Miluji sníh

Přece jenom jsem se letos dočkala. Ještěže jsem se vydala za babičkou na chalupu.

Tady v nížině bych si tolik neužila, protože nějaký ten poprašek nestojí za zmínku. Už včera celou cestu pršelo, pak to byl déšt se sněhem, pak sníh s deštěm a konečně SNÍH.

Poprvé jsme letos viděla souvislou vrstvu sněhu.

První, co mne napadlo: ,,Půjdeme s babičkou sáňkovat!"

To jsem raději neřekla nahlas, protože by to určitě chtěla a kdo by ji furt tahal na sáňkách.

Dnes to bylo ještě veselejší. Nad ránem zadul silný severní vítr a přinesl husté sněžení. Dalších pět centimetrů se povalovalo všude a hlavně na mém autě.

Došlo tedy na koště a také hrablo číhalo na dvorku. Udělala jsem pěšinky a zametla si auto. Když jsem se propracovala před chalupu, otevřelo se opět jedno z kouzelných okének.

,,Venku je vzduch! Pořádně dýchej!!!!" Babička vyklepala prachovku a zavřela okénko.

Tato šokující informace se pozvolna dostala k dosud neokysličenému mozku.

Odhodila jsem hrablo i koště do závěje a zhluboka se nadechla.

,,Ještě že tě mám, maminko, tato informace má pro mne cenu zlata." hulákala jsem radostně.

A jelikož babička slyší jen to, co chce, mohla jsem dosyta hulákat i dýchat čerstvý lužický vzduch.

Jen ten ledový déšt se sněhem mi to trochu kazil.

Honem zase zpět do nížiny.