Když padá déšť 5b

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Když Mimi a Joe odešli za svými povinnostmi, měla Isabel celý dům pro sebe. Grace měla volno, a tak jela navštívit svou sestřenici v Glasgow. Dům byl bez Grace nepřirozeně tichý, ale Isabel měla příležitost pracovat na korekturách bez přerušování. Na jejím stole se vršily rukopisy, což byl důsledek toho, že tvrdošíjně trvala na zasílání vytištěných článků místo elektronické verze. Na obrazovku se soustředit nedokázala, nebo aspoň ne dlouho, věty a odstavce byly divně nesouvislé, jako odříznuté z něčeho, co předcházelo nebo co naopak následovalo. To byla samozřejmě jen iluze – některé odstavce byly jen takzvaně za rohem, mimo obrazovku. Ale copak byla elektronická paměť nějaký prostor? Než se odstavce zobrazily, byly jen pouhými nulami a jedničkami, jakýmisi zvláštními desetinnými čísly. To byl hlavní tirumf redukcionismu. Shakespearovy sonety by zredukovány do řady nul. A dokonce Proustova díla. Kolik by se vlastně spotřebovalo elektrické energie na digitalizaci Proustových sáhodlouhých próz? Větrné elektrárny by se musely otáčet spoustu dní. A co my a naše redukce? My všichni bychom mohli být zredukováni na kaluž vody a hromádku minerálů. Vždyť jsme jen tohle. Imperátor César, po smrti v hlínu se proměnil a ucpal díru, aby vítr v ní víc neševelil. A jako binární kód by to bylo zapsáno takto:

010010010110110101110000

Pracovala rychle a ve chvíli, kdy volal její právník, už se kupka rukopisů značně zmenšila, přečetla už tři a začínala čtvrtý. Žádný z nich asi neprojde pod pozorným čtením recenzentů. Bylo to smutné, protože práce na rukopisu představovala měsíce úsilí: myšlenek, plánovaní a nadějí. Problém těchto článků byl v tom, že byly psány na příkaz, autoři je psát museli – museli psát jakékoli články - byli to totiž akademičtí pracovníci a očekávalo se to od nich. Toto byl jejich výstup a podle něj byli posuzováni. Neposuzovalo se, zda jsou inspirativními učiteli, kteří dokážou studenty uhranout, vnuknout jim myšlenku, ale kolik napíšou článků, které bude číst pár lidí. Většina z těchto textů nezměnila svět ani nic myšlenkově nového nepřinesla. Povzdechla a podívala se na titul dalšího rukopisu na hromádce. „V prach se obrátíš. Máme znovu pohřbívat staré kosti?“ Vzbudilo to její zájem a sáhla po rukopise. „Kosti staré pět set let vyvolávají polemiku. Měli by je archeologové znovu pohřbít nebo je muzea…“ Znovu vzdychla a na chvíli si představila archeology, jak vykopávají staré kosti, velice opatrně, se svými lopatkami a kartáči, a hned nato je se zbožnou úctou pohřbívají.

Vstala si a usadila se s telefonem ve výklenku své pracovny.

Simon Macintosh mluvil jasně: „To místo, co jsi navštívila,“ začal, „v St Stephen Street – všiml jsem si, že máš o ně zájem a kontaktoval jsem právníky zastupující majitelku bytu, jak jsi mě prosila.“

„Fajn,“ řekla Isabel. „Rozhodla jsem se jí učinit nabídku, byt se mi moc líbil. Chtěla jsem ti dnes volat a domluvit se s tebou na částce.“ Isabel se nelíbil skotský systém prodeje nemovitostí. Nemovitost byla na trh uvedena s informací, na jaké částce mají nabídky začínat. Ale potom následovala takzvaná slepá aukce: Každý zájemce mohl učinit tu nejlepší nabídku v zalepené obálce a v určeném čase byla obálka otevřena a obvykle vyhrál dražitel s nejvyšší nabídkou. To bylo výhodné pro prodávající stranu, ale na straně kupujícího to vyvolávalo velkou nejistotu, která vedla k tomu, že nabízeli tu nejvyšší částku, kterou si mohli dovolit, a to jenom proto, že někdo by mohl nabídnout ještě víc.

Simon se zasmál: „Aha, takže jsem ti ušetřil hovor. A navíc mám dobré zprávy. Ta paní, co to prodává…“

„Florence Macreadie.“

„Ano,“ pokračoval Simon. „Volal mi její právník a říkal, že by to velice ráda prodala tobě – a za částku nižší než je nabízená počáteční cena. O deset tisíc levněji. Takže pokud ten byt chceš, je tvůj.“

Isabel nic neřekla. Musela tuto informaci nejprve strávit. Nikdy nebyla nucena dělat cenovou nabídku, ale z toho, co slyšela od přátel a jejich zkušeností, jí to nahánělo strach. Většina z nich o nemovitosti přišla – buď  ceny zadali vysoké a ukázaly se jako příliš nízké nebo nabídli jen o pět liber míň než někdo další. A jí teď nabízeli byt v atraktivní čtvrti za cenu nižší než byla počáteční.

„Isabel?“

„Ano, jsem tady. Promiň, zamyslela jsem se. Snažila jsem se přijít na to, cos  mi řekl. O deset tisíc…“

Simona to trochu zmátlo. „Míň. O deset tisíc míň.“

Takže, přemítala Isabel, se jí to nedaří prodat. Je v tom tedy nějaký háček. Sousedi? Basil, ten kocour na schodech? Propadání půdy pod domem? Navlhlé krovy na střeše?

Simon přerušil její myšlenky: „První, co mě samozřejmě napadlo, bylo, že je s tím domem nějakej problém. Vypadalo to, že  ti ho chce hodit na krk. To byl můj první dojem.“

„To je ono,“ pomyslela si Isabel.

„Ale potom,“ pokračoval Simon, „mi její právník sdělil skutečný důvod. Má zvláštní důvod, víš?“

„A to je co?“

Simon zaváhal. Byl trochu v rozpacích. „Zřejmě ji dostala představa, že tam budeš bydlet ty. Říkala, že by se jí líbilo, kdybys tam žila ty se svým mladým mužem. Tak to řekla. S mladým mužem. Myslím, že jí to připadalo takové romantické.“

Isabel civěla z okna na smrk v předzahrádce. Na spodní větvi seděla veverka a nervózně cukala ocáskem, jako by ji za něj někdo tahal.

Simon pokračoval: „Nechci pochopitelně vyzvídat. Není to moje věc. Ale domníval jsem se, že ten byt chceš pro Grace…“

„Samozřejmě že chci,“ řekla Isabel rychle. „Mladý muž. Víš, je to legrační. Prosila jsem Jamieho, což je ten mladý muž, aby tam se mnou zašel a prohlédl si to. Bydlí nedaleko odtamtud. Myslím, že ta paní to vzala za špatný konec, ale nemohla jsem jí to vyvrátit.“ Zasmála se. „Takže teď mi chce zařídit hnízdečko lásky.“

Simon to začal chápat. „No, musím říct, že mě to dost překvapilo. Proti tomu nic nemám, Isabel. Proč ne? Klidně si to mohla myslet. Jsi atraktivní žena. Podívej se někdy do zrcadla. Teď nemluvím jako právník, ale jako tvůj kamarád…“

„Bylo by to hezké,“ řekla Isabel. A představila si samu sebe – připustila si tuto představu – jak jde do schodů k jejich bytu a doma už ji čeká Jamie a vítá ji, a jak ona pro ně dva dělá večeři, z kuchyně je vidět večerní světlo na střechách, ona drží v ruce sklenici vína a…

„Ale vraťme se k věci,“ řekl Simon. „Co teď chceš, abych udělal? Mám přijmout její nabídku, aby to prodala tobě?“

Isabel chtěla říci ano, ale pak ji přepadly pochybnosti. Nabídka od Florence Macreadie vycházela z mylné domněnky. Byla pravda, že Isabel se jí nepokusila vysvětlit, jak se věci ve skutečnosti mají, a teď má z toho profitovat? Kdyby získala výhodu na základě něčího špatného závěru, určitě by nejednala správně. Bylo by to stejné jako… Jako co? Jako kdyby koupila vzácnou starožitnost od někoho, kdo neví jakou má cenu? Bezcharakterní obchodníci by si všimli, že hodnotná věc je v rukou někoho, kdo o její ceně nemá ani ponětí a koupili by ji za nicotnou částku. Byl by to platný obchod z čistě právního hlediska, ale morálně to bylo něco docela jiného. Pokud by koupila byt od Florence za těchto podmínek, znamenalo by to, že by si vzala něco, co by jí nebylo nabídnuto, kdyby Florence znala pravdu.

„Můžu si to ještě promyslet?“ zeptala se.

„Jistě.“

„A je nějaký právní důvod ke snížení ceny?“

Simon chvíli mlčel, než odpověděl: „Žádný, pokud vím. Ale z morálního hlediska… vím, že bys nechtěla, aby byl někdo znevýhodněn úsudkem, ke kterému mylně dospěl.“ Opět udělal pauzu. "Nevadí ti doufám, že jsem to řekl. Ty jsi člověk, který toho ví hodně o etice…“

Isabel reagovala okamžitě: „Máš úplně pravdu. Nemůžu ji nechat, aby jednala na základě této nepravdivé domněnky. To nejde.“

Na Simonově hlase byla poznat úleva. „Věděl jsem, že dospěješ k tomuto závěru. Řeknu jejímu právníkovi, že - jak to říct? – za klientku považovali někoho jiného. Potom můžeme přijít s cenovou nabídkou jako všichni ostatní.“

Isabel souhlasila a poté, co si vyměnili pár zdvořilostí, hovor ukončili. Podívala se na svůj stůl, ale nepokračovala hned. Hodnou chvíli ještě stála a zírala na knihy v polici, na sevřené řady titulů. Kant, Schopenhaer, Midgley, Kekes. Všichni tito muži strávili spoustu času a vzdali se zábavy (snad kromě jediné) a věnovali se vysvětlování toho, co je správné. A ona teď byla vystavena pokušení finančního rázu – ušetřit deset tisíc liber – a váhala se svou odpovědí. Málem řekla ano. Málem Simonovi řekla, že nabídku Florence hned přijme. A málem to udělala. A všechny tyto knihy na polici, všechny ty popsané struktury dobra a zla, byly najednou zapomenuty. Většina lidí jednala pod vlivem pokušení. Vzdávali to. Ale neměli bychom nikdy zapomínat, uvažovala Isabel, že každý z nás je schopen udělat totéž, když z toho bude mít dostatečný prospěch. Častokrát si myslela, že kdyby měla dát na svou touhu po materiálnu, byla by to značná suma. Ta suma by byla vysoká – celé království. Ale najednou zjistila, že opak byl pravdou. Její suma byla stejně nízká jako u ostatních. A když se měla vzdát deseti tisíc liber, nebyla by se schopna vzdát i onoho mladého muže, hudebníka, jehož si tak vysoko cenila a jehož profil z určitého úhlu jí vždy zastavil srdce?

Něco jsem se o sobě dověděla, řekla si Isabel.

 

---