Když padá déšť 9

Překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

9

 

O něco později stála Isabel na Rutland Square, na tom dokonalém georgiánském náměstí skrytém před ruchem Princess Street, ve stínu hradu nad kalvinistickou skálou. Stejně jako další místa ve městě, i toto v ní vyvolávalo asociace. Byl tu Scottish Arts Club, kam chodila na párty, které se často protáhly do ranních hodin, vedly se tam naprosto nezapomenutelné konverzace a ty byly přesto právě pro svou genialitu zapomenuty. Bylo tu i nároží, kde po návratu domů z Cambridge objala mladíka. Toho potkala v baru hotelu Caledonian, byl to student z Aberdeenu, který se s ní sešel o několik dní později a se kterým prožila krátký flirt. Nakonec odjel zpátky do Aberdeenu a dospěl k závěru, že jeden pro druhého nic neznamená. To bylo ještě před Johnem Liamorem, na kterého teď překvapivě myslela méně.

 

Opravdu? Od té doby, co skoro před dvaceti lety potkala Johna, myslela na něj různým způsobem každý den. Na začátku, kdy jím byla naprosto podmaněná, na něj myslela celý den. V její mysli byl neustále, její myšlenky byly příjemné, skoro z nich byla ochromená, jako by si vzala nějaký opiát. Když potom zjistila, že má poměr s jednou svou studentkou, myslela na něj se znepokojením a obavami jako na někoho, koho můžeme ztratit. Nakonec to vystřídaly rozhořčení a vztek s bolestnými pocity lásky. Všechny tyto emoce byly neoddělitelně promíchány a soupeřily spolu, protože to zoufale nedokázala vyřešit. Vzpomínka na něj už nebyla tak živá, jako když se obraz nakreslený tužkou na papír rozmaže, přestane být jasný. V její mysli byl však pořád a často – dokonce častěji než si byla ochotna připustit – pocítila po něm palčivou touhu. Jediné, co si v takových chvílích přála, bylo, aby se vrátil do jejího života, jako by se nic nestalo, aby zase ležela v jeho náručí a poslouchala písně, které v takových chvílích  rád hrál. Byl zpěvákem s vážným hlasem a středoatlantským přízvukem, zpíval o lásce a bolavém srdci. Takovou hudbu teď nemohla poslouchat kvůli asociacím a obsahu líčícímu ztrátu milého. Vedeme naše životy jako soundtrack, pomyslela si Isabel, hudba, která nás provází po krátké období, se nám v mysli stále vrací, až se stane synonymem tohoto období. Ale to se týkalo jen toho, k čemu si člověk napsal scénář, zbytek byl pro většinu pouhá improvizace.

 

Včera ani den předtím si na Johna Liamora nevzpomněla. Ani jednou. A nevzpomněla si na něj ani dneska, až do chvíle, kdy si před právní poradnou na Rutland Square uvědomila, že už ho pustila z mysli. To ale bylo jiné, usoudila. Když na něj myslela teď, byl to cizí člověk, ne John Liamor, který ovládal její život. Byl můj sever, byl můj jih, vybavily se jí sklíčené Audenovy verše o ztracené lásce. A pokračování: věřili jsme, že láska bude věčná, ale v tom jsme se mýlili. To je jasné.

 

Jsem teď od něj osvobozená, řekla si. Jsem svobodná žena. Myslela jsem, že tu bude věčně. Mýlila jsem se. Šla ke dveřím a zatlačila do nich, při tom si říkala: jsem volná. Ale pak si pomyslela: Proč jsem volná? A potom si uvědomila, že je to proto, co se stalo s Jamiem. Tou chvílí krátkého kontaktu se něco změnilo. Jamie by mohl být její milenec. Byl to John, který jí předtím bránil. Ne nějaký pojem patřičnosti. To byly jen intelektuální pochybnosti a ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší. Byla spoutána jakýmsi démonem, vzpomínkou na lásku, která jí byla odmítnuta a neměla kam odejít. Byla uvězněna v mrtvém vztahu a teď tato seschlá kůže z ní spadla, jako strup na zranění, a ona byla volná. Otočila se na recepční, která se na ni podívala se zkoumavým úsměvem. Isabel si pomyslela: Co kdybych té ženě řekla: „Právě jsem se rozhodla, na prahu vašich dveří, že budu mít milostný románek s mladším mužem“? A potom by zčistajasna vytáhla jeho fotku z kabelky a řekla: „Tady. To je on.“

 

Takové věci se nedělají a ona ji neudělala. Jednou to udělala při běžné konverzaci o způsobu myšlení, probírala podobné náhlé impulsy se svým kamarádem psychiatrem Richardem Latchamem. Řekl jí na to: „ Samozřejmě že všichni na takové věci myslíme. Myslíme na to, když třeba stojíme na kraji vodopádu a říkáme si: co kdybych teď skočil? Nebo myslíme na to, že řekneme něco šokujícího nebo že se svlékneme do naha. To je naprosto přirozené. Ale nikdy to neuděláme. Naše mysl zjišťuje možnosti, které naše podvědomí mapuje neustále. Většina možností je přímá z hlediska pravděpodobnosti, ale řada z nich je ponechána stranou a ignorována. Neboj, Isabel.“

 

„Ale stává se to,“ řekla Isabel. „Stává se, že lidé dají na tyto impulsy. Nakonec někteří lidé opravdu skočí do vodopádu, dokonce aniž by o tom předtím přemýšleli.“

 

Richard se zamyslel: „Myslím, že je to dost vzácné. Ale o jednom případu vím. Od jednoho známého. Řekl mi o tom. Je to klasický filolog na zdejší univerzitě. Nesmírně erudovaný muž. Píše o latinské poezii. Měli na koleji večeři a potom se usadili ve studovně pro pedagogy – no, studovně, kde jsou na stěnách portréty zakladatele univerzity a Isaaca Newtona a tak dále – a ten známý právě pil sklenici portského, když hostující profesor archeologie z Kanady prošel kolem se svou manželkou. Zrovna si vzali kávu a kráčeli s plnými šálky. Byla to taková podsaditá žena široká v ramenou. A tento klasický filolog řekl náhle velice hlasitě, tak, že to všichni slyšeli: „Panebože! To je ale rampa!“

 

Chudák profesor archeologie hned nato upustil šálek s kávou a polil si vpředu kalhoty. A jeho žena zůstala stát naprosto přimrazená. Tohle se opravdu stalo. Ten klasický filolog se jim potom omlouval a řekl, že neví, co ho to popadlo. Měl z toho hrozně trapný pocit. Posléze jim napsal dopis a slíbil přispět větší částkou na charitu nebo na něco, co si sami vyberou. Přijali jeho omluvu, což by se dalo od Kanaďanů tohoto postavení čekat, a potom mu navrhli, aby přispěl na Asociaci anglo-kanadského porozumění, což bylo adekvátní vzniklé situaci. Ale to byl myslím jediný případ, kdy vnitřní nutkání udělat něco nepřípustného přehlušilo tlumící mechanismy.“ Richard se odmlčel. „Uvědom si, že to mohlo být ještě horší.“

 

„To sotva,“ řekla Isabel.

 

„Mohl stát na kraji vodopádu,“ pokračoval Richard zamyšleně. „Nebo u toho vodopádu mohl stát za ní.“

 

„A strčit do ní?“

 

„Bojím se, že ano,“ připustil Richard.

 

„Ale to by bylo…“ chtěla říct hrozné neštěstí, ale Richard řekl „Cáknutí.“

 

Recepční nabídla Isabel, aby se posadila. Řekla, že právnička přijde dolů za pár minut a promluví s ní v malé konferenční místnosti u recepce. Isabel se zabořila do velké černé kožené sedačky a listovala společenskými magazíny. Psaly o cocktail párty, recepcích a vernisážích v galeriích. Stejné obličeje se objevovaly na několika fotografiích, byly to sebevědomé obličeje, které jako by do fotoaparátu říkaly: „Ano, zase já.“ Obracela stránky rychle a najednou se zastavila. V Prestonfield House se tančilo, oslava něčích narozenin, dcera muže v kiltu s umělecky pojednanou šálou kolem krku, perfektní výbava do skotské vysočiny, úplný manekýn. A pak tu byli ti radostní mladí lidé, usmívali se, smáli, v rukou sklenky šampaňského. A najednou tu byl Jamie, který stál ve skupince tří mužů, všichni v kiltech a vestách, drželi se za ramena. Zírala na fotografii, na obličeje dalších dvou mužů, na Jamieho a její srdce se zazmítalo. Nebyla součástí tohoto světa. Ale na té fotografii bylo něco, co ji upoutalo, něco téměř homoerotického v těsné intimitě tří mužů, jejich přátelství, jejich blízkosti. Podívala se blíž. Jejich ruce spočívaly na ramenech, byli k sobě obráceni obličeji. Jamie se toho odpoledne po polibku od ní odtáhl. Mohlo to být tím, že i přes jeho posedlost po Cat, která byla svým vzhledem trochu chlapecká, inklinoval on, nebo některý z těch mužů ke stejnému pohlaví? To bylo dost běžné. Nebylo možné se divit, když muže přitahovaly jedna nebo dvě ženy, ale víc ho lákalo vlastní pohlaví. Takových vztahů byla spousta. A takovému mladému muži by se mohl vztah se starší ženou zamlouvat, protože to bylo snadné, zajímavé a sexuálně nenáročné. Znovu se podívala na fotografii a rychlým pohybem ji nenápadně vytrhla, složila ji a schovala do kabelky. Bylo slyšet šustění papíru od stolku u okna a ona vrhla pohled tím směrem na recepční, která ji určitě viděla. Usmála se a pokrčila rameny, gesto, které jí přišlo přirozené, ale nemělo jednoznačný význam.

 

„Promiňte,“ řekla Isabel přes celou místnost. "Musela jsem si to prostě vzít. Je tam někdo, koho znám. A ten časopis už je starý…“

 

„Jistě,“ řekla recepční zdvořile. „Necháváme tu časopisy nějakou dobu. Lidi je rádi čtou.“

 

„Jasně,“ řekla Isabel, aniž do odpovědi vkládala jakýkoli význam. Dívala se do stropu jako dítě přistižené při nějakém uličnictví, které jednoduše předstírá, že nic neudělalo.

 

Právnička, atraktivní žena v tmavé sukni stylového vzhledu odpovídajícího její profesi, vešla a potřásla si s Isabel rukou. Ukázala jí ke dveřím a vedla ji do malé konferenční místnosti bez oken zařízené stolem a židlemi z březového dřeva. Byla tu káva v konvici a talíř se sušenkami. Když nalévala Isabel kávu, vysvětlovala, že ačkoli by se ráda bavila o koupi bytu, může přijít formální nabídka od jejího vlastního právníka v odpovídající právní formě.

 

„Rozumím,“ řekla Isabel. „Ale potřebuji s vámi něco prodiskutovat osobně.“

 

„Já sama jsem ten byt neviděla,“ varovala ji právnička. „Mám o něm nějaké informace, ale žádné detaily. Pokud jde o to, že je třeba ten byt prohlédnout, měla byste se obrátit na svého odhadce. Myslím, že…“

 

Isabel ji přerušila: „To s tím nemá nic společného. Odhad je hotový. Všechno bylo v pořádku. V domě nejsou žádné usazeniny.“

 

„To je velké plus v oblasti New Town, ne?“ odpověděla právnička. „V některých částech nejsou podlahy rovné. To je podle mě daň za to, že bydlíte ve starém domě. Ty domy mají patinu, ale taky nedostatky. Tak předpokládám, že je to hezký menší byt.“ Podívala se na Isabel tázavě.

 

„Simon Macintosh říkal, že majitelka…“

 

„Florence Macreadie.“

 

„Ano, setkala jsem se s ní. Říkal, že Florence Macreadie mi chce byt prodat za podstatně nižší cenu, než je oficiální nabídka.“

 

Právnička přikývla. „To není obvyklé. Opravdu není. Ale mohu to potvrdit. Cena je o deset tisíc nižší.“

 

Isabel upila kávy. Podívala se na právniččiny ruce položené na listu papíru, drahé lakované pero držela volně mezi prsty. Ale ruce byly nehybné, naprosto klidné.

 

„To je od ní velice šlechetné,“ řekla Isabel. „Ale bojím se, že si udělala falešný obrázek.“ Podívala se na právničku, která uhnula očima. Uvedlo ji to do rozpaků, řekla si. Tohle nebyly žádné podmínky a klauzule. „Ano,“ pokračovala, „vytvořila si obrázek, že se s mladým mužem, který tam byl se mnou, budeme do bytu stěhovat. Byla…“

 

„Dojatá,“ doplnila právnička a usmála se na Isabel jako žena na ženu. Pohlédla na své ruce a položila pero velice rozvážně na papír. Chvíli se kutálelo, až se zastavilo. Isabel je sledovala.

 

„Nechceme tam bydlet,“ řekla Isabel. „Požádala jsem ho, aby tam šel se mnou, protože tu oblast zná.“

 

Právnička chvíli mlčela. Potom se zasmála. „Aha, takže vy nejste… Předpokládám, že je třeba říct, že nejste… partneři. Promiňte, způsob, jakým mi to líčila, byl dost romantický. Omlouvám se, slečno Dalhousie.“

 

Isabel se znovu podívala na právniččiny ruce. Měla snubní prstýnek. A najednou se rozhodla. Nebude objektem nějakého soucitu. To tedy ne. „Nejsme vlastně partneři,“ řekla.

 

Právnička jí nerozuměla. „Takže jste…“

 

„Máme spolu vztah,“ doplnila Isabel.

 

Právnička zrudla. „Hm, nechtěla jsem vás…“

 

„To je v pořádku. Je to teprve na začátku. Ale nebudeme tam bydlet. Ten byt bude pro někoho docela jiného. Mám paní… která mi pomáhá. Ten byt kupuji pro ni.“

 

Říkat, že je to teprve na začátku nebylo příliš košer. Měla říct, že jsou blízcí přátelé a dost. Ale najednou byla unavená z toho, že je sama, že ji ostatní vnímají, že je jako single v nevýhodě a neschopná si někoho najít. Tak to nebylo. Necítila se tak. Současně ale věděla, že by se neměla dětinsky chlubit vztahem s mladším mužem. Neměla žádný důvod k tomu, aby tato žena na ni žárlila, a přitom jí to vyklouzlo a teď už bylo těžké to vzít zpátky, aniž by vypadala jako blázen. Nech to být, řekla si. Není to důležité, nech to být.

 

Právnička trochu znervózněla, ale po chvíli se jí vrátila rozvaha. „Ale nemyslíte, že nabídka paní Macreadie může platit i nadále? Musím se jí samozřejmě zeptat, ale zdá se mi, že má zájem vám pomoct s koupí toho bytu, i když je to pro… vaši hospodyni. Vylíčila mi to tak, že by ráda pro vás něco udělala, protože se jí líbila představa vašeho vztahu s tím mladým mužem – popsala mi ho jako o něco mladšího než vy. Tedy ne že by… Ale zkrátka chce, abyste ten byt dostala vy.“

 

Isabel si na židli poposedla dozadu. Tohle nečekala. Vynesla na světlo celou pravdu. Jamie nebyl její milenec – zatím – a teď to vypadalo, že i přesto je jí byt nabízen. To by znamenalo, že původní potenciální výhoda založená na nedorozumění by se stala potenciální výhodou založenou na jasné lži. Tím situaci ještě zhoršila.

 

Právnička se postavila. „Promluvím s ní. Potom se ozvu Simonu McIntoshovi, abych mu to potvrdila. Ano, tak budu postupovat.“

 

Isabel se s tím nemohla smířit. Věděla, že by měla, ale doufala, že to vyřeší později, až najde nějaký rozumný způsob vysvětlení tohoto komického nedorozumění. Proto neřekla nic a právnička ji srdečně vyprovodila. Když šla k východu, všimla si, že se na ni dívá recepční. V jejím pohledu byl nesouhlas, ale dobře skrývaný. Byl to nesouhlas s člověkem, který vytrhává fotografie z cizích časopisů, které by měly být kompletní. Věděla ale, že tato ničitelka časopisů je jedna z těch, kdo se chlubí romantickými známostmi, které neexistují? To je v každém případě ta nejhorší sorta lidí: nevhodní milenci, nevhodní lidé.

 

---