K moři

Stačí směr a lístek

Na vlak, který novou vlnu pamatuje

neviditelné čelisti v pergamenu vypalují cejch.

Tiší, nelidsky na sebe přitisknutí

Plníme útroby, železná střeva.

Hlášení z amplionů, start a kola klopýtají.

Je konec léta, z plážové tašky vyndám měkký pléd.

Zakryju záda a pod bradou svírám cípy.

Nevadí, že není skutečný, důležitý je ten pocit.

Schoulená v lůně angorské kozy mířím na pobřeží.

Vagón polyká porce lidí, svíjí se v křečích

v každé stanici rve uši na cáry.

Sluchátka, oči přilepené na displeji nemrkají

Oteklé nohy vedle jmění v igelitkách

Vrásky tečou na podlahu. Jiný svět.

Pak harmonikář s opičkou na rameni.

A druhý s papouškem, oči uhýbají před rukou snad mimoděk nataženou.

Vítr, stádo koní, smích. Batohy a tašky přes ramena.

Dlouhé opálené nohy.

Ještě nepropuklé ženství a záplavy, povodně černých vlasů,

brzy mrknutím řas dobudou Řím.

Smích a štěbetání, víření a poposedávání, hašteření, výskání a úplný, nevyhnutelný

začátek svádění.

Řeč je cizí, jen zní, zpívá a mění melodii.

Nevadí.

Ani Stravinskému nerozumím.

Poslední stanice má název Moře.

Dole i nahoře modrá se zlatou linkou uprostřed.

Příjemné ploužení na horizont a skutečný pléd hladí.

Sama v akvamarínu s přítelkyní, která se mi věší na krk

těžká, stará, v matriční knize zapsaná žena jménem Praktica.

Tady jsou. Mladé gazely a jemně ochmýřené šelmy.

Přijeli trénovat. Hlavy v nebi, bosé nohy v písku.

Běží až k mému útesu, otočí se, letí...

Drtí hladký mořský břeh mládím.

Otisky chodidel zmizí hned a paty vylíže až třetí vlna. Proto tedy.

To malé nohaté stádečko jsou běžci. Ty pohupující se copy, to jsou

běžci. Ta široká potem lesklá ramena jsou běžci. Ten smích, pohyb, rytmus

a kapičky rozstříknuté v slunci.

Jsou běžci.

Jsem tichá a neviditelná jako pléd. Sedím za útesem. Jsem majákem a točnou,

píšťalkou v dálce.

Pozoruji malé klopýtnutí, bolest syčí jako had, pomoc je blízko.

Tak silná, s tak modrýma očima…

Kotník volá, ale ruce zachraňují tělo. Dotknout se, obejmout.

Ponesu tě, chceš?

Běží dál, rukama popálená. Párkrát zakulhá, úsměvem otočí tam a zpátky

Dál ho nese jako masku na temeni.

Vlnky omývají vzrušení a nad hlavou racci rozjíždějí R&B.

Večer unavení, v železném pupku dobrovolní vězni

vlažnými pohledy natáčíme na kameru očí svět

Před branami Říma mu černovlasá kráska položí hlavu na rameno.

Modrá září. Modrá se přelila z nebe i z moře za zlatou linkou řas.

Matka musela být Švédka.

Stádo dál řehtá a tluče kopyty o zem. To nejsou kolejnice, ale cval koní.

Vítr vagónům nafukuje tváře, podvečer cuchá hřívy do drdolu z cukrové vaty.

Snad zítra nebude pršet.

Chci zahlédnout za útesem dvě malá kulatá ňadra.

Nemusí být skutečná.

Přišel čas.

---