my

Čtyři stěny. Polstrování.

Nic mi nesmí ublížit. Nic mu nesmí ublížit.

Jenže oni neví, že on už tu dávno není.  Neví, že on tu nikdy nebyl.

Oni ho nevidí. Neviděli ho. Nikdy ho neslyšeli. Je tu ale se mnou, když chce se mnou být. Je tu, když já chci. Potom ho vyženu, aby ho ani koutkem očíčka nezahlédli.  Nemusím ho popohánět, jde sám …

Metají mi do tváře lži, obhajuji-li ho.

Rozplývá se. Mizí, a jejich páky nastupují. Nestojí o problémy.

Chtějí být vzorní. Musí přece plnit své sliby, své závazky…

 Cpou je do mě. Rádi by je cpali do něj, ale on tu už není - vymizel jsem ho.

Avšak nemusel jsem, neexistuje přece!

Oči těch vetřelců jsou slepé. Jsou v zajetí slov. Uvězněni mocnou, jedinou, pravdou. Pravdou, kterou se naučili. Pravdou, jíž musí slepě následovat. Pravdou, kterou jim tvrdí ti, jejichž pozadí musí laskat. Avšak nic nevědí o pravdách nás ostatních … o mé pravdě, ani o jeho pravdě.

Kdo je pak vězeň?

Vězní je cizí pravdy a jejich neúprosný čas .

My jsme svobodní … mezi čtyřmi stěnami. Polstrovanými.

Ve jménu svobody, kterou nám plnými doušky dopřávají, nám uspořádají piknik…vezmeme se za ruce a pomalým, ale nápadným, příznačným krokem jdeme. Hlavně je nevyprovokovat.

Zobat jim z ruky. Poslouchat jejich pravdu.

Zpívat s nimi. Unisono.

Jdeš do toho se mnou?

To bude párty!