Jedlová2/2

To byl první den, první prožitek. Kamenná poušť v duši lesníka. Tma a zoufalství. Nerozhodnost.

A hora nic netušící si žila dál po svém spoléhajíc na věrnost svého člověka.

Jen tajně, abych ji nepoplašil, zvažoval jsem kroky k záchraně. Musím zasáhnout, musím něco udělat, věděl jsem, ale nic jsem slíbit nemohl. Ani jí, ani sobě.

Ve vzduchu byl delší čas cítit závan čehosi nového, co jsme toužebně očekávali. Kdo měl pevnou víru, že žádná noc není nekonečná, tomu již bylo dáno v dosavadní hluboké noci rozlišit, že svítání je blízko.

Odvážil jsem se požádat o pomoc známého ochránce přírody a ještě známějšího novináře v jedné osobě.

Trvalo to možná měsíc nebo dva, potom přijel.

„Co si od toho vlastně slibujete,“ zeptal se, když jsme vystoupili z vozu a vcházeli pod první stromy.

Polekal jsem se, že chce přece ještě v poslední chvíli cuknout. Koktal jsem něco o tom, že veřejné mínění považuji za největší sílu. Ale on už nic neříkal.

Když jsem ho pak vlekl dál a hloub do své hory, neměl o ní zatím představu, jen ode mě věděl, že může padnout proto, že ta žula pod jejím kořáním by mohla být výnosnější. Když jsem ho v těch jeho semišových polobotkách vláčel mechem a kapradím ve stínu stromů málem třicetimetrových, když viděl a přesvědčil se, že jsou to samé vzácné jedle, jen ve žlíbcích jasany a modříny, ztepilé jako svíce, a mohl si sáhnout do štěrbin v kůře, aby na hloubce a šířce těch rýh, podobných stržím a kaňonům v zemské kůře na leteckém stereosnímku změřil spontánnost jejich růstu, už jsem ho měl na své straně. Už to nebyl vzdálený a nedůvěřivý host, ale skutečný, živý bojovník. Cosi lidského začalo mezi námi přeskakovat. Nakonec jsem ho zavedl ke dvěma stopadesátiletým jedlím, co blízko hřebene přečnívají nad les dobrou polovinou svých oválných černozelených korun. Vysvětlil jsem mu jejich minulost. Poslouchal a nechtělo se mu od nich. Díval se odspodu do sukaté koruny. Svalnaté haluze vyrůstaly pokrouceně z objemného kmene už od tří metrů nad zemí. Dlouho se tam díval a potom ze sebe pomalu a obdivně dostával: „To se snad nedá nazvat stromem, to je… To je symbol. Tak asi vypadá Příroda. Tady se nad námi vypíná, a my jsme takhle maličcí.“

„Taky padne, tahle Příroda, až dojde k otevření lomu,“ řekl jsem s neskrývanou trpkostí.

Podíval se na mě maličko s údivem: Tak proč jsme tady? Co vlastně chceš?

Zastyděl jsem se za malověrnost. Proč sis vybral na obranu Jedlové právě tohoto bojovníka?

Když si pak v kanceláři dělal poznámky k probíhajícímu geologickému průzkumu, dával mi lekci, jak nepochybovat, jak neuvažovat o prohře. Hned věděl, čím začne a mezi zdánlivě roztržitým zíváním jakoby mimochodem vymýšlel alternativy dalšího postupu. Viděl jsem, jak se má bojovat za přírodu. Já bych se uměl jen vyvztekat na papír a potom čekat, jestli ten můj vztek zabere u povolaných, jestli pochopí a stane se zázrak.

Byla středa, dva dny před masakrem na pražské Národní třídě. Revoluce visela ve vzduchu, ale nikdo z nás nemohl vědět, že jsou to jenom dva dny, co nás od ní dělí. Přesto mluvil otevřeně. Otevřeněji než jsem ho znal z jeho publikovaných, tedy trochu krocených myšlenek. Třebaže to se současnými těžkostmi Jedlové nesouviselo, neodolal, aby si nezanadával na poměry v lese. Přiznal, jak mu „lezou krkem papaláši dřevozpracujícího průmyslu a lesnictví v čele s tím vaším slavným ministrem,“ nazval je „bezohlednými gaunery, se kterými se nedá o ničem rozumně jednat“ a mě oblažilo, že to jako já vidí a prožívá ještě někdo další, dokonce nelesník. Pověděli jsme si toho oba dost na zasloužený kriminál.

Netušil jsem, že naše první setkání je zároveň poslední. Potom ta revoluce, co byla na spadnutí, vybuchla a vsákla ho do sebe i s jeho plány. Dny se staly hodinami a měsíce byly pouhé dny.

Dostal jsem dopis. Krásně impulzivně mi v něm zatykal, jako by tomu tak bylo odjakživa. Byl jsem šťastný z rodícího se přátelství.

A najednou jsem z rádia uslyšel šílenou zprávu. Pepík nežije! Smrt ho zastihla daleko od domova.

To přece nejde, to není pravda! Ten dopis mi přišel před týdnem! A teď?! Nejsou ani hodiny, ani měsíce, nic! Čas pro něj přestal existovat v jedné ukrutné vteřině.

Ta ztráta byla pro všechny, kdo ho znali, tak těžká, že na osud Jedlové jsem v prvních dnech ani nepomyslel.

Později jsem tím silněji cítil, že Jedlová musí zatím počkat. Hlavní bylo, že naděje na její záchranu se zvyšovala úměrně s probíhajícími změnami.

Pravý čas konečně nastal. Bolest ze ztráty rodícího se přátelství opadla. Bylo po volbách. Naděje se ustálila. Okamžitě jsem věděl, co udělám. Sebral jsem odvahu k něčemu, co pro mě před rokem bylo nemyslitelné. A byla to výhra.

Vsadil jsem na jistotu, tak, jak by to udělal Pepík, kdyby žil. Naléhavé psaní neoklešťovala žádná cenzura, ba ani autocenzura. Psal jsem s těžkým srdcem, ale svobodně. Slova se sama řadila pod vůlí poháněnou strachem o horu. Bez vykrucování, falešných odboček a opatrných zámlk, jak bývalo zvykem, chtěl-li člověk aspoň částečně uspět.

Odezva se dostavila vzápětí. Na naléhavý osobní dopis odpověděl osobně šéf nového, před rokem ještě neznámého ministerstva. V jeho upřímně lidském dopisu bylo všechno, v co jsem věřil.

Tak se stalo, že svou naději mohl již řadový lesník, chvějící se o osud Jedlové, změnit ve skutečnost.

A změnil. Za nečekaně krátkou dobu.

Hora opravdu nic neví. To jen člověk, co má celé své bytí na Zemi sešněrováno zákony, měl sílu stát se skrze paragrafy zachráncem té hory proti úmyslům jiných lidí.

Hosana! Jedlové nezůstane pouhé jméno. Lidé její bohatství nevyčerpají až do pustého dna. Staré jedle budou dál žebříky temných větví usilovat o dobytí věčnosti. Brzy, za desítky, možná stovku let, začnou v mateřském náručí jedlí kypět životem vrstvy mladého lesa. Lesa budoucnosti.

Jsme na startu. Odvážný sen lesníka v čerstvě vyhlášené přírodní rezervaci Jedlová se začíná naplňovat.

Na počátku byl strach, skoro zoufalství…

Nebýt těch silných emocí a nebýt lidského přístupu zodpovědného člověka, toho času velícího novému ministerstvu, pak by budoucnost, ta skvělá, ta plná nadějí, jedlový klenot Vysočiny o vlásek minula.