

„Vypadá to, že ses nad něčím zamyslela,“ prohodil Jamie, když si oba sedli.

Isabel zrudla. Stěží mu mohla říct: Myslela jsem na to, jaké by to bylo tě políbit. Často lidem nemůžeme říct, na co myslíme, a tak to skrýváme. Nedá se tomu prostě vyhnout, aspoň do určité míry, i když hrozí nebezpečí, že pokud toho budeme skrývat příliš, určitě se to nějak projeví. Je třeba to dělat nenápadně.

„Trochu jsem se zadumala,“ řekla mírně. „Zdá se, že přemýšlím až moc. Ty sám jsi mi to vytýkal, že?“

Ano, řekl jí už při několika příležitostech, že si věci komplikuje, svět je přece mnohem jednodušší. než ona si ho představuje. Ale ona to nebrala v potaz, nebo lépe řečeno brala, ale nebyla schopná svůj zažitý způsob myšlení změnit.

Jamie se usmál: „Ano, říkal jsem ti to už mockrát. Nedělej si všechno složitější, než to je. Ale pořád v tom pokračuješ.“

Isabel věděla, že má pravdu. Avšak tím co řekl, jí dal podnět k dalšímu přemýšlení o tom, jestli se vůbec kdy někdo řídil něčí radou. Pár jedinců asi ano.

„A ty nasloucháš mým radám?“ vrátila mu to Isabel.

Jamie se zatvářil zmateně: „A tys mi nějakou dala?“

Isabel to napadlo hned, jak svou otázku vyslovil. Jediná rada, kterou mu kdy dala, se týkala Cat. Řekla mu, aby se vzdal naděje, že se k němu Cat vrátí, protože taková vyhlídka vůbec neexistovala.

Podívala se na Jamieho a hned věděla, že uhádl, co se chystá říct. V rozpacích sklopil oči na stůl. „Já vím,“ řekl. Čekala, že ještě něco dodá, ale mlčel.

Bylo jí ho líto. Lidé se dost často špatně rozhodují, pokud jde o výběr partnera; a někteří se z těchto chyb nikdy nevzpamatují. Všichni vědí, jak smutná je beznadějná láska, ale stejně touží po tom, co je pro ně nedosažitelné. Ona sama není výjimkou. Nemá vůbec smysl, abych milovala tohoto mladého muže, říkala si, protože to nemá žádnou budoucnost. Ale copak na tom záleží, že její lásku neopětuje? Copak není možné milovat někoho, i když nemáme naději a vidíme ho jen z dálky, přesto však cítit uspokojení, i když se nedočkáme opětovaného citu a objekt našeho zájmu to ani netuší? Jamie mohl Cat milovat, i když ji vůbec nevídal nebo ji vídal velmi zřídka. A ona mohla milovat Jamieho, ačkoli on o tom nemusel vůbec vědět. Oba dáváme lásku, uvažovala, a to s námi musí něco udělat. Možná je to něco jako anonymní dar. Pokud někomu působí radost něco darovat, aniž se ten dotyčný doví, kdo mu to dal – a dávat anonymní dary radost byla, to Isabel věděla – proč by nemohl mít někdo radost z toho, že dává lásku, přestože milovaná osoba se nikdy nedoví, že je milována? Lidé to dělali vždycky, když milovali někoho, kdo byl pro ně nedostupný: velké romantické hrdiny, filmové hvězdy, rockové hudebníky. Milovaly je davy lidí, kteří své idoly nikdy ve skutečnosti neviděli. Nebo svatí, a pomyslíme-li ještě dál, Bůh, ovšem ten, pokud v něj někdo věřil, ho miloval také, tato láska byla tedy odlišná, opětovaná.

„Záleží na tom?“ zeptala se Jamieho. „Jestli někoho miluješ a on tě nemiluje? Je v tom nějaký rozdíl?“

Zvedl hlavu. „Ovšemže na tom záleží. Je to smutný.“

„Smutný?“ přemýšlela Isabel.

„Jistě,“ přisvědčil, „ je to jako…“

Povytáhla obočí. „Jako co?“

„Jako když s někým mluvíš a on tě neposlouchá,“ vysvětloval Jamie. „Ano, takový to je.“

Isabel se nad tím na chvíli zamyslela. „Protože ten cit člověk nemůže sdílet? Jako když obědvá sám?“

Nato se Jamie Isabel zeptal, proč kupuje Grace byt a celý rozhovor se k Isabelině nelibosti stočil k teoriím kolem morálních závazků. Po pár minutách Jamie zavolal servírku.

„Musíme si pospíšit,“ řekl Isabel a ukazoval na hodinky.„Nečekají nás v tom bytě za deset minut?“

Isabel přitakala a tak zaplatili a opustili dost neřešitelný problém morálky, aby se věnovali cenám nemovitostí, což bylo dost depresivní téma. Oba vlastnili dům, Jamie díky velkorysosti staršího příbuzného, který se chtěl vyhnout dědické dani, Isabel díky otci, který jí ho odkázal na prahu její dospělosti.

Ani jeden z nich nevydělával tolik, aby si mohl dovolit tady pořídit dům, řada lidí ve Skotsku neměla na to, aby žila v Edinburghu, kde byly vysoké ceny, stejně jako lidé v Londýně nebo New Yorku neměli dost vysoké platy, aby zaplatili střechu nad hlavou. Isabel připadalo, že je na tom něco špatně, ale zřejmě to byl ekonomický vývoj, který se nedal zvrátit. Ti, kdo přišli jako poslední, dostali to nejméně vhodné nebo vůbec nic.

---