Tak voláme na děti

Výborné...

Četla jsem to včera v autobuse, připomnělo mi to jeden text od Petra Hrušky. Zkoušela jsem ho hledat a místo jednoho našla dva a stejně to nebylo všechno, třetí mi ještě chybí. Všechny jsou tak máloslovný, jemný, je z nich cejtit teplý pyžamo, kradmý plížení kolem spánku druhejch, propustná hranice mezi spánkem a snem rozvlněná pravidelnym oddechováním. Chci říct, že v těch málo slovech si toho člověk odžije mnohem víc. A ten samej pocit mnohem košatějšího zážitku mi dává tenhle tvůj text. Sám název stačí, točí se kolem něj příběh. Dobrý to je. 

,,Samueli!" ,,Zde jsem.."

,,Samueli!" ,,Zde jsem.."

trochu mi to evokuje volání proroka, který myslel, že se mu to zdá a až napotřetí řekl ... tady jsem... poslouchám (parafráze)

nebo - zavolání jménem, to poslední, Hospodinovo, ... tak už pojď 

zavolal jsi ho ve spánku - umřel ve spánku

každopádně je v tom nádech mystiky

a ještě jeden (nesměrodatný) postřeh - nevím sám jak, ale nějak to dotáhnout, nebo předrazit něco

ale to su celé já, že chci rozomět a dohmátnou to dna

Znovu krásné, empatické, navíc pro mne dokonalá forma respektující beze zbytku obsah i osobní nasazení.

Krásné jsou živé sny, máš pokračovat...podle sebe, řídit to...