Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdyž padá déšť 14b
Autor
bixley
Když se Isabel vrátila domů, byla Mimi na zahradě. Viděla ji z kuchyňského okna a vyšla za ní ven. Mimi stála u velkého trsu kvetoucích azalek vedle malého dřevěného zahradního domku.
„Něco tady hrabalo,“ řekla Mimi a ukazovala na zem ke svým nohám. „Podívej. Krtek?“
Isabel se podívala na škrábance na trávníku. Několik čar tmavé hlíny bylo roztroušeno po kousku trávy a cibulka, vyhrabaná z kraje záhonu byla ponechána u kousku bahna. Sledovala známé znaky: pírko, možná kousek kosti hraboše nebo rejska, nebo dokonce nohu kuřete zachráněnou z kuchyňského odpadu, ale nic tu nebylo.
„Bratr Lišák,“ řekla. „Tohle je jeho teritorium.“
Mimi se podívala tázavě na Isabel a kraj zahradního domku se jí odrážel v čočkách jejích brýlí.
„Bratr Lišák?“
„Naše městská liška,“ řekla Isabel, „říkáme jí Bratr Lišák, protože… no asi proto, že musí mít nějaké jméno a já s Grace ho známe docela dobře, takže je to Bratr Lišák.“
„Jako svatý František…“
„Ano, je to františkánský kruh, Bratr Slunce, že? Proč ne?“
„Přesně tak,“ řekla Mimi. „Je to jeden z mých oblíbených svatých. Znáš doufám ten obraz z Florencie, kde stojí svatý se zvednutými pažemi a všichni ptáci jsou mu u nohou. Jsou to takoví divní, naivně nakreslení ptáci, vypadají jako opeřené krabičky.“ Odmlčela se. „Ráda bych ho viděla. Toho vašeho Bratra Lišáka. Objeví se?“
Isabel se rozhlédla po zahradě. „Je na něm něco nepředvídatelného. Ale někdy mám dojem, že mě sleduje. Prostě mám takovej pocit.“
„A opravdu? Sleduje tě?“
Isabel věděla, že to zní nepravděpodobně, ale byla to pravda. „Ano. Stává se to znovu a znovu. Jsem třeba ve studovně a pracuju a cítím jeho pohled – oči, které mě pozorují zvenčí. A kdybych se podívala ven, uviděla bych Bratra Lišáka nebo záblesk jeho zlatého kožichu. Je velice krásný, víš. Takový nazrzle zlatý. Je to to nejkrásnější zvíře.“
Isabel zvedla ruku a dotkla se květů na azalkovém keři. Příroda byla tak okouzlující ve všech svých podobách. Důležitý byl každý drobný detail, azalky měly barvu mezi růžovou a červenou, liška srst mezi zrzavou a zlatou. Proč bychom měli vnímat krásu světa sami? Nebo Bratr Lišák kolem sebe taky oceňoval vše, co viděl a miloval to, stejně jako my? Ale neměli bychom dělat chybu založenou na antropomorfismu: pro něj byl svět jen úsilím najít si potravu, přežít. Jeho hlavní genetickou výbavou byl boj o přežití, ten převládal nad všemi ostatními geny. A my jsme byli jeho nepřátelé, s našimi psy, plynem, s našimi lovci a puškami. Pro lišky jen teror a bolest. Ale Bratr Lišák se jí nebál. Dával si pozor, když se na ni díval, ale nebál se.
Vedle azalky rostl keř mahónie se žlutými květy a špičatými lístky, tak odlišnými od azalky. Isabel se chtěla dotknout mahonie, připomněla jí cesmínu, ale byla mnohem krásnější.
„Občas se mi o Bratrovi Lišákovi zdá,“ líčila Mimi. „V mých snech umí mluvit. Je to zvláštní, ale ve snu ne tak neobvyklé, jak víš. Mluví takovým mírně pronikavým nebo spíš vytříbeným skotským hlasem, ale jednou mluvil francouzsky a to mě překvapilo. Používal subjunktivy a já jsem přemýšlela o tom, jak je to úžasné, když zvíře říká subjunktiv.“ Bez rozmýšlení řekla „říká subjunktiv“ a neuvědomila si, že to může znít pro Mimi divně. Skotové běžně „říkali galštinu“, když mluvili galsky.
Mimi se zasmála. „A o čem v těch snech povídá? Je to nezávazná konverzace?“
Sny jsou uloženy v krátkodobé paměti, ale ona tyto sny měla umístěny ve stálejší oblasti, protože byly tak neobvyklé. Její poslední rozhovor s Bratrem Lišákem se týkal toho, jak řídíme své životy a jak nepředvídané události hrají roli v tom, jací jsme. Pamatovala si, že mu řekla, že je liška – s tím souhlasil – a vzorec jeho života byl určen drsným faktem biologie. A on na to řekl A tvůj taky. Isabel se cítila pohoršena, že lišák zpochybňuje její svobodnou vůli. Jejich konverzace skončila zdvořilým odstupem, čehož Isabel litovala, protože vzácný rozhovor s lišákem oceňovala.
Vylíčila to Mimi a ta řekla: „Ale měl pravdu, ne? Nebo tys měla pravdu. Rozhovory v našich snech jsou vlastně rozmlouvání se sebou, není to tak? Nepřemýšlelas někdy o tom takhle?“
„To ne, ale máš pravdu. To je vnitřní rétorika - tak to nazývají filozofové.“ Lístek mahonie ji slabě píchl do prstu a Isabel si řekla: musím si dávat pozor na ostré předměty. Opět vnitřní rétorika. „Ale… ale určitě nemusíme souhlasit s tím, co říkají lidé, se kterými mluvíme ve snech? Samozřejmě jim vkládáme slova do úst – jsme vlastně takoví režiséři našich snů…“
„A producenti,“ přidala Mimi.
„Ano, a producenti. Ale to, co říkají v našich snech jiní lidé je vlastně to, co si myslíme, co by pravděpodobně řekli. Ale tím, že jim píšeme text, neznamená, že souhlasíme s jejich cítěním, které je skryto za textem, že ne?“
Mimi cítila, že o takových věcech potřebuje přemýšlet. Filozofie, říkala si vždycky, byla často záležitostí selského rozumu, schopností najít slova, kterými popíšeme to, co je nebo, v některých případech, to, co by mělo být. To, co teď řekla Isabel, mohlo vypadat složitě, ale ve skutečnosti to vlastně složité nebylo. Dramatikové a romanopisci neschvalovali to, co říkaly jejich postavy – to bylo dostatečně jasné. Ale odkud to pocházelo? Každé slovo, které napsal Shakespeare, bylo Shakespearovo. Pokud měl něco autor ve své mysli, tak to tam měl uloženo, i když jen jako pouhou možnost. A psychologický vhled pochopitelně jen podtrhoval ten fakt, že to, o čem jsme mluvili, se týkalo věcí, které nás zajímaly a někdy dokonce – kterým jsme věřili. I když jsme říkali, že nikoli! To bylo důvodem, proč jsme občas kritizovali druhé za to, že dělali věci, které jsme chtěli dělat my, ale netroufli jsme si. To znamenalo, že jsme nemuseli věřit autorovi, když protestoval, že slova v knize s ním nemají nic společného. Určitě mohly.
Mimi si vzpomněla na jednu známou, která často mluvila o jejich společné kamarádce. Ta měla tendenci neustále konzultovat plastickou chirurgii. „Je hrozně konzervativní,“ říkala kriticky. „Zaslouží si ocenění.“
A Mimi zdvořile poznamenala, že zřejmě ona, která ji kritizuje, by chtěla udělat totéž, což u ní nemělo odezvu, ale patrně proto, že to byla pravda. Ale ustaly tím její poznámky.
„Občas říkáme věci, které jsou…“ začala Mimi, ale Isabel, která ji neslyšela, přešla k jinému tématu.
„Vím, že sny druhých jsou nudné,“ řekla. „A taky vím, že bych tě tím neměla unavovat. Ale na dnešek jsem měla obzvlášť divný sen.“
„O Bratrovi Lišákovi?“ zeptala se Mimi.
„Ne,“ řekla Isabel. „O Tomovi a Angie. Vašich přátelích.“
„Muselajsi na ně myslet přes den,“ prohodila Mimi. „Zjistila jsem, že moje sny odrážejí to, o čem jsem toho dne přemýšlela. Stává se to pravidelně.“
Isabel se otočila od mahonie k Mimi. „Bylo to hodně podivné,“ řekla. „Docela mě to znepokojilo.“
„Neměla by ses nechat sny takhle trápit,“ uklidňovala ji Mimi. „Všichni ve snech zažíváme znepokojující věci.“
„Ale já jsem se držela,“ řekla Isabel. „Myslím, že jsem v tom snu neměla moc co říct nebo udělat. Prostě jsem tam byla předpokládám proto, abych viděla, co se děje. Ale nic jsem neudělala. Stála jsem tam myslím trochu v šoku.“
Mimi zvedla obočí. Čekala, až Isabel bude pokračovat.
„Byli jsme někde v západním Skotsku,“ vyprávěla Isabel dál. „Myslím, že to byl Mull of Kintyre nebo někde blízko. Byli jsme v domě u moře a v jednom pokoji tam byla vycpaná zvířata, která na sobě měla oblečky a jela na kole nebo hrála kroket. Znáš tyhle zvláštní věci? Viktoriáni je milují. Zabijí koťata plynem a pošlou je k preparátorovi a pak z nich udělají jakési tableau vivant nebo spíš tableau mort. Orchestr koťátek, která hrají na maličké nástroje.Nebo soud, kde vystupují koťátka jako porotci a soudci.“
Mimi se zatvářila nepříjemně. Měla ráda kočky a byla majitelkou dynastie uznávaných koček, včetně Arthura Browna, té obrovské důstojné chlupaté koule, kterou obdivovala velká část Dallasu a který náhle zemřel v kuchyni na podlaze na infarkt jako přepracovaný podnikatel uprostřed hry na golfovém hřišti.
„Nesouhlasím s…,“
„Já taky ne,“ dodala Isabel. „Ale v tom pokoji to bylo. A pak vešli Tom a Angie. Podívali se na to vycpané zvíře a šli ven. Potom se Angie vrátila, sedla si na sofa a začala si číst noviny Scotsman. Poté se obrátila na mě a řekla: 'Zabila jsem Toma, víte? ' A to byl konec.“
Mimi se zasmála: „Hezky vymyšlené!“
„Probudila jsem se s hrozným smutkem,“ řekla Isabel.
„To by měl asi každej.“ Mimi udělala pauzu. „Určitě k tomu má motiv, že? Byla by dobře zajištěná, kdyby to udělala. Zato univerzita by na tom byla špatně.“
Isabel nechápala, co to má společného univerzitou a prosila Mimi, aby jí to vysvětlila.
„Před lety mi Tom řekl, že chce dát Southern Methodist University velký dar,“ řekla. „Přesněji právnické fakultě, ale také Meadows School of Arts. Ale když se objevila Angie, přestal o tom mluvit. Joea to dost zklamalo. Domníval se, že ho nějakým způsobem zpracovala. Každopádně lidi z fakulty se rozhodli vyčkat. Říkali si, že Angie nebude s Tomem věčně a jakmile se s ní Tom finančně vyrovná, což chtěla, Tom se vrátí k myšlence dát peníze univerzitě. Joe v to doufá taky, ale není si tak jistý, že je Angie jen dočasná součást jeho života. Myslí si, že je pravděpodobnější, že Tom odejde první. Takže takhle to je.“
„Jistě,“ poznamenala Isabel sarkasticky. „Ale to svědčí o tom, že ti lidé mají motiv zbavit se spíš jí než Toma.“
„Možná,“ řekla Mimi.“Ale musíš mít na paměti, že lidé, kteří by z její smrti profitovali, jsou velice vážení. Ty by něco takového neudělali ani ve snu.“ Samozřejmě, že by to udělali ve snu, přemýšlela, ale neuvažovali by o tom. Ale Isabel věděla, jak to myslí.¨
„To ne,“ řekla Isabel.“Samozřejmě že ne. Ale obávám se, že si dovedu představit Angie, jak dělá to, co udělala v mém snu.Mohla by to udělat, nebo snad ne?“
„Ne,“ odpověděla Mimi. „Myslím, že nemá takovou představivost.“ Potom se odmlčela a podívala se na hodinky. „Každopádně, Isabel, takové věci se nedějí. Tedy aspoň mimo romány.“
„Romány nejsou odrazem života?“
„Jen částečně,“ odpověděla Mimi, „A proto nás tak baví.“
6 názorů
Máš pravdu, alegno, mně se zdají sny často a hodně mě ovlivňují... Díky.
Ireno, ta koťátka mě taky rozlítostnila. Ale povídání o lišákovi je hezké. :-) Díky.
Zajímalo mne vše o snech, trochu /dost / nepříjemné bylo to o koťátkách.
Jeden z našich kocourů se jmenuje Bráška:-)
Bratr Liška mi tak trochu připomněl české dějiny. (bratr Žižka, liška ryšavá)