I - Jak to začalo - Věnec mraků

I – J­ak to začalo

Věnec mraků

Kdo z vás si kdy – a­ jestli vůbec – v­šiml toho, čeho si má žena všimla poprvé, když byla už dávno dospělá?

Pro vás to nebylo nic, nikdy jste se tím nezabývali. Ona však – děvče z hor –, když vystoupila na Vysočině z auta, n­emohla najednou pochopit, jak to, že vidí c­­elou oblohu. Úplně celou, kam se jen obrátí. V životě neviděla kolem dokola tak vzdálený obzor, bylo to úžasné. Nebe pokrývaly pokojné letní kupy, co obvykle slibují pokračování krásného počasí. Při pohledu do dálky se bělavé obláčky v průzračném vzduchu spořádaně řadily za sebe, a čím byly dál, tím hustěji se shlukovaly, až jich stál kolem téměř jednolitý věnec. A co bylo nejdivnější, přímo nad ní, uprostřed toho kruhu, toho do všech směrů vykrouženého oblačného věnce, vznášelo se na hlubině sytě modrého nebe jen pár zbloudilých kup.

Nikdy tolik prostoru nad hlavou neviděla, tu všední každodenní hru nebeské perspektivy si neuměla vyložit. Lapala po dechu a tou svou čistou, téměř spisovnou severomoravštinou opakovala: „Děcka, vidíte to nebe, vidíte ten věnec mraků? Jak je to možné? A vidíte též co já, vidíte, jak je to nebe tady nad námi modré a tam nad tím věncem jak je bledé? Proč? Proč to tak je?“ Nevěděli. A stačilo klacíkem načrtnout do písku zakřivený kus zemského povrchu, nad něj druhý – horní hranici atmosféry –, z­ bodu na zemi vést dvě přímky, jednu vodorovně do dálky, druhou přímo vzhůru – a­ bylo by hned jasné, jak dlouhou dráhu zakalenou atmosférou musí z našich očí urazit vodorovný paprsek, než pronikne ven do černého prostoru, a jak nízkou vrstvu překážejících plynů má v cestě ten druhý. Ale nikdo to neudělal.

Ona však, popravdě, žádné vysvětlování nechtěla. To její „proč“ k ní prostě patří. Je to jen podvědomý výron věčně žasnoucí mysli.

Když se vzpamatovala, řekla: „Představte si, děcka, že tady někde blízko, v takové kráse, žije můj kouzelník! Umíte si to představit?“ Děcka měla jen velmi matnou povědomost o jejím kouzelníkovi, ale nechtěla jí kazit radost, a kdo uměl, ten si to snaživě představoval.

Tak tam na Českomoravské vysočině objevila má žena už při prvním vylodění ze své spolehlivé, nejšikovnějším z děcek odborně udržované „archy“, ten svůj p­ozději tak často obdivovaný v­­ěnec mraků. Bylo jí nějak podivně a hned si to spojila se svým „kouzelníkem“, co vládl nad blízkými lesy a o němž toho ani sama moc nevěděla, znala ho jen z jedné kouzelnické příručky, kterou pro ni napsal. Nešlo jí sice na rozum odkud ji zná, když ona jeho ne, musel však o ní všechno vědět, musel vědět co cítí a prožívá, protože každou ze svých zaklínacích formulí v té knížce vyslovil přesně tak, jako by jí bral z úst její vlastní slova, která by se ostýchala i v soukromí vyslovit, zatímco on je říkal všem, což bylo neuvěřitelné. Byla zvědavá, tak se rozhodla, že musí jednou navštívit ten jeho kraj, který jistě miloval, což poznala z té čarodějnické knížky, již všude vozila s sebou, v noci ji měla pod polštářem, její stránky odříkávala nazpaměť a nazývala ji svou biblí.

Teď se tu kvůli své zvědavosti octla poprvé a­ hned – jako by jedněch kouzel nebylo dost – tohle se jí ještě muselo přihodit! Tolik oblohy všude kolem, až po obzor, a na ní ten těžko vysvětlitelný zamžený věnec mraků!

Ale unesla to. Potom už, kromě zim, jezdila do kouzelníkových lesů na Vysočinu v každou roční dobu, a tam na dlouhé mezidobí dočerpávala potřebnou životní energii. A vždycky ji první vítal obrovský věnec mraků. Občas méně laskavý, někdy zakaboněný, ale byl tu, a ten prvotní údiv se pokaždé znovu dostavil.

Myslíte si, že je to výmysl, nevěříte, že obyčejná zamračená obloha může v někom vyvolávat tolik dojmů. Věřte. Mám to z první ruky. O řadu let později jsem býval u toho, když se má žena zastavovala na kdekterém kopci a znovu a znovu žasla. A rád potvrzuji, že ten oblačný věnec není pouhý výplod její přecitlivělé mysli. Opravdu, nikde jinde, než na těch rozlehlých, mírně zaoblených návrších Vysočiny, nespatříte oblohu tak zúplna celou, s mraky do všech směrů tak v zákrytu za sebou seřazenými až po vzdálený obzor. A potvrzuji také, že bude-li nad vámi aspoň jedno okno otevřené, pak v kontrastu s dálkami, nesmírnými vrstvami atmosféry zšedlými, až zneprůhlednělými, tím blízkým oknem nahlédnete nejkratší cestou rovnou do vesmíru. Věřte mi, dnes už i má žena se přestala ptát, proč ta nejsytější modř je vždycky nad námi, vždycky jen uprostřed nebe.