Přemýšlím

Dívám se, jak přichází den

natahuji ruku jak žebrák pro zlaté mince světla

abych je směl rozdat těm, kdož jsou v temnotách

a v srdci mám tolik místa

že bych tam postavil parkoviště pro největší obchoďák

a ještě by zbylo na malý kousek pro tebe a mě

procházím hranicí světla a tmy

bez pasu a občanky jak se vše mění rotací Země

a vím, že jsme uvězněni v přítomnosti, která je nejblíže snu, z něhož se nedá probudit

jsi nahá

tak, že bych si s tebou mohl dělat, co se mi zachce a nenašla bys ani jeden pevný bod

ale stejně nejhezčí je držet se za ruce

nad hloubkou noci

a nechat svítit tvé tělo bílé jako sníh  

a naslouchat času v hodinách na stěně

jak ukrajuje vteřiny jako kolečka salámu v té velké mašině v sámošce  

a jen čekám, až se někdo zeptá, jestli může nechat o pár deka chvil víc

a život plyne kolem

a držím tě za ruku

dýcháš pomalu a klidně

zdá se ti, že jsme spolu jako tenkrát 

nebo o někom koho vůbec neznám

a tiše stavíme své mosty

přes propasti snů

nad sebou samými

mezi břehy a jinými nerovnostmi, které jsme si postavili do cesty

a není to snadné

a není to těžké

a pokojem letí ptačí stín

to vstali holubi

šedí jako pánové v oblecích co půjčují lidem

na pohřby a dovolené u moře

a přemýšlím nad tím

že tohle je asi osvícení