Kamarád Jules Verne

Je to už hodně dávno, co jsem četl objemný román od Věry Ketlinské, Stráž na Amuru. Tahle kniha byla tak primitivně pitomá, že se o ní dá mluvit jen v superlativech. Dodnes si z  ní pamatuji jednu krásně scestnou příhodu, jak mladý sovětský komsomolec skáče do hořícího domu, protože tam zapomněl svou komsomolskou legitimaci. V  té době jsem četl hodně podobně tendenčních a hloupých knih. Třeba ještě Ažajevův budovatelský román Daleko od Moskvy nebo Timur a jeho parta. Už si je všechny nepamatuji. Ale kupodivu tyto knihy neodnesl čas. Stále jsou k dostání v  antikvariátech i bazarech, jako svědectví své doby. Četl jsem je, protože jsem je dostával na Vánoce spolu s trenýrkami, ponožkami a občas i svetrem.

Ještě, že jsem každé Vánoce také dostával verneovky. Co Vánoce, to nový Verne. Těšil jsem se na ně pokaždé moc a jen kvůli nim mi bylo líto, že jsou Vánoce jen jednou do roka.

V piedestalu mých oblíbených autorů bude mít už navždy Jules Verne místo nejčestnější. Karel May je však v těsném závěsu za ním. Inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova mne totiž vždycky přitahoval daleko víc než Old Shatterhand i se svým věrným ořem Hatátitlou. Nebylo nikdy nutné příliš dlouho bádat nad charakterem Verneových postav, které byly vykresleny natolik černobíle, že i dětský rozum nemusel dlouho přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Mayovky jsem četl pochopitelně také. Ale z  nich mi byly podstatně bližší příběhy odehrávající se na Blízkém východě než zálesácké příhody drsného amerického Západu. Verneovy knihy byly pro mne, krom svého napínavého obsahu, také i vynikající učebnicí zeměpisu. Když jsem četl nějakou verneovku, vedle knihy ležel vždy školní atlas.

V souvislosti s knihami se musím ale přiznat i k něčemu méně mravnému, než byly moje tehdejší představy o dobrodružných dálkách Verneových příběhů. S Vernem to však úzce souviselo. Sousedovic Jiřinka, dívka o dva roky mladší, než já, byla neobyčejně zvídavé dítě. Moc ráda poslouchala, když jsem jí a malému Vašíkovi čítal na patře stodoly příběhy Verneových hrdinů. Obě děti ty příběhy silně prožívaly. Seděli jsme přitom na patře, děti poslouchaly a já jsem četl.  Ani domů se nám nechtělo.

Jednou jsme tam ale seděli s Jiřinkou sami a tu po chvíli napadlo, že bychom si mohli místo Vernea zahrát na doktory. Oznámila mi to tak rezolutním tónem, že jsem nemohl odmítnout. A tehdy jsem s úžasem zjistil, že holčičí anatomie je přece jen trochu jiná než ta naše, klučičí. Byli jsme do vzájemného studia tak zabráni, že jsme vůbec nezpozorovali sousedku paní Lövovou, která nás s  křikem vyhnala ven ze stodoly a běžela to oznámit rodičům. Druhý den na mne Jiřinka spiklenecky mrkla a ukázala mi díru ve zdi, kterou se mohlo vlézt do druhé naší stodoly zadem z vyvýšené zahrady.

„Dostala jsem od táty páskem, podívej,“ oznámila mi bezelstně v bezpečí uzamčené stodoly.  „A co ty?“

Tentokrát nám stará Lövová ve studiu anatomie nezabránila. Když však Jiřinka trochu povyrostla, už nebyla bohužel tak zvídavá jako tehdy, když byla ještě předškolním dítkem. A mě by v té době pokračování našich hrátek docela zajímalo.

* * *