Když padá déšť 15b

překlad knihy Alexandra McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

O hodinu později už vyjížděla s víkendovým zavazadlem v kufru svého zeleného švédského auta přes město na Stockbridge, aby vyzvedla Jamieho. Toho odpoledne měl výuku a poslední žák se objevil na schodech u vchodových dveří zrovna, když Isabel přijížděla. Chlapec si lehkovážně pohupoval fagotem, jako někdo, komu právě skončila hodina, všiml si Isabelina auta a navázal s ní oční kontakt. Potkala se s ním už dřív, když přišla na konci hodiny do Jamieho bytu, takže se poznali, ale hned se ostře otočil. Isabel se tomu usmála: bylo něco zvláštního na těch dospívajících chlapcích, kteří byli v rozpacích nad běžným životem. Navenek se to projevovalo nepřátelstvím, zavrčením nebo tichým zamračením. Svět byl k těmto chlapcům špatný, docela špatný, naprosto nechápal, jak jsou dospívající chlapci mimořádní.

 

Vytáhla mobil z kabelky a navolila Jamieho číslo, aby mu dala vědět, že už na něj čeká. Řekl, že přijde za dvě minuty a skutečně přišel.

 

„Poznala jsem toho chlapce, co k tobě chodí na hodiny,“ řekla Isabel, když vyjeli. „Už jsem ho jednou viděla.“

 

„Dřív byl milejší, aspoň myslím,“ řekl Jamie. „Něco se s ním stalo. I s tím jeho hraním.“

 

„To je puberta,“ nadnesla Isabel.

 

Jamie se zasmál. „Vyrostou z toho. Jeden byl loni úplně strašnej, ale pak se znovu začal chovat jako slušný člověk. Skončily výmluvy, že necvičil. Skončilo i jeho zlobení. Prostě všechno.“

 

Isabel zabočila na Henderson Row. Pocítila vlnu vzrušení. Bylo páteční odpoledne a ona s Jamiem jeli na venkov. Budou spolu až do nedělního večera, což byla ta nejdelší doba, jakou kdy strávila v jeho společnosti. A taky nikdy nebyli mimo město, to této situaci dodávalo zvláštní šťávu.

 

„Na tenhle víkend jsem se těšila,“ řekla. „Cítila jsem se hrozně vyčerpaná. Nebyla jsem venku ani nepamatuju.“

 

Jamie se otočil a zazubil se na ni. Ty se na mě křeníš, napadlo ji ve skotštině, tím moje srdce oblažíš, tvůj úsměv potěší srdce mé. „Myslel jsem na to celé dopoledne, „řekl. „Měl jsem hrozně nudnou zkoušku v Queen's Hall. Jenom jsem už chtěl vypadnout z města. Pryč od dirigentů a hudebníků.“

 

„Budou chtít, abys zahrál,“ varovala ho Isabel. „Pokud vím, je tam piano. A taky jsem vzala noty.“

 

„Zpívat s tebou je něco jinýho,“ řekl Jamie. „No… je to takový nenucený. Mám to rád.“

 

Isabel neřekla nic. Dívala se dopředu na dopravu, která na páteční odpoledne nebyla hustá. Někdy se udělala zácpa u George Street nebo kolem Mound, ale teď auta jezdila volně, tak by jim to až k domu nemělo trvat víc než hodinu, možná i míň. Jeli na Peebles na jih Edinburghu, zhruba ve stejném směru jako Joe a Mimi ráno. Tom a Angie si pronajali dům v horském údolí dál na západ, kam běžně jezdili návštěvníci, ale Isabel ten dům byl známý. Měla kamaráda, který znal jeho majitele. Byli chudí, ale v takovém noblesním stylu, a kamarád jí říkal, že všechno v tom domě – zařízení a koberce – je ošuntělé a opotřebované, stářím vybledlé. To se evidentně změnilo a dekoratér z Edinburghu obnovil v celém domě barvy a povrchy. Isabel přemýšlela, jestli z domu zmizí jeho duch tím, že tam zaujmou místo peníze a pohodlí. Nedovedla si představit Angie žít v drsném prostředí a když se zeptala Jamieho, nedokázal si to představit ani on.

 

„To neumím,“ řekl, „Je zvyklá na dokonalé vybavení.“

 

„Je to náročná žena.“

 

„Ano,“ řekl. „Ale on je na tom finančně dobře, ne? Takže to vlastně nevadí.“

 

„A myslíš, že ona ho miluje?“ zeptala se Isabel.

 

Jamie se díval z okna. Blížili se teď na kraj města a před nimi stoupaly svahy Pentland Hilus. Za sebou měli Severní moře, nad kterým bylo oblačné nebe věštící přeháňky. Ale u Petlants bylo nebe světlé, zářící, s příslibem hezkého počasí.

 

Pohrával si s knoflíkem u vesty. Visel jen na niti a on ho chtěl před odjezdem přišít, ale už to nestihl. „Vůbec jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl potichu. „A myslím, že ty bys taky neměla.“

 

Isabel rychle popřela svůj zájem. „Neboj,“ řekla. „Neměla jsem v úmyslu se do toho plést.“

 

„Jseš si tím jistá?“ Jamie vypadal, že o tom pochybuje. Byl svědkem toho, že Isabel do různých věcí zasahovala, už víckrát, a ať to dopadlo dobře – nebo to aspoň neskončilo katastrofou – bylo to podle něj stejně zčásti náhodné.

 

„Dobře,“ řekla, „Přiznávám, že jsem jimi zaujatá. A kdo by nebyl? Nápadně movitý, vzdělaný muž má mladou snoubenku s nepříliš rozvinutou šedou kůrou mozkovou. O tom člověk musí přemýšlet.“

 

„To je jeho věc, jestli chce něco mít s někým jako ona,“ řekl Jamie. „Někteří muži tohle chtějí.“ Udělal pauzu a pohlédl na Isabel. „Určitě budou nebesky šťastní.“

 

Isabel to připouštěla. Mohli být šťastní, kdyby každý z toho vztahu dostal to, co od něj chtěl. Ale co kdyby, zeptala se, on zjistil, že ona se zajímá jen o jeho peníze? Mohl by být za těchto okolností šťastný?

 

„Mohl,“ odpověděl Jamie. „Tihle muži podle všeho mají jasnou představu, jak se věci mají. Viděl by do ní a říkal by si: je mi jedno, jestli mě skutečně miluje, mám mladou atraktivní ženu a pokud se bude chovat na úrovni…“

 

„Což asi nebude,“ řekla Isabel rychle. „Co když bude házet očkem po jiných mužích?“

 

Jamie pokrčil rameny. „To by byla blázen.“

 

Zabubnovala prsty po volantu.  Přemýšlela, jestli je Jamie jeden těch, kdo nechápou příliv vášně. Jeden z těch, kdo jen počítají výhody a nevýhody pokud jde o srdeční záležitosti. Lidé tak nejednali. Byli jako opilí, naprosto iracionální, když přišlo na tyto věci. Možná právě proto si Marie Stuartovna vzala Darnleyho, což bylo v protikladu k jejím zájmům. Ale tohle nechtěla pitvat. Jejich diskuse se už dostala na hranu, což nebylo vhodné pro jejich romantický výlet na venkov, pokud to něco takového mělo být.

 

Najednou si uvědomovala Jamieho vedle sebe, nohy měl v rohu, ruku položenou tak, že se jí skoro dotýkal, z napůl otevřeného okénka foukal vítr, který mu povíval ve vlasech. V té chvíli jí hlavou prolétlo tvá všední lidská krása a najednou jí to přišlo velice trefné. Krása byla všední, protože nepotřebovala žádné ornamenty, žádné falešné vylepšení. To byla ta všední lidská krása, nadřazená jakékoli jiné kráse.

 

„Podívej na ty ovce,“ řekl najednou.

 

Podívala se. Právě jeli do kopce za Auchendinny a po pravé straně silnice se táhly louky a lesy a svažovaly se k řece. Ovce se shlukly kolem zásobníku krmiva, kam jim farmář dal nějakou potravu jako moučku. Vítr ji unášel od stolu oveček a prach létal vzduchem.

 

„Jejich oběd,“ řekla. Oba se smáli. Nebylo na tom nic k smíchu, ale jim se zdálo, že mezi nimi proběhlo něco podstatného. Když s někým něco sdílíte, zdá se vám, že i ta malá, ta nejmenší věc může být důležitá a zábavná, protože láska mění svět a všechno kolem. A stalo se teď právě tohle? přemýšlela. 

 

Na něco si vzpomněla. „Víš, byla jsem tady už před několika lety, když ještě fungoval Sovětský svaz. Bylo to ale už před jeho koncem. Přijela žena, filozofka, kterou sem vyslala Akademie věd Sovětského svazu a já jsem ji na pár dní dostala na starost. Většinou chtěla nakupovat, protože u nich v obchodech moc toho nebylo a ona různé věci potřebovala. Jednou jsem ji vzala sem do Peebles na oběd a ona uviděla pasoucí se ovce a křičela: „Podívejte na ty ovcy! Podívejte na ty ovcy!“ Ovcy. Přesně takhle srozumitelně to řekla. A potom dodala: Víte, že jsme už v naší zemi zapomněli, jak se chovají zvířata?“

 

Jamie byl zticha. „A to neviděla…“

 

„Nic takového nikdy neviděla,“ řekla Isabel. „Podle všeho byl sovětský venkov úplně prázdný. Nikdo v kolchozech nechoval zvířata. Pouto mezi člověkem a půdou a mezi člověkem a zvířaty se zpřetrhalo.“

 

Isabel si vzpomněla ještě na něco. „A taky řekla jinou věc. Měli jsme schůzi na Royal Society of Edinburgh. Byl to otevřený seminář na téma politické filozofie a tato žena a její dva kolegové muži na ten seminář také přišli. Mluvili rusky a měli tlumočníka.“ Odmlčela se, protože si toho tlumočníka vybavila, byl to nezdravě vypadající muž, který byl silný kuřák a každých patnáct minut opustil sál, aby si vykouřil cigaretu. „Byla pozvaná veřejnost, ale skoro nikdo nepřišel. Přišel jeden muž, dost hubený, velice elegantně oblečený, kterému už muselo být hodně přes sedmdesát. Když naši hosté skončili, položil jim otázku. Mluvil rusky a já jsem viděla, jak se otočili a zírali na něj v naprostém ohromení. A když jsem se podívala na tuto ženu filozofku, všimla jsem si, že má v očích slzy. Ptala jsem se jí potom, co říkal, a ona jen potřásla hlavou a odpověděla: 'Nejde o to, co říkal. To nebylo podstatné. Jde o to, že jsem nikdy neslyšela svou rodnou řeč tak krásnou. Nikdy. Prostě nikdy.' Ukázalo se, že mluvil předrevoluční ruštinou a že byl synem exulanta, který byl vychován ve Francii ve staré ruštině. Naši přátelé byli zvyklí na surovou sovětskou ruštinu, plnou drsných a ošklivých výrazů, žargon, a proto se rozplakala. Protože opět slyšela skutečnou ruštinu.“

 

 

 

---