Přihořívá 2/2

Od toho dne, kdy jsem tam na Hutisku-Solanci měl to vidění, už jsem se zajímal jenom o Jeseníky. Jana tu náhlou změnu s pochopením přijala a já jsem se beze studu dal na její víru. Dobrovolně a s přesvědčením jsem jí pochleboval, když se mě někdy ptala: „Které hory jsou nejkrásnější?“

Léto vřelo plným proudem, a my jsme začínali znova. Náš časový plán trval: toto je poslední léto, k Novému roku se musíme stěhovat.

Co nás vlastně honilo, když jsme si termín stanovili sami? Mockrát jsme o tom diskutovali, až jsem uznal, že se musím od svých lesů odpoutat naráz a hned, že na dálku se lehčeji vyrovnám s novou skutečností. Kdybych ještě nějaký čas zůstával na dohled a doslech, musel bych bojovat se svými pudy, s nutkáním denně být v lese a zjišťovat, jak to tam ten nový vede, jak si s tím či oním poradí. To nešlo, sám sebe neustále přesvědčovat, že nesmím strkat nos do cizích záležitostí, že už nic z toho není moje starost, že je opravdu konec. Zbývalo jediné – jakmile skončí má služba, nemám už v Třebíči co pohledávat.

Oslovili jsme nové realitní kanceláře a omluvili se v těch předchozích.

Bylo po krátkém letním dešti, poslední hrom dozníval a nebe se dosud z poloviny černalo, když jsme i s Taňulkou a dětmi zastavili v České Vsi. Procházeli jsme se pod široce rozklenutými stromy podél silnice, ještě z nich kapalo a země byla řídce pokryta servanými listy a větvičkami. Vlahý vzduch voněl.

První schůzka. První rande s nejasnou nadějí. Kam půjdeme napřed, koho se zeptáme? Poradí nám?

Zazvonili jsme u nízkého bílého domku s květinami v oknech, obklopeného pečlivě udržovaným trávníkem. Když jsme domácí paní řekli, co hledáme, vklouzla do sandálků a vyšla za námi ven. Chvilku marně vzpomínala, pak zavolala manžela, ale ani ten o ničem nevěděl. Poznali jsme však, že jim nejsme docela nesympatičtí. Svůj podíl jistě mělo fluidum naší tmavovlásky v šortkách a blůzce bez rukávů, pro každého jistě jen dospělejší sestry dvou menších děvčátek.

Zdola k nám přišli soused se sousedkou a všichni přemýšleli, kdo by v České Vsi mohl mít dům na prodej.

Tu se ten dolní soused ťukl do čela: „A co Vavřička?“

„Tam to teď nepůjde,“ zavrtěla hlavou naše blondýnka v sandálech.

„Ale předtím o prodeji mluvili, nebo ne?“

Blondýnka nám na vysvětlenou řekla: „Před několika týdny jí umřel manžel.“

„Nikdo to nečekal,“ přidal se její muž, „počítala s tím, že umře sama, má rakovinu, a najednou bác ho!“

„Ještě mu nebylo padesát!“ dodala dolní sousedka.

„Ale prodat to chtěli,“ trval na svém její manžel. Podíval se tázavě na ostatní: „Třeba by se jí mohl zeptat…“ Vyslovil jakési nesrozumitelné jméno.

Ostatní souhlasili, že je to dobrý nápad.

„Pojďte se na to napřed podívat,“ navrhl blondýnčin muž.

Bylo to hned vedle. Když jsme ten dům uviděli, podívali jsme se s Janou jeden na druhého: Ten a žádný jiný! Čeká tady na nás!

Jen to nezakřiknout!

Sotva jsem si to pomyslel, má milá Jaňulka to v sobě neudržela. „Osud nás přece má rád!“ řekla s jiskrou v očích.

„Neříkej nic, prosím tě!“

Nějakých patnáct metrů od silnice se na nás smála dvě okna nad garážovými vraty, co vedly přímo do domu, nad nimi v dřevěném štítu pod sedlovou střechou další dvě. V rozích domku rostly dvě mladé grandisky, Janiny oblíbené stromy, několik metrů vysoké, bohaté dlouhým, sytě zeleným jehličím. Od silnice ke garáži vedlo zřejmě dávno nepoužívané dláždění toho typu, co má v sobě čtvercové otvory a vypadá jako betonová mříž. Otvory prorůstala tráva. Na levé straně domu se zvedalo krátké schodiště ke vchodu do přízemí. Na pozemku napravo i nalevo stály dřevěné kůlny.

„Šopečky,“ vydechla Jana.

„Vzadu je zahrada,“ řekla blondýnka.

„A studna s pumpou,“ dodal manžel.

Viděli, že nás domek zaujal. Jeden přes druhého vyjmenovávali: „Jsou to dva byty nad sebou, v každém zvlášť kuchyně, koupelna, záchod…“ A nám to znělo, jako zní námořníkům lákavý a šalebný zpěv sirén.

„V jakém stavu?“ zajímalo mě.

„Ve velice dobrém,“ jednohlasně odpověděli.

Blíž jsme jít nechtěli, ostýchali jsme se, drzost je už to, že si cizí domek prohlížíme bez majitelky, jako bychom ho už kupovali. K jeho koupi je před námi určitě dlouhá a svízelná cesta. Posiluje nás jen to, že nám – z­dá se – všichni čtyři fandí. To má žena má takovou schopnost získávat si lidi. Vypadalo to, že by přivítali, kdybychom dům koupili. Ten soused zdola trval na tom, že se musíme spojit s panem – teď jsem si to dal hláskovat – Gonsiorem.

„Proč? To je váš starosta?“

„Ne, ale bydlí tady trvale, hodně ví a každý se na něho obrací. Většinou jsme jen chalupáři, tak si dáme od starousedlíka poradit.“ Nadiktoval nám jeho telefon. Zpaměti! To ve mně budilo důvěru.

„Tam dole, ten hráškově zelený břízolit přes silnici, vidíte? To je jeho,“ ukazoval.

Viděli jsme a už tam chtěli jít.

„Teď tam nechoďte. Bude doma až zítra.“

Podle všeho je ten pán se záhadným jménem, které si pokaždé musím napřed přečíst na tom svém papírku, opravdu důležitá osoba.

Srdečně jsme děkovali a loučili se.

„Budeme se těšit! Ať vám to vyjde!“ volali za námi.

Ještě jednou jsme si šli domeček zpovzdálí prohlédnout. Až se nám srdce svíralo, jak byl vábný. Mladší Kaťulka už spřádala plány, jak nás tady budou navštěvovat.

„Pomalu s tím těšením,“ napomenul jsem ji. Ale také její maminka poznamenala, že nám to moc přeje a že to podle ní vypadá nadějně.

Vyspali jsme se v Krnově u naší nejmladší, u Milušky, a ráno se sami dva znovu vypravili do České Vsi.

Pan Gonsior toho věděl opravdu dost. Všechno potvrdil. Jestli to koupíme, nebudeme prý litovat. Dozvěděli jsme se tragédii té rodiny, od nečekaného úmrtí pana Vavřičky, přes nemoc jeho ženy, až po neshody se syny, kteří se o domek hádají, a ona chce ty jejich hádky ukončit tím, že ho prodá. Ale teď je na tom špatně, musíme počkat. S tím jsme ovšem za dané situace museli souhlasit. I on bude rád, když to koupí slušní lidé, ubezpečoval nás. Ti dva si sem vodí kumpány, perou se mezi sebou a vůbec tropí výtržnosti. Už na ně v noci museli volat policii. Slíbil, že s paní o prodeji promluví hned, jak to půjde. Když pak slyšel, že se chceme stěhovat už letos, poradil nám, abychom se jeli podívat ještě na jeden domek. Aspoň pro klid svědomí. Osobně si ale myslí, že se těžko dohodneme, majitelka si nedá poradit, nechce ze svého přemrštěného požadavku slevit. Jeli jsme tam hned. Byl to domek sice pěkný, moderní, ale malý, bez zahrádky, bez garáže – a­ nehorázně drahý. Vrátili jsme se. Ještě nám pan Gonsior poradil dům v Burkvízu. Ale s tím „naším“ domkem na nás bude stejně pamatovat!

Cestou z České Vsi jsme se v tom Burkvízu zastavili. Tam to bylo na nás moc velké a přepychové. Ani jsme z auta nevystupovali.

Věděli jsme, že se nemůžeme nechat ukolébat jednou nejistou nadějí, že musíme hledat také jinde.

Ještě toho dne jsme zajeli na Rejvíz. Je to vysoko, jsou tam krásné výhledy do Medvědích hor a na skupinu Šeráku s Keprníkem, bylo by to pěkné.

Všechny domy na prodej jsme našli, prohlédli, ale byly většinou zralé na generální opravu nebo ještě spíš na zbourání. Jen jeden dvojdomek by se hodil, ale ten patřil dvěma bratrům a prodat ho chtěl jenom jeden.

Takže na Rejvízu jsme neuspěli.

Příště jsme projeli několika vesnicemi, které jsme si vybrali v Nízkém Jeseníku a předhůří Hrubého, ale při tom hledání mi stále z hloubky vyplouval obrázek domu, s jakým se nic nedalo srovnat. Ten jeden vysněný mi zatemňoval rozum a stával se překážkou v soustředěném hledání. Netrpělivě jsem čekal zprávu z České Vsi. Když dlouho nepřicházela, znovu jsme pana Gonsiora navštívili.

Už s paní mluvil, souhlasila s prodejem, ale ještě se chce se známými poradit o ceně, což je jistě rozumné, tak ať máme ještě chvíli strpení. Tu polovičatou zprávu nám nechtěl sdělovat, tím omlouvá to dlouhé mlčení. Ozve se, až to bude stát za to.

V září jsme podali inzerát na prodej třebíčského bytu. S tím to šlo rychle. Ozvalo se několik zájemců a už za dva týdny byla sepsána smlouva s novomanželi Janíkovými. Zavázali jsme se, že byt opustíme v sobotu 18. prosince 1999. Tolik jsme si troufali! V naději, že zpráva z České Vsi brzy všecko vyřeší.

Přišla na konci září. Až se pode mnou podlomila kolena. Paní Vavřičková je v nemocnici. Pan Gonsior za ní jel s kyticí a když ji tam uviděl pod těmi kapačkami, hned bylo jasno, že o domku už se mluvit nebude. Moc lituje, ale domek bohužel zdědí synové.

„Pán Bůh s námi,“ dodal, „teď už úplně zpustne. Je mi to líto nejen kvůli vám, i kvůli sobě. Také sousedi poslední dobou o ničem jiném než o vás nemluvili.“

Za všechno jsme mu s netajenou lítostí poděkovali. On nám popřál, abychom našli rovnocennou náhradu. Bude se těšit, že se za ním stavíme, až budeme v novém.

Slabá náplast na sen, který se definitivně rozplynul.