Když padá déšť 12

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

Vysvětlivky: šejkři - dnes již téměř vymřelá křesťanská církev v USA, oficiálně zvaná Společnost věřících v Kristův druhý příchod (The United Society of Believers in Christ's Second Coming). Název „shakeři“ byl původně posměšným označením, které naráželo na extatický tanec konaný členy během bohoslužeb.

 

12

 

Víkend u Toma a Angie byl až za pár dní. Isabel se těšila, že se dostane z města. Toho léta nikde nebyla, protože červen, který nakonec přinesl teplé počasí, se přikradl naprosto neohlášen. Chtěla jet na pár týdnů do Itálie nebo do Istanbulu, ale pro organizaci cesty neudělala nic. Možná září nebo říjen bude lepší, přestanou už ta horka a přijede tam také méně lidí a možná… Ne, Jamie v tu dobu nebude moci jet, to bude školní rok a bude se věnovat svým žákům hry na fagot. Tak možná by mohla navrhnout krátký výlet, třídenní víkend, na jeden ze skotských ostrovů, na Harris, kde je krajina plná trávy a z ní vyčnívající žuly a obloha odráží Atlantik. Jamie by mohl u jednoho z jezer rybařit a ona by se procházela po tom pruhu země, na který naráželo moře ve vlnách chladně zelené vody. Zde si člověk mohl představovat dávné skotské svaté v mokrých sukních, kteří na svých lodích přijížděli z Irska.

 

Ale teď na takové myšlenky nebyl čas. Musela se potýkat s přípravou nového čísla časopisu a se spoustou námitek, které na její redigování vznesl jeden z přispěvatelů. Byl to profesor etické filozofie z Německa, který byl pyšný na to, jak dobře píše anglicky. V některých ohledech byla tato jeho pýcha na místě, v některých nikoliv. Isabel se mu pokoušela říct, že s inverzí se musí v angličtině zacházet opatrně, jinak se neelegantnost stylu projeví. Sloveso se může dát na konec věty, ale jen velmi zřídka. Velice vážně morální představivost musí být brána, napsal a Isabel mu odepsala uvedenou větou v korektuře, na kterou reagoval podrážděně: špatně by to být mohlo, ale špatně tady to není. Tato věta byla gramaticky správně, ale nešlo o jednoduchou moderní angličtinu, jak uvedla v následující poznámce, na kterou odpověděl: Musí být filozofie jednoduchá? Pro koho píšeme? Pro filozofy nebo pro lidi ulice? Musela se usmát další záměně. Lidé na ulici nebyli ze své podstaty lidé ulice.

 

Vešla Grace a nesla jí kávu. „Vypadáte otráveně,“ řekla a postavila šálek s podšálkem před Isabel. „Říkala jsem si, že to budete potřebovat.“

 

„To určitě,“ řekla Isabel. „Grace, co vy na to, kdo je podle vás člověk ulice?“

 

Grace se zamračila. „Člověk ulice? Ty vidíme všude. Byla jste se v poslední době podívat na Playfair Steps? Dole na schodech je takovejch lidí hodně, pokud je tak chcete nazývat.“

 

„Žebrají?“

 

Grace se podívala mírně nesouhlasně. „Někteří ano. Ale další dělají jiný věci. Obchodujou s drogama.“

 

„A fetují.“

 

Grace přikývla. „Ale spíš mě přitahujou žebráci. Vždycky to byli staří bručouni, pamatujete? Byl tu ten chlap, co mu všichni říkali Tremp z Glasgow Road. Byla to úžasná osobnost. Nosil starou armádní helmu a všem na potkání říkal, že právě přišel z Glasgow Road a jestli jim nezbyly peníze na šálek čaje.“

 

Isabel se usmála, protože si ho pamatovala. Byla to milovaná figurka celého města a každý mu dával peníze. Ale byl to nefalšovaný tremp s holínkami vycpanými novinami a odhodlanou chůzí. Měl v sobě jakousi esenci trempství, určitě předtím trempoval. Podobně jako šejkři se při tanci třásli a vířící dervišové při tanci vířili.

 

„Ale tihle noví žebráci,“ pokračovala Grace,“těm je tak devatenáct dvacet nebo tak nějak. Jenom tam sedí a chtějí peníze. Nikdy jim nic nedám. Nikdy. Mohli by pracovat. V tomhle městě ve skutečnosti nezaměstnanost není. Ať člověk jde kam chce, všude jsou cedulky s nabídkami práce. Skoro každá kavárna. Hledají lidi na mytí nádobí a podobně.“

 

Isabel zdvořile poslouchala. To, co říkala Grace, bylo pravda, ale jen do určité míry. Někteří z těchto lidí byli opravdu bezdomovci, mladí lidé, kteří opustili své domovy v Dunfermline a Airdrie a dalších místech, utekli před zneužíváním a týráním nebo před naprostým nepořádkem. A skončili na ulici, protože neměli vzdělání a toto bylo snadné.

 

„Nedávám jim žádné peníze,“ řekla Isabel potichu. „Ale někdy mám pocit viny.“

 

„A proč byste měla mít pocit viny?“ odfrkla si Grace. „Proč byste se měla cítit provinile, když víte, co s těma penězma udělají?“

 

Isabel na její otázku neodpověděla. Bylo těžké zastávat se lidí u Playfair Steps, i když si to zasloužili. Místo toho vzpomínala na Indii a na svou cestu z hotelu na letiště, na tu chaotickou indickou dopravu, která měla svou choreografii s kličkováním, kde se pletly krávy a lidé a čadící povozy ve zvláštním baletu, který mimo jakoukoli pravděpodobnost přece jen fungoval. A také si pamatovala, že uprostřed hrůzy ze srážky uviděla ženu běžící k bílému autu velvyslance, s dítětem, malým človíčkem ve špinavých hadrech po boku, klepala na okénko auta rukou, která připomínala spíš pařát. Zřejmě to měla na svědomí lepra. Podívala se na tu ženu naprosto zděšená, protože to tak cítila a nedokázala to v danou chvíli skrýt. Potom odvrátila zrak, zatímco žena stále klusala vedle pomalu jedoucího auta a škrábala na okno v zoufalé prosbě. Připadalo jí, že u dveří auta je celé trpící lidstvo, naprosto celé, a že pokud by auto zastavilo, ponořilo by se a ona by byla pohlcena s ním. Později, když už seděla v letadle, se vším palivem pro tryskové letadlo a technologiemi, které ji mohly odnést z Bombaje plné hemžení, myslela na tu nebohou ženu a na to, že teď má hlad a není schopná nakrmit své drobné děťátko. Kdyby jen trochu otevřela okno a hodila jí pár rupií, měla by ta žena život na pár dní snesitelnější. Ale neudělala to.

 

Žebrání bylo jednou z morálních věcí, kterou nazývala intimní. Neobjevovaly se tolik na akademické půdě, ale v běžném životě lidí. Toto byly otázky, které nám připomínaly, že máme morální oprávnění, svědomí. Co dlužíme svým přátelům? Měla bych být laskavější? Jsem sobecká? Měla bych přesně toto prohlásit bernímu úředníkovi? A většině z nás? To bylo to, o čem byla etická filozofie.

 

Podívala se na Grace, která stále očekávala odpověď na otázku, kterou vznesla. „Tak dobře,“, řekla Isabel.“Možná se nemusím cítit provinile, ale víte sama, že o těchhle věcech přemýšlím až moc. Vím, že je to chyba, ale zkrátka si nemůžu pomoct.“

 

Grace neodpověděla hned a pečlivě Isabel zkoumala. Znala svou paní dobře. Možná v podstatě lépe, než si Isabel uvědomovala. A přestože souhlasila s jejím sebehodnocením a sklonem provádět vnitřní debaty ve chvílích, kdy ostatní by učinili rozhodnutí a jednali, nebyla si jista tím, zda je to vždy chyba. Isabel mluvila o správném životě a o tom, jak se ho máme snažit vést. A opět s tím souhlasila. Isabel vedla dobrý život. Byla laskavá a soucítila s lidmi, což bylo mnohem víc, než mohla říct o jiných lidech v jejím postavení, myslela si Grace. Ale byly určité oblasti Isabelina života, kde se vyžadovalo trochu méně přemýšlení a trochu více činů. Měla by jí to říct? Ostatně, vždycky spolu mluvily na rovinu…

 

„Ano,“ řekla Grace, „vím, že o všem hodně přemýšlíte. Ale jsou věci, o kterých byste tolik přemýšlet neměla. Měla byste si říct: teď je to tu, tak do toho půjdu.“

 

„Například práce,“ řekla Isabel a ukázala na hromádku papírů na stole.

 

Grace udělala k papírům odmítavé gesto. Ty se vždycky mohou hodit do koše. Ty ne, ale ukázala si na srdce. Práci nemyslela. „Ten mladík,“ řekla.

 

Isabel seděla bez hnutí jako někdo přistižený při nějakém pochybení. Pohnula jen očima. „Jamie?“

 

„Jo, Jamie. Máte se rádi, ne?“

 

Isabel nevěděla, co na to říct. Nebylo to jen překvapením z toho, že Grace sama nadnesla toto téma. Nebylo to ani tím, že Grace odhalila její city, o kterých si myslela, že nejsou tak zřejmé.Bylo to tím, že řekla máte se rádi. Hlas jí zeslábl. „Myslíte, že on… on cítí…“ A potom, protože teď už nemohla před Grace nic skrývat, dodala, aby se ubezpečila „… totéž ke mně?“

 

Grace odpověděla bez váhání: „Samozřejmě. Zbožňuje vše, co děláte. To je jasný.“

 

Isabel, která byla napjatá obavami, se najednou uvolnila. Pocítila ke Grace vděčnost, vřelý cit, že jí někdo řekl něco, co si přála slyšet, ale neměla odvahu v to doufat. Co si vlastně o tom Grace myslí? Zatím nedala najevo, že to schvaluje, ale její reakce nesvědčila ani o tom, že by to neschvalovala. „Myslíte, že bych… měla něco udělat?“

 

„On nikdy neudělá první krok,“ řekla Grace rychle. „Uvědomte si, že je mladší než vy.“

 

Jak na to mohla zapomenout? To byl celý problém. Grace potom, jakoby věděla, co chce Isabel říct, pokračovala. „Ale na věku nezáleží. Zvlášť dneska.“

 

„Myslíte, že nezáleží?“

 

„Určitě ne,“ řekla Grace. „Znám jednu paní, co chodí na seance – z Ústavu paranormálních jevů – a ta má o hodně mladšího manžela. Nejprve jsem si myslela, že je to její syn. Vlastně to jednou někdo řekl na seanci a ona se tomu smála. Ne, to určitě není problém.“

 

Isabel čekala, co Grace řekne dál. Pokud věkový rozdíl nebyl překážkou, tak co?

 

„Cat,“ řekla Grace a svraštila čelo. „To je ten problém.“

 

„Ale já myslím, že už ho nezajímá,“ řekla Isabel. „myslím, že si uvědomuje, že se k němu už nevrátí. Uběhlo dost času a došlo mu to. Jsem si tím jistá.“

 

Ale to nebylo to, co měla Grace na mysli. „O něj strach nemám,“ řekla. „Jde o ni. Pokud zjistí, že vy a Jamie… spolu chodíte, bude vzteky bez sebe.“

 

To Isabel zasáhlo, považovala to za nespravedlivé. „Ale ona Jamieho odmítla. Řekla to velice jasně, že ho nemiluje a nikdy milovat nebude. Nerozumím tomu, ale asi to tak cítí. Proč by se teď měla starat o to, co dělá?“

 

Grace se dívala na Isabel a přemýšlela: jste filozofka, ale spoustu věcí nechápete.

 

„Protože jste její teta,“ řekla Grace a při tom pečlivě vyslovila každé slovo. „Její teta. A mám podezření, že většina žen by žárlila, kdyby jim teta přebrala jejich bývalého milence. Žárlila by.“

 

Grace očekávala, že Isabel něco řekne, ale ta neměla co říct. Radost vystřídala beznaděj. To byla další komplikace, daleko závažnější než ostatní. Cat byla její neteř, její nejbližší příbuzná. Měly spolu v minulosti rozepře, ale vždycky je urovnaly. Toto bylo jiné. To se dotýkalo temné, základní oblasti lidské psychiky: sexuální žárlivosti.

 

Grace pokračovala: „A proč víme, že se tak Cat bude cítit? Lidi jsou jenom lidi. To byste měla napsat do toho vašeho časopisu.“ Ukázala na kupu rukopisů. „Lidi jsou jenom lidi. Popřemýšlejte o tom.“

 

---