Když padá déšť 11a

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Righ Attitude to Rain"

 

11

 

Následujícího rána se rozhodla, že navštíví Florence Macreadie. Její jméno bylo uvedeno v telefonním seznamu u St Stehen Street a během krátkého telefonátu se ubezpečila, že paní Macreadie bude doma po jedenácté – až vyřídí své věci – a ráda Isabel uvidí. Isabel se ten starý skotský obrat líbil a Florence měla za to ještě radši. Skotové nechodili nakupovat, ale vyřizovat záležitosti.

 

Šla pomalu ke Stockbridge, procházela Meadows a ulicí Howe Street, zastavovala se, aby se podívala do výkladních skříní a přemýšlela. Když se dívala do výkladu s asijskými koberečky na Howe Street, zaznamenala cenu, nyní neodolatelnou, jak hlásala cedule u ní a turecké blaho. Uvědomila si, že šla kolem tohoto obchodu asi před týdnem a taky se krátce podívala na koberečky do výlohy, ale to byla úplně jiný člověk. Samozřejmě, že pořád byla Isabel Dalhousie a editorka Review of Applied Ethics, a obyvatelka Merchistonu. Tyto aspekty její osobnosti, ty vnější, se nezměnily. Změnilo se něco jiného. Před týdnem věřila ve svatost –  ať už byla jakákoli – své matky. Dnes věděla, že žádní svatí nejsou a že její matka byla žena s lidskými chybami a mladším milencem. A před týdnem věřila ve svou odolnost vůči pokušení. A teď věděla, že je jako každý jiný, slabá se tomu bránit. Z jejích oči spadly dva žebříčky hodnot. Bylo to stejné jako dospívání. Začala vidět věci odlišně a odlišně se také cítila.

 

Tím, že jí Mimi odkryla matčin milostný románek, vyvolala v Isabel vlnu protichůdných emocí. Byla dokonce na Mimi naštvaná jako na posla špatných zpráv, ale tento pocit v ní netrval dlouho. Věděla, že Mimi nedala na výběr, musela jí říct všechno, co věděla, a jediný, kdo potřeboval tvrdou kritiku, to byla Isabel sama. Běžná úvaha o samostatnosti ostatních nás vede k tomu, že bychom je neměli nutit k informaci, kterou nechtějí říct. To, co víme a to, co si myslíme, je naše vlastní věc, dokud se ji nerozhodneme s ostatními sdílet. Diskrétnost vlastní osoby se může zdát směšná nebo neopodstatněná, ale můžeme si ji vybrat, pokud po tom toužíme. A to platí i pro informaci, která nemá žádný velký význam. Isabel četla o autorovi popisujícímu historii námořních bitev, že dotazy novinářů, kteří se ptali na datum jeho narození, označil za vtíravé. To ji zarazilo jako dost absurdní – pokud nebyl přehnaně citlivý na svůj věk, což mohl být ten případ. Tento konkrétní autor si vymyslel úplně fiktivní dětství v Irsku. Z toho vyplývá, že by se měl člověk mít na pozoru před lidmi, kteří neuvádějí svůj věk. Vymysleli si svou minulost?

 

Byla to chyba, říkala si, nutit Mimi, aby jí to řekla. Informace, kterou se dověděla, nebyla tak neobvyklá – matek, které měly poměr, bylo hodně – ale Isabel šokovalo především to, že byla stejná jako ona. Tato informace pro ni byla těžko stravitelná a vedla k několika bezesným nocím. Její matka měla poměr s mnohem mladším člověkem, a to bylo přesně to, co ona chtěla udělat. Jsem v tomto směru jako moje matka. Tato touha přichází odjinud, shůry. A to, že toto hluboko zakořeněné biologické drama se opakovalo v další generaci, způsobilo, že své přátelství s Jamiem najednou viděla jako méně individuální, méně osobní. To nepřišlo jako dar, byl to prostě laciný behaviorismus.

 

Šla kolem obchodu s koberečky. Muž v obchodě, který nervózně vyhlížel zákazníky, ji viděl a pozoroval ji. Isabel se podívala přes sklo na štosy koberečků a její oči se setkaly s jeho pohledem. Byla citlivá na podobná setkání, protože podle jejího názoru nebyla náhodná. Tím, že se člověk díval do očí druhého člověka, vytvořil spojení, které mělo etický dosah. Dívat se na druhého znamenalo sdílet s ním jeho lidskost, něco jsme mu dlužili, i když to bylo velice málo. Proto byl popravčí zbaven povinnosti podívat se odsouzenému do očí. Díval se na něj pokradmu, přistupoval k němu zezadu, byla mu povolena maska atakdále. Kdyby se mu podíval do očí, vzniklo by mezi nimi morální pouto, které by mu nedovolilo udělat to, co se od něj očekávalo: vykonat vraždu.

 

Její myšlenky ušly od pohledu do výlohy s koberečky dlouhou cestu, ale prodavač moc dobře věděl, že jakmile jste si s obchodníkem vytvořili podobné osobní pouto, šance na to, že budete povinni něco si koupit, byla o to větší. Obchodníci s koberečky v Istanbulu to dobře chápali. Nabízeli kávu se socem na mosazném tácku. To nebyla jen tradiční pohostinnost, ale také cesta k vytvoření pouta mezi prodávajícím a nakupujícím. Když se Isabel odtrhla od výlohy a dívala se upřeně na ulici, pociťovala, jak ono váhavé pouto praská jako natažená guma. A pak byla volná, dívala se do St Stehen Street a zbývalo jí už jen pět minut k setkání s Florence Macreadie.

 

Florence se vrátila chvíli předtím, než Isabel zaklepala na dveře. Isabel si všimla kabátu, který měla na sobě, tmavomodrého pršipláště s poněkud roztřepenými manžetami. Ale byl dobře ušitý a na svou dobu módní nebo alespoň  odpovídal vkusu.

 

„Právě jsem přišla,“ řekla. „Neměla jsem ani čas udělat kávu a tak.“

 

„Ozvala jsem se vám dost narychlo,“ odtušila Isabel omluvně.

 

Florence udělala odmítavé gesto: „Nelpím na ceremoniích. Každý mě může navštívit, kdy chce. Ne že by to někdo dělal, ale mohl by, kdyby chtěl.“

 

Nechala Isabel vejít do haly a potom do kuchyně. Byl tu trochu větší nepořádek, než když tam byla naposled, uvažovala Isabel. Ale to bylo při prohlídce bytu, když se celý ukazoval. Zprostředkovatelé nemovitostí radili, aby byl všude pořádek. A ideální bylo, když se bytem nesla vůně čerstvě upečeného chleba, když potenciální kupci vstoupili. Vyvolalo to v nich pozitivní dojem z daného místa. Florence dávala lžičkou kávu do kávové konvice. Pokud tu chyběla vůně upečeného chleba, bylo tu naopak aroma čerstvě pomleté kávy, stejně bohaté a dráždivé. Přesunula štos papírů z jedné strany stolu na druhou. „Musím to roztřídit,“ řekla. „Ale odkládám to. Člověk nahromadí v bytě tolik věcí a pak je těžký to vyhodit. Aspoň pro mě. Je to jako by člověk vyhazoval kus své minulosti.“

 

Isabel se podívala na papíry. Vypadaly jako soukromá korespondence, ale ve skutečnosti to byly staré účty, obchodní dopisy, oběžníky. „Občas je dobrý to udělat,“ řekla. „Může to být očistné všeho se zbavit.“

 

Florence vzdychla. „Přesto si nemyslíte, že tyto kousky papíru tvoří náš život? Všechno to u nás vyvolává asociace, bolestné i jiné.“ Odmlčela se a upřela na Isabel oči, které teď byly dost neobvyklé, se šedými skvrnami.“Víte, když jsem učila – mimochodem, byla jsem učitelka angličtiny – schovávala jsem si eseje některých svých žáků. Mám je pořád. A bylo by pro mě těžký je vyhodit. Schovala jsem si je, abych měla památku na tyhle mladý lidi, kteří je napsali. Je to tak smutný.“

 

„Ale proč? Proč je to smutný?“

 

„Víte, jako učitelka se cítíte emočně spojená s mladýma lidma, který vidíte denně. Jak by to mohlo být jinak? Musíte je milovat a hrozně vám chybí, když odejdou a začnou žít svůj život. Jistě chápete, že se pak všecko změní. Byla jste takovou dobu velkou součástí jejich života a pak vás najednou už vůbec nepotřebujou. Vždycky mi to přišlo moc smutný.“

 

Dokončila vyprávění a podívala se na Isabel, jako by odhadovala její odpověď. Isabel si uvědomovala, že Florence ji ohodnocuje podobně jako to dělají někteří lidé, když si nejsou jisti, jestli jim ten druhý rozumí nebo jestli je připraven k hlubšímu rozhovoru.

 

„Tomu rozumím,“ ubezpečila ji. „Jistě.“

 

„To bylo na té profesi nejtěžší,“ řekla Florence. „Říct těmto mladým lidem sbohem. I když připouštím, že občas byly i těžší věci.“ Mlčela, ztracená ve svých vzpomínkách. Potom pokračovala: „Měla jsem jednoho velice slibného žáka, byl hezkej, ale v dětství u něj zjistili rakovinu  a ačkoli zkoušeli různé druhy léčby, věděli, že to je ztracený. Chtěl žít dál a dělat stejný věci jako ostatní. Chodit na večírky. Dělat různý sporty. A taky to v podstatě dělal.“

 

Isabel neříkala nic. V pozadí bylo slyšet syčení konvice, která se sama vypnula. Florence si toho nevšímala.

 

„Věděl, jak na tom je,“ řekla Florence. „Ale nemluvil o tom. My jsme to respektovali. Pamatuju si, když ze školy odcházel.  Přála jsem mu hodně štěstí a snažila jsem se nebrečet, ale  můj bože, když vyšel ze dveří, rozvzlykala jsem se. Vidím ho tam stát a usmívat se a já mu přeju hodně štěstí v jeho kariéře. Měl v plánu jít na univerzitu, víte? Nemyslím si, že se nám to všem dařilo dobře zvládnout. Kromě kaplana.“ Skončila a podívala se na Isabel, než pokračovala. „Nevím, proč vás tímhle obtěžuju.“

 

„To není obtěžování,“ řekla Isabel. „Věřte mi, že není.“

 

„Vešla jsem jednou odpoledne do třídy, pro něco jsem tam šla. Ale nevzala si to. Nečekala jsem, že tam někdo bude. Ale pak jsem uviděla kaplana, jak sedí vedle tohoto chlapce, ruku měl položenou na jeho rameni, aby ho utěšil  a povídal si s ním. Viděla jsem, jak ten hoch pláče. Potichu jsem zavřela dveře. Myslím, že mě neviděli.

 

Nemůžu věřit v Boha, slečno Dalhousie. Zkoušela jsem to víckrát, ale nemůžu. Všichni potřebujeme takové lidi. Kdo to jsou, co tady jsou vždycky pro nás? Kdo jsou ti lidé, co nás vždy utěší? Koho byste chtěla mít u sebe na konci života? Jakého člověka byste chtěla mít u své smrtelné postele? Ateistu nebo věřícího?“

 

Isabel přemýšlela. Copak to nebyli ateisté, ti, kdo byli schopni dávat lásku a podporovat druhé? A nebylo by lepší zemřít v pochybnostech, pokud to byla jedna z podmínek života?

 

„Znám několik nevěřících, kteří dokážou soucítit,“ řekla. „myslím, že bysme je neměli přehlížet.“

 

„Možná,“ připustila Florence. „Ale v přesvědčení ateisty není napsáno, že má druhé milovat, nebo ano?“

 

Isabel to nemohla nechat bez poznámky. „Ale může mít svůj důvod! I když nevěříte v Boha, můžete považovat za důležité chovat se druhým šlechetně a ohleduplně. O tom je etika.“

 

Florence se rozzářily oči. „Ano,“ řekla, „etika – to je taková obyčejná odnož, která říká, že by člověk neměl dělat druhým nic, čím by jim ublížil. Ale nejsem si jistá, zda říká, že máte jít ještě dál a druhé milovat.“ Chvíli přemýšlela. „A taky většina lidí není ochotna vyvinout úsilí, aby někoho milovala na základě nějaké teorie, ne? Já bych to nedokázala. Takové věci se musíme naučit. Musí to v nás zakořenit.“

 

„Morální návyky máme v srdci,“ přemítala Isabel.

 

„Ano,“ přitakala Florence, „a náboženství je dobré v tom, abychom se to naučili, nemyslíte?“ Otočila se a začala lít horkou vodu do kávové konvice. „Každopádně už nevím, jak jsme se k tomu dostaly. Určitě jste nepřišla proto, abyste se mnou diskutovala o teologii, že?“

 

Isabel se zasmála: „To opravdu ne, i když se ráda o takových věcech povídám. Přišla jsem…“

 

„Kvůli bytu.“

 

„Ano.“

 

 

 

 

---