Když padá déšť 4b

překlad knihy Arthura McCall Smithe "The Right Attitude to Rain".

 

Patrick seděl se sklenkou vína na sofa a povídal si s Mimi. Joe stál u krbu a byl ponořen do hovoru s Cat. Isabel, která nechala hosty chvíli o samotě, aby dohlédla na něco v kuchyni, přehlédla celou scénu ode dveří. Když dorazili Cat s Patrickem, nebylo na tom nic nepříjemného, snad kromě rychlých varovných pohledů mezi Cat a Isabel. Cat věděla, že se Isabel snaží neplést do jejích záležitostí a oceňovala to, ale také věděla, že zvyk je železná košile. Mluvily spolu krátce v kuchyni, kam Cat přišla, aby Isabel pomohla.

 

„Je velice milý,“ řekla Isabel. Bylo to dost banální konstatování, ale dalo se vyložit různě. Ale co měla říct jiného? Potřebovala mluvit s Patrickem a trochu ho poznat. Slovo milý bylo to jediné, co teď mohla říct.

 

„Vycházíme spolu dobře,“ řekla Cat potichu. „Snad se ti bude líbit.“

„Je velice pohledný,“ usmála se Isabel.

Cat, která si dávala na talíř jednohubky, vrhla na Isabel ostrý pohled.

„Opravdu,“ řekla Isabel trochu v obraně. „Nemám ti za zlé, že tě zajímá vzhled. Ale pokud je někdo hezký, tím líp.“ Sama nevěděla, jestli věří tomu, co právě řekla.

Cat samozřejmě na vzhledu záleželo. To bylo Isabel jasné odjakživa. Cat si našla prvního přítele, když jí bylo šestnáct a vždy ji přitahovali vysocí mladí muži s pravidelnými rysy tváře a světlými vlasy. Bylo to jakési klišé mužské krásy, pod které se Cat nadšeně podepisovala. Pochopitelně v tom bylo i jakési biologické sdělení, které ovšem bylo obsaženo v každé kráse a které znělo: když si mě vybereš, najdeš někoho, kdo je silný a spolehlivý a zplodí s tebou zdravé děti. Konečně vše, co psali básníci o lásce, bylo romantizující vyjádření základního biologického imperativu – najdi někoho, s kým budeš mít děti a kdo se s tebou o ně postará.

Neměla možnost promluvit s Patrickem trochu déle, dokud se neusedli ke stolu. Využila výsady hostitelky a posadila Patricka po své pravé ruce, což jí umožňovalo zjistit to, co potřebovala. Hned v následující chvíli se to ukázalo jako správné řešení. Je právník, prozradil na sebe. Pracoval pro firmu, která se specializovala na převzetí firem skoupením většího podílu, což on nazýval akvizice.“Získáváme tak společnosti,“ řekl prostě, „a já dělám seznamy věcí, které se musí zkontrolovat. Říkáme tomu soulad“.

Isabel pozdvihla obočí. Je na něm něco jemného, pomyslela si. Na rozdíl od jiných mužů s ostře řezanými rysy v něm bylo cosi poddajného a ženského. A teď mluvil o uchvácení. Na chvíli, na kratičkou chvíli si Isabel představila, jak se Patrick vrhá na Cat, má dlouhé údy nachystané se vymrštit a elegantní štíhlé prsty zakončené drápy.

„Krvavá tlama a pařáty,“ zamumlala.

„Peníze nemůžou ležet ladem,“ řekl Patrick nenuceně a ponořil lžíci do polévky, „musejí být aktivní.“

Isabel to iritovalo. Neživé peníze v tom byly nevinně. To lidé byli aktivní, zacházeli s penězi tak, aby něčeho dosáhli.  „Ale tím, že skupujete podíl dalších firem, berete lidem práci,“ řekla. „Nemám pravdu? Podle toho, co jsem slyšela, soudím, že první, co nový majitel firmy udělá, je to, že se zbaví co největšího počtu lidí.“

Patrick položil lžíci. „Někdy,“ připustil. „Ale velké firmy nejsou charita. Lidi nemůžou čekat, že budou mít práci nadosmrti. Zejména ne dneska.“

Isabel si řekla, že bude mít Patricka ráda. Slíbila si, že mu dá šanci a že nebude vytvářet žádné domněnky. Ale to, co teď pociťovala, žádná domněnka nebyla. To byl konečný úsudek. Patrick byl samolibý. Byl stejně povrchní jako Toby, možná víc inteligentní, ale povrchní.

„Chtěl byste být právníkem celý život?“ zeptala se tiše.

Patrick se na ni podíval překvapeně. Vzal si kousek chleba a rozlomil ho.

„Jistě,“ přisvědčil. „Chci dělat právě tohle.“ Mluvil trochu jako perfekcionista, pečlivě vybíral slova a přehnaně vyslovoval, jako by všechno, co říká, měl dávno rozmyšlené.

„Takže v tom případě očekáváte,“ podotkla Isabel, „ že budete mít práci nadosmrti. Zajímavé.“ Vyčkala, až se její poznámka patřičně usadí. Patrick zareagoval hned, rozpačitě se usmál, když zjistil, do jaké pasti se nechal nachytat.

„Chci dělat kariéru jako právník,“ řekl. „Nepředpokládám, že zůstanu u stejné firmy až do důchodu. Můžou se mě zbavit třeba hned zítra, pokud budou chtít.“

„Ale asi nebudou chtít, že?“ opáčila Isabel.

„Asi ne, ale můžou, víte?“

„A co když někdo skoupí podíl vaší firmy?“

„U právních firem se to nestává,“ řekl Patrick. A opět si všiml pasti. Pravidla džungle zkrátka neplatila pro ty, kteří pravidla džungle uplatňovali.

 

 

„No,“ řekla Isabel Mimi, „tak to je Patrick.“

Obě ženy stály po večeři v kuchyni. Cat s Patrickem odešli a Joe byl po cestě unavený a šel si nahoru lehnout. Přinesly talíře a další nádobí a to teď bylo navršeno u myčky nachystané na mytí.

„Ano, Patrick,“ řekla Mimi neutrálním tónem.

Isabel věděla, že Mimi je ve svých názorech velice vlídná. To byla jedna z jejích dobrých vlastností. Mimi nechtěla nikoho shazovat. Musím mít na paměti, přemýšlela Isabel, že to bylo jediné setkání s Patrickem. Jsem o čtrnáct let starší. Nikdo po mně nechce, abych ho soudila.

„Je docela bystrý,“ prohodila. „To Toby nebyl.“

„Taky si myslím,“ řekla Mimi.

„A taky chápu, že ji fyzicky přitahuje,“ pokračovala Isabel. „Je takový…“

„Přesně tak,“ odtušila Mimi.

Chvíli mlčely. „Žije se svou matkou,“ pokračovala Mimi. „Když jsem s ním mluvila před večeří, tak mi to řekl. Žije prý u ní neustále, žil u ní během studií i během své začátečnické praxe, vlastně pořád.“

„To není obvyklé,“ řekla Isabel. „Nebo dneska ano? Řekla bych, že děti se vrací domů, ale nejprve odejdou.“ Udělala pauzu. Vybavila se jí Eddieho poznámka: Patrick je víc jako já. Co tím přesně myslel? Teď když Patricka poznala, se jí zdálo, že to mohla líp pochopit.

„Mám pocit, že je trochu…“ začala.

„Trochu co?“ zeptala se Mimi.

Isabel si nebyla jistá. „Nevím, jak to nazvat. Je takový poněkud puntičkářský. Ano, puntičkář je asi to slovo. Dovedu si představit, jak má všechno upravené a srovnané. Tak nějak.“

„Myslíš, že s náma nesouhlasil?“zeptala se Mimi. Vzala velkou broušenou sklenici a držela ji proti světlu. „Tohle byla mimochodem jeho sklenice.“

Isabel se podívala na sklenici. Nebylo na ní nic nezvyklého. Na dně byla drobná usazenina červeného vína, jen nad stopkou.

„Všimla sis nečeho?“ zeptala se Mimi a otáčela před Isabel sklenicí.

Isabel si ji prohlídla. Nebylo v ní nic, jen zbytek vína. Bylo to podstatné? Znovu se podívala. „Jenom usazenina,“ řekla trochu zmatená.

Mimi se zatvářila pobaveně. „Podívej se na okraj.“

Isabel se podívala, ale nic neviděla. A potom to pochopila. Právě to nic bylo důležité.

„Úplně čistý,“ upozornila Mimi. „Po použití ho otřel. Viděla jsem ho. Otřel ho ubrouskem.“

„To je obsese,“ řekla Isabel.

„Možná,“ odpověděla Mimi. „Ale víš, co já si myslím? Že je to mamánek.“ Na chvíli se odmlčela a vzala si od Isabel sklenici. „Měla jsem z něho ten dojem. Doufám, že mu tí nekřivdím, ale připomněl mi velice silně jednoho člověka z Dallasu, který byl jako on. Bydlel s matkou blízko venkovského klubu v Highland Parku. V jednom z těch velkých domů na Beverly. Víceméně ho nespustila z očí.“

Isabel si dobře pamatovala Beverly se svými okázalými domy, napůl zámky a jejich pečlivě zastřiženými trávníky. A představila si takového mamánka z Beverly, jak popíjí ledový čaj u otočného ventilátoru pod bedlivým dohledem dallaské matrony sedící v křesle.

„A dál?“ zeptala se.

„Matka mu odstřihla všechny přítelkyně,“ řekla Mimi. „Prostě je vypudila. Do jedné. Lidi si o tom povídali, smáli se tomu, ačkoliv to k smíchu vůbec nebylo. Matka potom zemřela a syn tam zůstával dál, ve stejném domě, aby uctil matčinu památku, i když už tam nebyla, uvězněný ve všedních rituálech, které mu vštípila. Potom uspořádal párty, obrovskou hostinu. Po ní odjel se ženou, která ji naplánovala. Byla to blondýna z Fort Worthu, přímo zosobněná noční můra jeho matky. Žádná intelektuálka,“ odtušila Mimi. „Prostě dáma.“

„Takže Cat…“

„Může počítat s problémy,“ usoudila Mimi. „Ačkoli, můžu se mýlit, že? Napadá tě to taky? Myslíš, že se mýlím?“

Isabel takové myšlenky napadaly často. Jako filozofka se v takovém přemýšlení cvičila, musela svou mysl otevřít pochybnostem. Pochybnosti byly její konstantou, podmínkou jejího žití. „Často,“ řekla hloubavě. Ale hned dodala: „Ale teď ne.“

Téma nechaly otevřené. Isabel to nebylo milé, že takto mluvily o Patrickovi. Připomněla si, že se usnesla mít ho ráda a určitě to kvůli Cat udělá. Vůbec nic jí do toho nebylo, jestli Cat chodí s nějakým mamánkem nebo někým, kdo má obsese. Catin život byl zcela v jejích rukou, a ona, Isabel, by měla přivítat každého, koho si Cat vybere a sdílet to s ní. Isabel si přála, aby to byl Jamie, ale nebyl, chodila s Patrickem, tak to asi tak má být. Budu se snažit ho poznat a postupně se s ním spřátelím.

Když večer ležela v posteli a do tmy probleskoval ciferník jejího budíku na nočním stolku, přemýšlela o tom, zda je možné přinutit se někoho milovat nebo zda si člověk jen může připravit podmínky k citové náklonnosti, která se postupně objeví. Otevřte svá srdce – tato slova se jí vybavila, zapadlá někde v paměti, v jakémsi neznámem kontextu. Pokud někdo otevřel své srdce, potom by se přátelství a láska měly objevit a dát o sobě vědět. Otevřít své srdce, to je důležitá věc, kterou musí udělat, první věc. Ale kdo to byl, kdo řekl Otevřte svá srdce. Kde se to úsloví vzalo?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

---