Když padá déšť 11b

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

Florence začala nalévat Isabel kávu. „Počítám, že váš právník vás informoval o mé nabídce.“

 

Isabel přikývla. „To ano. Je to… je to od vás velice šlechtené.“

 

Florence si sedla ke stolu naproti Isabel. Oběma rukama objala hrnek kávy a hřála si je. „Měla jsem tady už tolik lidí na prohlídku bytu od té doby, co jsem ho nabídla na prodej. Asi třicet.“

 

Isabel odpověděla, že si ten nápor dovede představit.

 

„Samozřejmě někteří neměli ani ten nejmenší úmysl byt koupit,“ řekla Florence s úsměvem. „Víte, že jsou lidi, co se chodí dívat na byty na prodej? Do všeho šťourají, je to v podstatě od nich jenom vlezlost. Koukají se do příborníků. Kritizují zařízení. Atakdál. Varovali mě před těmito lidmi a myslím, že jednoho nebo dva jsem viděla. Byla tu jedna paní z Clarence Street, která je hned za rohem, nevšimla si, že jsem ji poznala. Chtěla jen vědět, jak vypadá můj byt uvnitř.“

 

Isabel si snažila představit, jaké by to bylo, kdyby měla tak málo na práci a drzost chodit se dívat na byty jiných lidí. Ale pak si řekla: „A co ten dům na konci ulice? Vždycky ho chtěla vidět uvnitř. Kdyby byl na prodej, odolala by?

 

„Ujišťuji vás,“ řekla, „opravdu vás ujišťuji, že můj zájem je vážný.“

 

Florence se zasmála. „To je mi jasné. Nic jiného jsem si nemyslela. Ani na chvíli. To můžu potvrdit.“

 

Isabel si odkašlala: „Myslím, že bych vám měla něco říct,“  řekla. „Když jsem sem přišla minule…“

 

Florence zvedla ruku: „Prosím. Řekla jsem to trochu jinak, než to pochopila moje právnička. Byla jsem z toho trochu v rozpacích. A teď mi řekla, že vy a ten… mladý muž tam nehodláte bydlet.“

 

„Ne,“ přisvědčila Isabel. „To ne.“

 

„Ale tím se nic nemění,“ řekla Florence. „Moje nabídka platí. Pořád to můžete mít za cenu, kterou jsem nabídla. Odmlčela se a upila kávy. Isabel si všimla, že ji pozoruje za okrajem hrnku. Dívala se na ni tak, jak se dívá učitelka na svého oblíbeného žáka, který má poněkud nevyzpytatelnou povahu: se směsí uznání a závisti.

 

„Můžu se zeptat, proč byt chcete prodat mě?“ zeptala se Isabel. „Nechci být netaktní, ale zajímá mě to.“

 

Florence postavila hrnek. „Protože se mi líbíte, slečno Dalhousie. To je jeden důvod. Jste mi sympatická.“

 

Isabel potřásla hlavou. „Ale vždyť mě vůbec neznáte. Opravdu nechápu, jak můžete dojít k tomuto závěru na základě… na základě ničeho víc než jednoho setkání. A vaše představa o mém životě je, obávám se, mylná. Ten mladý muž…“

 

„Je jenom kamarád. Myslela jsem si, že to asi tak bude. Moje právnička byla za mnou poté, co jste ji navštívila, a řekla mi to. Řekla mi, že… mrzí mě, že to musím říct. Tvrdila mi, že nevěří tomu, co jste jí sdělila – že s tím mladým mužem máte vztah.“

 

Není to lehké vyslechnout informaci, že jsme byli přistiženi při lži. Isabel na ni zareagovala prostě lidsky, začervenala se. Bylo jí hanba a projevilo se to na jejím obličeji, a Florence hned litovala, že jí to řekla.

 

„Promiňte,“ pronesla, „neměla jsem vám to říkat. Vyznělo to ode mě vážněji než to ve skutečnosti bylo řečeno. A jsem si jista, že vám špatně porozuměla. A taky vám, že jste ji neoklamala schválně.“

 

„Oklamala,“ řekla Isabel přímo. „Řekla jsem jí, že já a Jamie máme spolu vztah. To jsou moje vlastní slova.“

 

„No…“

 

„Nevím přesně, proč jsem to udělala,“ řekla Isabel. Asi z pýchy. Nebo proto, že jsem už měla dost toho, že jsem ponižována těmi, kteří žijí v manželství. Znáte to, jak to chodí.“

 

Florence položila Isabel ruku na paži. „Jsem sama. Vím, o čem mluvíte.“ Isabel se podívala dolů na vzorek voskovaného ubrusu. Vypadal jako francouzský: byla to série malých obrázků rohu hojnosti, který se vysypal před zraky překvapených výletníků. Trochu transformovaná Déjeuner sur l'herbe, snídaně v trávě.

 

„Je to legrační,“ řekla Isabel. „Před týdnem byl můj život naprosto jednoznačný. Teď vidím, že jsem se svými řečmi zapletla do celé sítě nedorozumění a lží. A kvůli ničemu.“

 

Florence se rozesmála a její smích uvolnil napětí. „Zapomeňme na to,“ řekla. „Je to takhle: počítám, že ten byt kupujete pro někoho, kdo pro vás pracuje. To je dostatečný důvod k tomu, abych ten byt chtěla prodat vám.“

 

Isabel protestovala, ale Florence na tom trvala. „Kdybyste viděla některé z těch lidí, co si byt byli prohlídnout od té doby, co je v nabídce, chápala byste moje pocity. Někteří byli milí, ale značná část z nich byla příšerná. Prostě příšerná. Materialistická. Byli nevychovaní. Dokonce se na mě povyšovali. Říkali si: ženská kolem šedesátky. Ta není zajímavá. Ani důležitá. Prakticky ani neexistuje. A pak jste tu byla vy a ten mladý muž. A já si pomyslela: proč bych to prodávala někomu, kdo se mi nelíbí? Peníze nepotřebuju, jsem na tom finančně dobře se svým učitelským důchodem a domem v Trinity, který jsem dostala. Nic víc nepotřebuju.“

 

Odmlčela se, aby se napila kávy. Na opačné straně stolu Isabel civěla z okna a přemýšlela o tom, co Florence řekla. Viděla, že její rozhodnutí má logiku a věděla, že by měla nabídku přijmout, ale také věděla, že být něco schopen přijmout je stejně důležité jako být schopen něco dát.

 

„Jste velice štědrá,“ řekla. Potom na chviličku zaváhala, než pokračovala: „Můžu si dovolit zaplatit víc, víte. Nemám na peníze nouzi.“

 

Pocítila jemnou sílu Florencina pohledu. Její šedé, chápající oči. „Já vím.“

 

„Ale jak to může vědět?“ přemýšlela Isabel. Vypadám na to, že jsem dobře zajištěná? Na někom je to vidět, ale na ní určitě ne. Byla v tom určitá sebejistota spojená s tím, že dotyčný po ničem netoužil. To a k tomu byl dobře oblečen. Ale jak potom odlišit tohle a arogantnost?

 

„Nechme to tak,“ navrhla Florence. „Můžete si to nechat rozležet v hlavě, řekněme dva dny, váš právník se nám ozve, až si to rozmyslíte. Souhlasíte s tím?“

 

Isabel udělala gesto s dlaněmi ven, které mělo znamenat souhlas a současně odevzdanost. Florence s úsměvem vzala konvici, aby Isabel dolila kávu.

 

„A pokud jde o toho mladého muže,“ dodala, „máte štěstí, že máte takového kamaráda.“

 

„Ano, velké,“ řekla Isabel.

 

„Máte ho určitě ráda,“ řekla Florence, „a on vás.“

 

„Ano, velice,“ řekla opět Isabel.

 

Florence postavila hrnek přesně na jeden z rohů hojnosti. Výletníci byli strnulí a zmenšení na trpaslíky.

 

„Nemohla by z toho být láska?“ řekla potichu.Během hovoru pozorovala Isabelin obličej, slova říkala váhavě, připravená skončit, jakmile na obličeji uvidí nepřátelskou reakci. Ale Isabel nevnímala otázku jako urážlivou.

 

„Je to skoro tak,“ řekla. „Myslím, že jsme se právě ocitli na křižovatce. Ale nevím.“

 

„Ale to byste měla,“ řekla Florence. „Podívejte se na sebe. Jste pořád mladá. Nejste v mém věku. Pokud to on chce také, proč si to odepírat?“

 

To není tak jednoduché,“ myslela si Isabel. Byla to otázka přátelství a jeho riskantní přeměny do erotické lásky. To nebylo nikdy jednoduché.  „Nemůžu si pomoct,“ řekla. „O všem moc přemýšlím, o možných důsledcích. Vím, že to je jistá cesta k tomu nikdy nic nedodělat, ale prostě taková jsem. Nejednám spontánně.“

 

„Tak buďte připravena,“ řekla Florence znenadání. „Buďte připravena ronit slzy, až budete v mém věku a budete litovat ztracených příležitostí. Někdo mi řekl, abych žila s…“ Následovalo kratičké zaváhání. „… s ní. Řekla jsem ne, protože by mě pomlouvali. Nevěděli by samozřejmě pravdu, ale tenkrát to bylo jiné. Nestarali se o to, jestli jsou lidé šťastní. A já si přitom myslím, že bychom spolu byly velice šťastné. Jako kamarádky, víte? Jenom jako kamarádky. Měla byt v Dean Village, pod mostem, s výhledem na rybník u mlýna. Úplně místo na inscenaci opery. Byly bychom šťastné.“

 

„Nemělo by nám tolik záležet na odmítnutí,“ řekla Isabel. „Ale stejně nám záleží, že?“

 

Florence se dívala na podlahu. V jejím pohledu byla lítost. Potom se podívala na Isabel. „Jděte do toho,“ řekla. „Jděte. Začněte s ním chodit.“

 

„A když se to pokazí?“

 

„To by mělo být to poslední, nač by měl člověk myslet, když něco podobného začíná,“ ujistila ji Florence. „To musí  být to poslední. Jinak…“

 

„Možná.“

 

Nastalo ticho. Isabel dospěla k rozhodnutí, ale nechtěla to Florence říct. Jejich rozhovor byl intimní, obě odhalily svoje nitro, a ona byla přirozeně opatrná. Nepřišla sem mluvit o sobě a svých citech a byla mírně překvapená způsobem, jakým se jí jiná žena snažila dodat odvahy. Bylo to tím, že prostě měla romantiku v povaze? Existovali lidé, kteří se snažili dávat lidi dohromady. Zamlouvalo se jim, když mohli celý svět spárovat, jako by jim to přineslo nějaké rozhřešení. Ale v Isabeliných představách Florence takto neuvažovala. Nebo jí to dělalo až voyeurskou radost, když jí dodávala odvahu do milostného vztahu? A znova, někteří lidé opravdu něco měli z toho, že pozorovali milostné vztahy druhých, a to nebylo nic překvapivého, přemýšlela Isabel, protože velkou část života trávíme tím, že myslíme na to, co dělají druzí, pozorujeme je, napodobujeme je.

 

„Už musím jít,“ řekla a vstala.

 

Florence zůstala sedět. „Já jsem se vás dotkla, že?“ řekla. „Nic mi do toho není.“

 

Isabel odmítavě zavrtěla hlavou. „Vůbec jste se mě nedotkla. Přiměla jste mě přemýšlet. To je celé.“

 

Když šla dolů po kamenném schodišti ke dveřím, narazila opět na kocoura, kterého viděla při své první návštěvě bytu. Seděl na židli v mezipatře, ocas spuštěný dolů. Ostražitě ji pozoroval, díval se na ni a na chvíli zachytil její pohled, ale potom otočil hlavu a zíral na zábradlí s takovým zájmem, že tam určitě viděl něco lidskému oku neviditelného. Nakonec zavřel oči, jako by jí chtěl svolit k odchodu, a ona šla potichu dál. Mnoho lidí toužících po klidu, říkala si Isabel, by dalo cokoli, aby vypadali lhostejní, bezstarostní jako tento líný kocour, ale nikdy by se jim to nepovedlo. Jsme špatný druh: příliš se ve všem angažujeme, snadno se necháme citově ovlivnit. Jsme na hony vzdáleni této mistrovské psychopatii koček.

 

---