Roušky a okénka

Vyhlášený nouzový stav a karanténa nás vedou k improvizaci a miniaturizaci. Improvizací myslím vyrábění roušek z čehokoli. Chůze městem je teď jakousi zvláštní módní přehlídkou roušek, jejich materiálů a nejroztodivnějších vzorů. Tuto pomyslnou přehlídku si musí dělat každý individuálně, kdepak by se dnes konala roušková přehlídka před publikem! Nemyslitelné.

Miniaturizace se zase týká různých okýnek, kde se vydávají léky, jídlo i jiné produkty objednané přes internet. Člověk zaklepe na okýnko, přijde příslučný orouškovaný zřízenec a žádané zboží vydá.

Mám zkušenost s obojím. Nosím roušku spíchnutou z kusu jakéhosi mančestru, který jsem našla doma. Špatně s ní vidím na schody a do tašky, takže je to chvílemi náročné. Nedávno jsem se vypravila do lékárny, která vydává léky u okýnka. Na ulici před uvedeným okýnkem stálo spořádaně několik zákazníků v patřičném rozestupu. "Prosím vás, já tady mám e-recept, můžu vám nadiktovat kód?" řekla jsem poté, co jsem přišla na řadu. Na ulici je ale dost provoz a lékárník mě neslyší. Chce, abych dala mobil do jakéhosi šuplíčku. Vezme si mobil holýma rukama bez rukavic! Za chvíli se vrátí, vrací mi ohmataný mobil a žádá 123 korun. Nedá se platit kartou, dávám mu pětistovku. Opět mi vrací tři stovky a hlavně ohmatané drobné. Jsem malá a do šuplíčku nevidím, okýnko je totiž vysoko, tak drobné sbírám jen po hmatu. Je výdej u okýnka opravdu tak ideální? uvažuju.

Ale pak mi napadne, že rouškou bychom se měli chránit i před počítačem, tam jsou také viry, možná ne koronaviry, ale rozhodně komputerviry. A okna - Windows - máme taky. Jen nevím, jestli bychom jim v karanténě neměli říkat Little Windows nebo Hatches - okénka.