Přihořívá 1/2

Přihořívá

Při návštěvě u krnovských dětí – b­ylo to v čase kvetoucích jabloní, střemch a trnek – n­ás Jarda s Taňulkou a jejich holčičkami trošku provedli svými oblíbenými místy v jesenickém předhoří. Jeli před námi a my dva jsme je pomaloučku sledovali v našem pežotku. Jarda vyjel z Holčovic nahoru na Bajkal, tak říkají části jejich městského lesa, zastavil u zarostlých základů německého stavení s rozpadajícími se zbytky zdí, s propadlou, napůl zasypanou studnou, s ovocnou zahradou, která se pozvolna mění v les, a já jsem si tam teprve do důsledku uvědomoval, kde to vlastně jsme, že jsme v bývalých Sudetech, v tom opuštěném a znovu obydlovaném území, a že toto nebude jediná dosud viditelná památka starého osídlení, že jimi tento kraj musí být posetý. O tom jsem měl možnost brzy se na každém kroku bohatě přesvědčovat.

Potom jsme jeli stejnou polní cestou zpátky. Přes údolí naproti se rýsovaly vrchy, jejichž jména mi nic neříkala. Pokrývaly je tmavé lesy a světlé pastviny s neodolatelným žebrováním kvetoucích mezí. Na silnici jsme zabočili doprava a velmi pomalu vjeli do České Vsi. Tam na kopci uprostřed vesnice Jarda zastavil. Všichni jsme vystoupili. Taňulka zářila: „Není tady krásně?“ Jarda se jen culil, čekal, co my. Já jsem se otočil – a­ to jsem neměl dělat. Nebo měl? Blízko, skoro na dosah, se v celé kráse a mohutnosti se svou drze umělou, a přece nesmírně slušivou ozdobou na vrcholu, vypínal Praděd. A vedle nápadný hrbolek Petrových kamenů a Vysoká hole. Chvíli jsem se nemohl odtrhnout. Mezi tím temným masivem a námi se vlnilo moře lesů. Ty nejbližší strmě spadaly do Holčovického údolí, kam nebylo vidět.

Po chvilce jsme nasedli a jeli dál. Jen jednou jsem se otočil k Pradědu, ale byl už pryč.

Jeli jsme velmi zvolna. Vychutnával jsem si tu pomalou jízdu horskou vesničkou, k níž jsem neměl žádný vztah, ale sama se mi vnucovala. Taková nějaká bílá se mi zdála, vzdušná, zářivá.

Na konci té bílé vsi jsme se rozloučili a odjížděli různými cestami domů.

Čas ubíhal a už byla na dosah doba mého loučení s lesy, jimž jsem, snad někdy dobře, jindy hůř, sloužil sedmatřicet let. To loučení nebude úplně lehké, věděl jsem.

Ale je nutné a rozumné.

Začalo přihořívat.

Teď už musíme jednat rychle.

Má nespokojenost s tím, že se nemůžu rozhodnout, narůstala do nervozity, a ta zpětně neměla na hledání dobrý vliv. Také jsem se rozptyloval tím, jak se mi do hledání pletla nutnost zajímat se už také o prodej bytu, s čímž jsme ještě ani nezačali.

Zajeli jsme do Rožnova a odtud na Hutisko-Solanec. Tam jsme ještě nebyli a hodně jsme si od něj slibovali. To by v tom byl čert.

Bylo tam krásně, ba nádherně, i chaloupka by se našla, ale znovu mi chyběly rozhledy, pořád mi bylo málo „vidrholce“.

Má trpělivá Jaňulka mě uklidňovala, ještě se usmívala, ještě nechávala rozhodování na mně. Byl jsem jí za to vděčný.

Z výšiny jsem se díval na tu horskou obec a přes ni k protějšímu lesu, zatímco Jana obcházela domek, který se nám zamlouval a vypadal, že je prázdný. Když jsem se podíval na západ, viděl jsem do dálky, do Rožnovské brázdy, k Valašskému Meziříčí a ještě dál do Moravy. Ale tak daleko bylo vidět jen v tom jednom směru. Dokola mě svírala podkova lesů, zakrývajících všechno ostatní. Najednou jsem si uvědomil, že je to zbytečné, copak z horských osad někde může být vidět na všechny strany? Jsou takové osady? Nic se nemůže vyrovnat pohledu z našeho okna ve třetím poschodí v Týně vysoko nad městem, odkud po celý rok, skoro každé ráno, sledujeme posun vycházejícího slunce po obzoru, od zimního slunovratu vpravo za památnou Okrašovickou lípou, kde se pokaždé v mrtvém bodě Vánoc jeho východy na pár dní zablokují téměř na místě a pak se neznatelně začnou vracet k severu, až po letní slunovrat úplně nadoraz vlevo za lesem, kde ten les má čirou náhodou jméno Zarážka a my víme přesně dopředu, o který smrk se tam na své půlroční pouti zarazí i to slunko a pokaždé znovu žasneme, jak široké je to rozpětí. A ve významné dny si děláme poznámky, odkud se slunce za obzorem vylouplo, a vzpomínáme, co se za ten půlrok podle našeho slunečního kalendáře přihodilo a nic nám v našem pozorování nestojí v cestě, jen někdy mlha, jindy mraky, v létě nejčastěji naše opožděné vstávání za sluncem. V době vyhlášených třebíčských inverzí můžu vidět nad hustým špinavým jezerem čistý obzor a na něm ostře zubatou vlnovku svých lesů se známými výstavky modřínů, smrků i jedlí, rozlišit každý přivrácený mýťák a mlazinu. Také jsem odtud onoho osudného podvečera v neděli 6. července 1986 v půl sedmé mohl náhodně sledovat, jak se nad Klučovskou horou potkávají dva větry, jak před sebou postrkují černošedé chumly mračen, řítí se proti sobě až do místa nevyhnutelné srážky nad vysílačem na vrcholu, a tu se za ohromného víření jako ve zpomaleném filmu zvednou do výšky a já minutu nebo dvě jen bezmocně trnu, co se tam děje – a­ ráno se přesvědčím, že moje klučovské lesy postihla bez nadsázky vichřice století. Byl jsem odtud, z okna obyčejného městského domu v Týně, svědkem přírodní pohromy vzdálené desítku kilometrů.

Takové výhledy už nikdy nebudou. Nikde.

Stál jsem pod lesem, díval se přes mělké údolí, přes hřbitov, kostel, domy a zahrady k protějšímu lesu a malou výsečí sevřené podkovy kamsi do nejasné dálky k západu. A najednou se mi nějak zastesklo či co. Nevím, zda dobře nazývám to, co mě v tu chvíli potkalo. Přepadlo mě pomyšlení, že tady o to nestojím, že tady vůbec bydlet nechci a celé to nesmyslné pátrání po Beskydech byl promarněný čas.

A tu jsem v duchu, pro dovršení svého zmatku, uviděl až odtud, z té neproniknutelné dálky, majestátní Praděd. A byl jsem znovu s našimi v té bílé vesničce tam na kopci.

Vstal jsem, šel za svou ženou a řekl jí: „Já tady nechci být, já chci do České Vsi, pojď, tam si něco najdeme.“

Janě zasvítily oči a zeptala se: „To myslíš vážně? Opravdu vážně? Nebudeš litovat?“ Myslel jsem to smrtelně vážně. Tak jsme se vzali za ruce, šli k autu a už se tady o nic nestarali, už jsme věděli, že příští naše cesta povede do Jeseníků, do České Vsi.