Strach

Strach

Náhlý průvan protáhl od paseky k pasece. Stromy se zakymácely. V úderech větví je slyšet neklid, nejistotu, paniku.

Pohlédnu na oblohu. Ještě před hodinou se mi na ní nezdálo nic neobvyklého. Teď čtu z nakupení nízkých mračen a jejich rychlého letu nenadálý vpád studené fronty.

Konečně snad zaprší, je načase.

Cestou necestou projdu lesem a za sílícího větru se dostanu do západních končin Trojáku, až na samý kraj.

Vítr nese z širokých polí smrště prachu. Musím proti nim přivírat oči.

Schovám se pod převislé větve okrajových stromů. Sem prach tolik neproniká.

Spádné kmeny těch nízkých smrků v lesním okraji se ani nehnou. Vyrůstaly od mládí v nepohodě. Můžou se vysmívat všem větrům.

Postupuji řadou krajáků. Vyhýbám se uzlovitým kořenům, jiné překračuji. O některý zakopnu, po některém uklouznu, ale nevzdám to, snažím se držet v závětří.

Obdivuhodný porost. Plášť z houževnatých plochých větví překonal všechny vichřice, co tudy s rozběhem z otevřených polí proběhly za posledních sto dvacet let. Od země až po špičky smrků jednolitá stěna celý porost bezpečně chrání. Táhnou se tu přede mnou do dálky stovky metrů nepropustného lesního okraje. Ukázková ochrana stejnověkých smrčin proti úhlavnímu nepříteli – v­ětru.

Avšak běda, kdyby těsný zápoj pláště něco narušilo! Skulinu si vítr brzy rozšíří a potom už porost nic nezachrání, v málo letech celý propadne živlům. Sebepevnější porostní plášť nemůže být lékem na všechno.

Z velké části je to naše vina, že jsou dospívající porosty nadlouho, některé natrvalo poznamenány. Živel dokončuje, co člověk narušil. Znají to generace lesníků i generace lesních monokultur, jež obvykle po dosažení spočítaného stáří najednou zlikvidujeme a na vzniklé pasece uměle založíme monokulturu novou. Tu předlouho děděnou tradici máme v krvi.

Snad nás konečně toto období vichrů poučí.

Obdivuji ten porost. Pro jeho otužilost, odolnost proti západním větrům, kterým je tak bezprostředně vystaven. Též pro jiné vlastnosti.

Ve svém zátiší klopýtám od stromu ke stromu a prohlížím vysoké skupiny mlaziny tam vevnitř. Znám je do nejmenšího detailu, avšak nikdy mi ten pohled nezevšední. Je dobré ověřit si pokaždé znovu správnost dosavadního postupu, těšit se dnes už nepochybným výsledkem dlouholetého rozvíjení přirozené obnovy. A neodolat pokušení a hned teď promýšlet další kroky.

Pustil jsem se do toho okamžitě po nástupu na polesí. Nemohl jsem strpět, aby se taková věc dál odkládala, na to je lidský život příliš krátký.

Už dlouho vím, že jsem udělal dobře. Ve věku devadesáti let byl nejvyšší čas ten porost začít obnovovat.

Zastavím se na místě, odkud mám dobrý průhled do porostu. Tady jsem s tím nevratným zásahem do života lesa poprvé jako hospodář přišel do styku. A hned mě lákala přirozená obnova. Lákala tím víc, že mezi smrky bylo vtroušeno několik překrásných semenných borovic a modřínů.

Nejlepší z nich jsou tu stále!

Nejen mlazina, také staré stromy za těch třicet let vyspěly. Prodloužily koruny, zvětšily průměry kmenů. Teď tady ve větru oceňuji jejich sílu a nepoddajnost.

Když jsem tenkrát tu první výběrovou těžbu na závětrné straně kmenoviny vyznačoval, přiznám, že jsem si s rozechvěním uvědomoval, jaká je to od začátečníka smělost. Zrovna tady! Ale podařilo se. Právě pro tu obavu, pro tu nejistotu. Držely mě v rozumných mezích.

Zatím je to dobré. Pomalým postupem těžby se mi daří zmlazovat všechny tři přítomné dřeviny. Navíc jsem porostu místy vnutil umělou příměs jedle a buku.

Chyby se při vyznačování těžby můžu dopustit kdykoliv. Ještě nic nekončí, bude to naopak stále náročnější. Podle známých znaků je třeba vybírat k ponechání jen stromy, jimž je možno věřit, že další uvolňování nejlíp snesou.

Teď vidím, jak tou těžbou, tím odkacováním, tím zmenšováním plochy doposud kompaktního porostu, přibližuji se již nebezpečně na dosah okraji. Zbývá málo. Už jenom tady ten uzounký západní pás téměř zapojené kmenoviny.

Vítr každým nárazem sílí. V tělech smrků ochranného pláště lesa, pod nimiž stojím, vyvolává chvění jako v napjatých strunách. Pozor! Teď mi málem vyrazil dech. Z polí ke mně pronikl prach. Jemný písek zaskřípal mezi zuby. Teprve teď to doopravdy začíná.

Korunová úroveň porostu za krajáky se strašlivě zazmítala. Větve sousedů se v prudkém úklonu a následném návratu o sebe hlasitě otřely. Vichr z nich urval náruče jehličí. Někde se dokonce ve zmatku srazily dva kmeny, jen to zadunělo. Všechno se to událo hned tady, za pláštěm! V mžiku větrný náraz doběhl tam dál, mezi prořídlé stromy.

Tam teprve nastalo vichření!

Jde do tuhého. Před chvilkou jsem ocenil nepoddajnost výběrových stromů, a teď o ně mám strach. Jejich prudké úklony se mi ani trochu nelíbí. Se strachem čekám praskot lámaného dřeva a pád. Opřu se o svůj smrk. Ani se nehne. Dolní větev za mnou visí skoro až k zemi a zeširoka mě kryje.

Za sebou teď mám jen tu průhlednou oponu a potom už nic než dálku a šířku mírně zvlněné bezlesé krajiny, již bez překážky zametá vítr. Zelená opona, pod niž se tisknu, se jen mírně pohupuje. Cítím se v bezpečí. Tady mi nic nehrozí, ani kdyby ten smrk povolil. Ale nestalo se to sto dvacet let.

V novém poryvu odtud vodorovně letí do hloubi lesa chumáče větévek a smetí.

Tam pod těmi překrásnými stromy se až do třetiny jejich výšky zvedají nestejnověké vlny vyspělé mlaziny. V dávno rozpadlých oplocenkách tam s nimi barevně ladí stejně úspěšné skupiny třicetiletých buků a jedlí.

Teď nemyslím na uplynulé roky práce a starostí, jen se nadýmám pýchou nad výsledkem.

Až mě pod hubertusem polilo horko. Jaký díl zásluhy je na tom tvůj? Čeho bys dosáhl bez věčných, všudypřítomných zásahů přírody?

Málokdy sem přijdu z tak nezvyklé strany, jako teď. Už jsem zapomněl, jak utěšený je odtud pohled tam dovnitř porostu. Jenže teď, když ze všeho nejvíc převládá strach, jak bych se mohl radovat. Jsem po dlouhé době přímý účastník. Většinou nacházím až ty úděsné stopy, když je po všem.

Les tvrdě odolává. Jeho impozantní vzdor už chvílemi zní ve vichru jako řev proudových motorů těsně před vzlétnutím. Obyvatelé lesa jsou zalezlí ve svých doupatech a doupátkách, norách, norkách, vykotlaných stromech, přitisknuti ke kmenům v paždích větví, skrčeni v houštinách, prohlubních, důlcích, za kameny. Všechna srdce klopotně buší v bezmocném čekání. Úzkost prožívá drsný divočák stejnou, jako útlý opeřenec.

Vítr z pole doráží také na mě. Rozhýbává závěsy haluzí. Část větru se sykotem proniká hustými oky dovnitř, druhá před pláštěm víří a klouže vzhůru, nad hladinu lesa.

Neboj se, odtud už se odrazily větší vichry! Nepronikla ani ta poslední strašlivá letní smršť.

Z pouhé vzpomínky na červencovou noční půlhodinu v ten pátek třináctého mi naskakuje husí kůže. Otevřelo se peklo. Krátký přechod studené fronty, doprovázený ohňostrojem blesků, kdy hřmění nebylo v pozemském hukotu téměř slyšet, stačil pozodnášet střechy, pozvyrážet okna, pobourat chatrná stavení. V lese po něm zůstávala spoušť na roky nápravy. Znova se ukázalo, že nejhoršímu napomohl sám lesník. Jiné než stejnověké jehličnaté lesy u nás na Vysočině nemáme. Je to dílo předků, a my, věrni tradici, v něm přes mnohou zkušenost slepě pokračujeme. K tomu připočti víc než deset roků trvající nadvládu strojů nad lesem. Tříhektarové paseky se staly normou. A tak jsme doslova sklidili bouři po dlouho zasévaném větru. Na návětrných stranách pasek padly hektary lesa. Bez plánu a bez výběru. Snění mnohých o „normálním“ lese vzalo zasvé. Porosty, které padly, většinou ještě neměly věk na zužitkování. Mnohé byly docela mladé, ba i takové, na které pro jejich malou výšku vichřice obvykle ještě nestačí. Jenomže tato stačila. V následujících dnech jsem do porostní mapy zakresloval mozaiku nové kalamity. Vina lesníka vystupovala z těch zákresů jako černé svědomí. Měl jsem protestovat víc! Třeba tam na Křížovém. Už jsem to vytrvalé naléhání nemohl déle snášet, a tak jsem jim dva roky předtím ten starý mýťák na úpatí přece pustil. Bezmála tři hektary. Obvyklé sousto, aby se kácecí stroj „vyplatil“. To srovnání starého porostu se zemí obnažilo osmdesátiletou kmenovinu nad ním. Půlnoční smršť, letící pasekou, vtrhla do zužujícího se hrdla, do té obrovské trysky, která se vytvořila mezi prudce stoupajícím západním svahem a olověnými mračny, těžce naléhajícími na vrchol. Ani přibližně se neodvážím odhadnout náhlé zrychlení větru, které muselo nastat ve zúžení trysky. Že ten porost padne, bylo předem jasné. Zřítil se celý. Nikdo však nečekal, co se stane ještě za ním. Památný buk samotář, půl druhého století pevně zakotvený ohromnými kořeny v kamenité půdě blízko pod vrcholem, zlomila vichřice ve výšce dvou a půl metru. Třísky lomu trčely k nebi jako němé píšťaly varhan. Mlazinu na hřebeni kopce za padlým bukem, ačkoli měla výšku sotva tři metry, vichřice až po vrchol kopce z třetiny vyvrátila, z třetiny zlámala, a poslední třetinu smrčků natrvalo ohnula do vodorovné polohy. Mlazinu čekala rekonstrukce, nové zalesňování. A ty stopy lijáku na zemi! Známe je, ta úhledně srovnaná korýtka z naplaveného jehličí, jež zanechává déšť v lesním opadu. A tady jsem z těch stop s úžasem vyčetl, že voda tekla do kopce! Jak proudy lijáku bičovaly svah, nemohly se obrátit proti vichřici ani po dopadu na zem. Tekly vzhůru a na koncích těch malých řečišť voda mizela, zvednuta a nesena dál, až za hřeben. Žasnu nad tím dodnes.

Stojím pod hrozivě hučícími větvemi, přitisknutý k téměř nehybnému smrku. Je nehybný, ale v jeho živém pletivu mezi kmenem a kořeny cítím vzdorné napětí.

Když už ten vítr tak surově řádí, přinese aspoň trochu deště? Zatím se k tomu nemá.

Z mlaziny tam vpředu jako z rozvlněného moře se tyčí mohutné kmeny. O ty mám skutečný strach. Koruny se v tom vichru bezmocně klátí jako poddajné klasy trav. Kdy se to stane?! Kdy některý praskne? Ať už mě ten praskot osvobodí z nesnesitelného čekání! Poprvé tu hrůzu prožívám se svými stromy.

Takové běsnění přece zažily nesčíslněkrát a nepadly, utěšuji se.

Ale to mívaly oporu ostatních!

Nejen tenkrát. I po uvolnění. Každou chvíli se o ně vítr pokouší. Zatím naštěstí marně.

Ale co když právě dnes bude překonána poslední mez a ty hřmící tryskové motory se dostanou do obrátek, kdy už je nic nezkrotí, kdy se odlepí od země a vzlétnou? Srazí porostní plášť a všechno odtud až po hraniční průsek se složí jako dominové kostky. Z celého mýťáku zůstane jen ta mlazina.

Kolik už ty stromy za tu chvíli pozbyly jehličí! Některé i s větvemi! A já tady ze svého bezpečí můžu jen bezmocně sledovat jejich zápas o život. Jak můžu věřit, že se nechystá katastrofa!

Zatím však vítězíme. Zatím je to dobré.

Teď! Dva smrky v úklonu o sebe klopýtly a naráz se poroučejí. Vysoké vlny se nad nimi zavřely. Z úžlabí těch zelených vln trčí mohutné větve a obrovské talíře kořenů, vyvrácených s hlínou a kamením.

Vítr se mi opírá do zad. Syrově proniká až ke kůži.

Těsněji se přimknu ke svému ochránci. Zakutám se ještě hloub pod jeho větve.

Jsem spoután ledovými smyčkami.

K prasknutí nakloněné koruny se na pozadí černošedého nebe strašlivě komíhají. Zdá se to k nepřežití.

Ať to skončí! Ať už to proboha skončí!

Nevím, zda křičím nebo šeptám. V ohlušujícím vytí vichru bych snad ani výstřel nezaslechl.

Teď… Tam dole!

Hromadný pád.

Tajím dech.

Je to shluk stromů, několik zkřížených kmenů a propletených haluzí, co se tam propadlo do zeleného přítmí.

Tam v tom podmáčeném koutě, tam pokaždé něco padne, to ještě nic neznamená, snažím se utěšovat, zatímco mně v zádech mrazí.

Po třech hodinách nepřestávajícího náporu se s větrem začíná něco dít.

Není to mýlka, cítím, jak slábne, nárazy pozbývají sílu, přestávky mezi nimi se prodlužují.

Studená fronta přešla tak nečekaně, jak se z dalekých končin přihnala.

Myslím teď navzdory radostné euforii na to, že přešla zas bez jediné kapky deště. To se dalo čekat. Která z těch posledních pořádný déšť přinesla?

Hlavně že les jako celek vydržel. Stojí tady ve zbytcích větru, volně se kolíbá a už si jen tiše šumí. Vůbec se nezměnil.

Do příště máme vyhráno.

Tady snad! Ale jak vypadají návětrné stěny za pasekami! Tam to sotva mohlo skončit pár vývraty.

Potom to projdu. Teď si tady užívám pocitu, že z celé hrozby mému milovanému porostu zůstává už jen to čerstvé povětří. Je mi lehce. Z ledových pout, která mě tři hodiny znehybňovala, zbyly jen rozcupované nitky. Strach odešel.

Zhluboka dýchám svěží vzduch. Ještě voní rozbouřeným Severním mořem.

Nad zelenými vlnami mlaziny přede mnou dál stojí známé mřížoví nepoddajných kmenů, půl mého světa.

Dlouho se toho pohledu nemůžu nasytit.

Brzy i slunce musí vysvitnout. Světlounkým lemem se již v černi mračen ohlašuje tam nízko nad obzorem.