Když padá déšť 4a

Překlad knihy Arthura McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

4

„Moje milá,“ hlaholila Mimi McKnightová, „jen se na nás podívej, jsme naprosto utrmácení a potřebujeme, řekla bych prakticky všechno, hlavně se napít.“

Isabel jim nabídla, že je na letišti vyzvedne, ale byla dost tvrdě odmítnuta. Vezmou si taxíka, přijedou na vlastní náklady. A skutečně to udělali. Přijeli nabalení tak, jako by chtěli ve Skotsku strávit několik měsíců, o dárcích pro Isabel a další známé, které chtěli navštívit, ani nemluvě. Isabel dostala dvě velké láhve omáčky Tabasco, Sebrané básně Roberta Posela a miniaturu mexického svícnu z 19. století.

Mimi byla nejstarší sestřenicí Isabeliny matky Hibby. Pocházela s Davidu, ale Hibby se narodila a vyrostla v Mobile na alabamském pobřeží, ve městě legendárních dubů a krvavých historek. Bylo to pyšné město, jehož obyvatelé si nevšímali nevzdělaných přistěhovalců.

„Vymysleli jsme Mardi Gras,“ řekla jí jednou matka. „V New Orleans si myslí totéž, ale byli jsme to my. To je i tvoje dědictví, Isabel.“

Ale bohatý Mobbile měl i jiné dědictví, temné. Šlo o černý Jih, o kterém se nemluvilo, nebo spíše dříve nemluvilo. Byl však všudepřítomný. Na každé zašlé rodinné fotografii, kde stálo služebnictvo, pod stromem, vedle auta, nebo přinášelo věci. Tak tohle je za těmi penězi, myslela si Isabel, jakési přivlastněné životy, sice ne vždy, ale často, životy lidí v pozadí, bezejmenných, zapomenutých, kteří toho nikdy moc nevlastnili.

Jako dítě jezdila Isabelina matka do Dallasu, aby unikla vlhkosti pobřeží v teplých a suchých pláních Texasu, bude to líp snášet. Tam se svou sestřenicí Mimi dělala všecko, co v té době a v tomto místě holky v pubertě dělávaly. Nakupovaly u Niemana Narcise na Commerse Street, plavaly v klubovém bazénu a čekaly, že něco přijde, ale nikdy se nic zvláštního nestalo.

Potom se jejich životní cesty rozdělily. Hibby odešla do New Yorku na školu pro sekretářky Katherine Gibbsové a dva roky potom pracovala u právní firmy na Wall Street. Někteří právníci by si ji rádi vzali, byla pohledná, ale měla i onen jižanský šarm, který mladým mužům imponoval. Jí zase naopak imponoval skotský doktorand právnické fakulty, tak si ho vzala místo výhodnější partie a ten se později stal Isabeliným otcem. V Mobile potom předstírali, že je všechno v nejlepším pořádku a všichni příbuzní, kteří jejího manžela viděli, o něm mluvili před ostatními jen v dobrém. Ale tím svět nekončil. Mimi, která byla na Hibbyině večírku, kde oslavovali své zásnuby, obavy ostatních účastníků nechápala. „Na něm je prostě všecko dokonalé,“ říkala, „i jeho nedokonalost.“

Joe NcKnight byl už Mimin druhý manžel, také on byl už podruhé ženatý. Joe byl profesorem práv na Southern Methodist University v Dallasu a odborníkem na historii texaského práva a práva španělských kolonií. Jednou z nich býval i Texas. Býval, zdůrazňoval Joe. „Ukradli jsme ji Mexičanům,“ dodal napůl vážně.

Zajímal se o starožitnosti a Mimi tento jeho zájem sdílela, obchodovala se starými knihami. Joe restauroval a znovu vázal knihy v malé vazárně, kterou si k tomu zřídil v prvním patře jejich texaského domu. V pokoji měl plno nádob s klihem, rolí jemné kůže a potřebných nástrojů. Věděl vše o kůžích, předsádkách i knihomolech. A Mimi zase věděla vše o starých kuchařkách, chorálech a kočkách.

Přijeli brzo večer. Isabel je zavedla do jejich pokoje, který se nacházel v zadní části domu a sloužil jako pokoj pro hosty. Byl z něj výhled do zahrady a svítilo do něj slunce.

„Tady jsme byli minule,“ řekla Mimi. „Ten obraz si pamatuji,“ popošla přes pokoj k velké olejomalbě, která visela nad komodou. Byli na ní muž a žena, kteří objímali rukama dvě děti a stáli na lodní palubě. Za lodí se vzdouvaly vlny, na vrcholcích zpěněné, v dálce byl vidět ostrov.

„To je Skye, ne?“ zeptala se Mimi.

Isabel přikývla. „Ano, to je McTaggart. Asi máš pravdu, je to ostrov Skye. Namaloval pár podobných obrazů jako tento. Lidé opouštějící Skotsko, kteří cestují do Nového Skotska nebo Bostonu nebo na další místa, aby tam začali nový život.“

Mimi dál stála před velkým obrazem a pozorovala ho svými oválnými brýlemi. „A už jedou,“ podotkla. „Podívej se na výraz tváře těch dětí. No, podívej.“

Isabel se připojila k Mimi a také se postavila před obraz. McTaggart nepatřil k jejím oblíbeným autorům, proto ho také dala do pokoje pro hosty, kam chodila zřídka. Ale její otec ho měl rád, měl vůbec v oblibě romantické malíře devatenáctého století a tento obraz koupil levně na aukci, byl to jeden z prvních obrazů, které si pořídil, a věnoval ho Isabelině matce. Isabel měla podezření, že její matce se taky nelíbil, ale nikdy to otci neřekla. Děti na obraze vypadaly, že dokážou čelit svému osudu. Rodiče viděli v cestě jen týdny trvající nebezpečnou plavbu s mořskou nemocí a dalším strádáním, zakončenou přistáním v neznámé zemi, kde je čekaly těžkosti. Pro děti byla plavba velké dobrodružství. Chlapec měl bystrý pohled a se zaujetím sledoval racka, který doprovázel loď v jejím vzdušném víru. Dívka něco říkala své panence, kterou tiskla v náručí, patrně nějaká uklidňující slova nebo ukolébavku.

„Připomnělo mi to 'Lochaber v dáli“, řekla Isabel. „Znáš tu píseň, Mimi? Je to o opouštění Skotska, země, kterou už nikdy neuvidíš.“

Mimi zabraná do obrazu neodpověděla. Isabel tedy recitovala:

 

Loučím se Lochaber, loučím se Jean

Srdce mé, jež více as nespatřím

Lochaber v dáli, Lochaber v dáli

Kdo ví, zda se k tobě kdy navrátím?

 

Mimi se obrátila na Isabel. „Ale to je krásné,“ řekla. „Smutné. Krásné a zároveň smutné. Nazvat milovaného člověka srdce mé, jak mile vyjádřeno.“

Isabel se usmála. „Tahle země je zkrátka taková, víš? Stále překvapuje. Člověk k ní nemůže být lhostejný.“ Otočila se k obrazu zády. „Ale teď mám dost práce. Na večeři budeme mít společnost.“

Už ve chvíli, kdy to říkala, jí došlo ,že nevědomky použila americké slovo. Lidé v Edinburghu nikdy neměli společnost v tomto smyslu, měli pozvané hosty.

„Hosty?“ zeptala se Mimi.

„Ano,“ přisvědčila Isabel,“ Cat.“

„Fajn,“ řekla Mimi,“mám pro ni dárek. A Joe měl pro ni vždycky slabost, že Joe?“

„Jistě,“ souhlasil Joe,“moc hezká ženská.“

„Má nového přítele Patricka,“ dodala Isabel, „přijdou spolu.“

Mimi a Isabel si vyměnily pohledy. Mimi slyšela o Tobym i o dalších, přinejmenším znala Isabelinu verzi.

„Ještě jsem ho neviděla,“ přiznala Isabel,“ ale z toho, co jsem se zatím dověděla…“ Isabel zaváhala. Zatím dostala jen dvě informace, jednu od Eddieho a jednu od Grace. Byl Eddie schopen to dobře posoudit? Nebo Grace?

„Jsou zprávy o něm pozitivní?“

„Jsou. Ostatně se brzy přesvědčíme. Doufám, že vám to nevadí, hned první večer návštěva. Když jsem to zařizovala, tak jsem si neuvědomila, že byste chtěli mít po příjezdu klid.“

Mimi ubezpečila Isabel, že jim to vadit nebude, naopak budou rádi, když si budou moct popovídat.

„Ráda se s Patrickem seznámím,“ řekla. „Chudák malej, nepoleze mu na nervy, když ho budeme okukovat?“

„To nemá rád nikdo,“ připustila Isabel. Ale pak ji napadlo: někteří ano. A proto dodala: „Kromě herců a narcistních jedinců.“ Patrick by mohl být obojí, řekla si. Přemýšlela, jestli narcistní herec bude lepší než obchodník s vínem, což byl Toby. Autopojišťovny řadily lidi do skupin podle riskantních povolání, básníci a novináři měli vyšší pojistku než právníci a knihovníci. Nikdy předtím jí to nepřišlo na mysl, ale teď viděla souvislost mezi rizikem, které muž podstupuje, když se dvoří ženě, a rizikem při řízení auta. Nebezpeční řidiči byli současně nebezpečnými milenci. Ti, co jezdili spolehlivě a bezpečně, se naopak stali spolehlivými partnery a manželi. Pěkná ptákovina!

„Ty se něčemu usmíváš,“ poznamenala Mimi.

 

 

---