Když padá déšť 15a

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

15

 

Ten pátek měli odjet a strávit víkend s Tomem a Angie. Joe a Mimi odjeli už ráno, protože chtěli navštívit Traquair House předem. Traquair, nejstarší obývaný dům ve Skotsku, měl bludiště („Tam by se Joe ztratil, tak tam nepůjdeme,“ řekla Mimi) a knihovnu („Tam Joe stráví celou dobu“) a kolébku, ve které spal Jakub VI jako nemluvně. Byla to vyřezávaná houpající se kolébka, do které budoucího krále položila jeho matka, Marie Stuartovna.

 

„Je mi jí tak líto,“ řekla Mimi.  „Jak v této zemi musel být složitý život. Samá spiknutí a intriky.“

 

Isabel s ní také soucítila – ale jen do určité míry. Bylo to neštěstí mít useknutou hlavu kvůli intrikám podezíravého bratrance, to jistě, ale samotné Marii nebyly intriky rovněž cizí.

 

„Ona sama dost pletichařila,“ podotkla. „A potom tam byli ti muži…“ Byl to výrok logicky nenavazující, non sequitur, to věděla, ale to jen doplňovalo ten tragický obraz. Mimi to však nemohla nechat jen tak. „Ale ona nikdy neměla moc na výběr,“ řekla. „Kolik jí bylo, když si vzala Dauphina? Patnáct, ne? A byla s ním zasnoubena, když jí bylo šest nebo tak nějak. Dnes bychom to nazvali zneužívání dětí.“

 

„Problém ovšem nebyl Dauphin, to bylo jen smutný. Problém byl v dalších manželích.“

 

Mimi zvedla prst. Dřív uměla citovat několik veršů básně, kterou Marie napsala na Františkovu smrt, ale najednou to bylo pryč.  Poezie jí vypadla a nezáleželo na tom, jak horlivě si ji chtěla zapamatovat. Zavřela oči. Celý den, celou noc, myslím na něj – na to si vzpomněla. Zbožňoval ji, ten mladý hoch, a ona ho na oplátku milovala, ale spíše jako sestra miluje bratra, byl to dětský ženich s dětskou nevěstou. Její elegie za jeho smrt v sobě měla smutek víření bubnů.

 

„A v Darnleym.“

 

Mimi vzdychla. „Víš, to mě vždycky udivuje. Lidé říkají, že nechápou, jak se mohla zaplést s Darnleym. Ale je to jasné. Nebo si to aspoň myslím. Byl pohledný a byl to jediný muž v okolí, který byl vyšší než ona. On měl jistě z toho vztahu taky radost.“

 

„Řekla bych, že to jsou dostatečné důvody. Ženám se líbí pohlední muži, kteří jsou zábavní. A potom, o něco později, přijdou na svou chybu.“

 

„Přesně tak,“ souhlasila Mimi. „Začít si s někým jen kvůli jeho vzhledu je nerozum. Naprostý nerozum.“

 

„A přesto to lidé dělají, to je podle mě další lidská slabost.“ Isabel si pomyslela: kdyby Jamie nevypadal tak, jak vypadá, cítila bych k němu totéž? Co kdyby byl malý nebo tlustý nebo měl nehezký profil? Milovala bych ho? Tyto myšlenky ji znervóznily. John Liamor byl také pohledný a využíval toho. Měl právě ty tmavé vlasy, které Irům tak sluší, a ostře řezané rysy, a samozřejmě ho pro to milovala. Ovšem že to tak bylo. Vzpomněla si na báseň, kterou Yeats napsal Anne Gregory o tom, že jen Bůh by ji mohl milovat pro ni samotnou a ne pro její plavé vlasy.

 

Věděla, že by k Jamiemu necítila takovou náklonnost, kdyby nebyl hezký. A tento závěr ji skličoval, protože to znamenalo, že šlo o lásku vyvolanou krásou. Líbí se nám vše krásné a hledáme to i v jiném člověku. Zalíbení, které nacházíme v člověku – ta povědomá a pevná loajalita, která narůstá kolem lidí, na které jsme zvyklí nebo na kterých jsme závislí, se liší od lásky, nebo lépe řečeno od romantické lásky. Je to kompromis, náhražka kávy, když nemáme tu pravou.

 

Mimi tyto její myšlenky ukončila:“Ať už udělala jakýkoli špatný odhad,“ řekla, „byla Marie statečná žena. Četlas její poslední dopis, ten, co poslala Jindřichu III? Přijde mi hrozně dojemný.“

 

Isabel ho četla a vybavovala si důstojnost těch vět, kterými popisovala podlé jednání těch, kteří jí připravili popravu. Jak skotské královně bránili v tom, aby se setkala se svým kaplanem a vyzpovídala se mu a nemohla tudíž od něj dostat útěchu posledního pomazání. A také jak Jindřichovi poslala dva drahé kameny jako talisman proti nemocem. A ten hrozný definitivní konec spojený s popravou, středa, ve dvě ráno. Bylo skoro nesnesitelné to číst, ale ještě horší byl dopis, který napsal Robert Wynkfielde o popravě: bylo to svědectví o její statečnosti a důstojnosti, stejně jako oddanosti jejích psů. Mariina malého pejska našli ukrytého v jejích sukních, za žádnou cenu nechtěl opustit tělo své paničky, museli z něj umýt královninu krev. A tak, přemýšlela Isabel, to ve Skotsku končilo. Máme strhující historii, kterou si lidé idealizují, ale vše vždy končilo krví.

 

Mohla by vzít Mimi, uvažovala, na návštěvu své známé Rosalind Marshall, která psala o skotských královnách. Bavily se spolu o Darnleym v supermarketu na Morningside, o všech místech, o kterých Isabel četla v té době v jeho biografii, a ptala se Rosalind na její názor.

 

„Musíme vzít úvahu, jak byl mladý,“ řekla Rosalind. „To hodně vysvětluje. Dnešní muž jeho věku by chodil do klubů a po barech.“

 

„Místo toho, aby si vzal Marii Stuartovnu,“ přemítala Isabel.

 

„Právě,“ řekla Rosalind a vzala si balíček rýže Arborico.

 

Poté, co Mimi a Joe odjeli do Traquairu, pracovala Isabel několik hodin ve své studovně. Grace sice byla v domě, ale moc během toho dopoledne spolu nemluvily, protože Grace měla jednu ze svých nálad. Isabel občas zjišťovala důvod takové nálady a odpovědí jí byl slovní útok kvůli nějaké hlouposti, většinou tedy taktně čekala, až toto rozhořčení nebo pobouření samo opadne. Toho dne měla podezření, že jde o něco politického. Před několika dny přinesly ranní noviny zprávu, že skotská vláda zvolila tři nové pověřence: jeden se měl zabývat obezitou, druhý měl chránit práva dětí a třetí měl řešit problémy dostupnosti umění. Jediný takový pověřenec byl pro Grace dostatečnou provokací. Ale jmenování tří pověřenců, to už pro ni bylo něco nesnesitelného. „Jediný, co chtějí, je vymyslet, jak řídit naše životy,“ řekla. „Ale do našich životů jim nic není. Pokud chceme bejt tlustý, je to naše věc. A pokud jde o práva dětí, co jejich povinnosti?“ Konverzaci zakončila tato rétorická otázka. Isabel, která právě otevřela ústa, aby něco řekla, je raději hned zavřela. V této debatě s Grace by vítězství nedosáhla. Dokonce i ten pověřenec by z toho vyšel líp.

 

Dokončila svou práci. Napsala krátký úvod k dodatku své Review věnovanému problematice sebepoznání. Nebylo to tak jednoduché. Z nějakého důvodu měla pocit, že její text je příliš subjektivní, jako by popisovala svůj vlastní přístup k sebepoznání. Vytiskla si, co napsala a ještě jednou si to pročetla. Spoléhala se na Alisdaira McIntyra jako na výchozí bod. Ten tvrdil, že jednota našeho já je jednotou narativu od našeho narození až po naši smrt. Jinými slovy, sami jsme si vytvářeli ucelený životní příběh – tento narativ – který nám umožnil vnitřně se pochopit. Ale byla tato ucelenost životním cílem? Člověk mohl trvale usilovat i o špatné cíle. Taky se člověk mohl trvale zajímat sám o sebe, ale měla tato cesta k sebepoznání vůbec nějakou hodnotu? Isabel se domnívala, že nikoli. Sebepoznání vyžadovalo trochu víc než pochopit, jak věci fungují v podobě narativu. Vyžadovalo to pochopit charakterové rysy, které vytvářely narativ jako takový. A proto, uzavřela, bychom se měli snažit svůj charakter v budoucnosti formovat. V budoucnu můžu být lepší, pokud vím, co dělám špatně dnes.

 

Odložila listy papíru a vzdychla. Byla tohle opravdu uspokojivá cesta, jak si vydělat na živobytí? Nebyla si vůbec jistá, zda to, co napsala, vůbec něco pro někoho změní. Pochybovala o tom, že si někdo po přečtení jejího úvodu řekne: tak takhle to chodí. Pokud by chtěla něco ovlivnit, musela by dělat něco docela jiného než profesionální filozofii. A pokud by opravdu chtěla změnit svět a pohled lidí na něj, potom by se víc uplatnila jako novinářka, která by aspoň byla čtena, nebo moderátorka, která by proklouzla s pár radami, nebo učitelka, která by nalila myšlenky do hlav vnímavých žáků. Ale přesto pokud by se někoho s těmito profesemi zeptala, zda by si to s ní vyměnili, pravděpodobně by řekli, že ano.

 

Začala se balit, hlavou stále ještě napůl u sebepoznání a napůl u výběru oblečení na víkend. Budou chodit na výlety, o tom není pochyb, tak bude potřebovat něco nepromokavého. A taky něco slavnostnějšího na večeři – lidé z Dallasu se oblékají elegantně, vzpomněla si, proto to bude chtít něco vhodného na večer. Vezme si koktejlové šaty a k nim šperky. Podívala se do skříně a na chvíli pocítila zoufalství. Lidé se dělili na přemýšlivé, kteří žili idejemi, a na materialistické, kteří žili módou. Přesně věděla, do které skupiny patří.

 

 

 

---