PORNO

 

Sacrificium

Jako dva milenci razíme na Petřín

                               štolu do jarního večera. 

Zdi jsou tu hladové

masožravky vydrápaných srdcí. Časotěla, obětiny –

všichni, co si odevzdaně

směňovali sladké sliby sliny.

 

 

Narkomani nostalgie

Duben je pokrytec. Zahaluje rozhledy a křivky

gaussových klobouků. Na hlavu připadá průměrný kvocient –

na každou bezhlavou hlavu:

tohle je pravidlo, normální rozděl. K okrajům najdeme odlehlé hodnoty

vybírat odpadky z košů. Čím jste vy – byli jsme,

i my jsme skrze vás byli…

 

Obaly, zbytky a vše, co je prošlé

pod mostem. Za mostem. Jak jsme si ustlali, tak si i lehli. A nikdo nesmí stát

jako plán na vodě. Tady jsem – neříkat! křičíme do ucha velbloudí jehly;

vím, že jsme vědomě selhali. Kožené koše a vyžrané obaly:

v některých najdeme lidskost, cár člověka.

V jiných jen sebe a řeč pro dvě ozvěny.

 

Každé další rozhodnutí

generuje hydru. Přísaháš na hlavu,

na každou bezhlavou hlavu?

Řeka se pudruje pylem. Celá se řečištěm kdovíkam provléká, když

vymývá z románu detaily člověka:

průtočná bohyně! Klekáme. Vidíme: dva svaté odrazy –

na břehu kveteme: narcis a rozrazil.

 

 

Deus Sex Machina

 

Něco ti řeknu o hotelu Vídeň: má osm pater,

osm krát osm má pokojů. Podivná

                                   partie šachu čtyř dimenzí

za nocí černých jak zkažené svědomí; akce! a dál 

tušení chemických reakcí: zbytečné přemýšlet,

co nebo kdo tvojí figurou táhne – protisměr světelných pokojů

nemůže připustit prohru. Hormony či frustrovaná psýché? Obojí!

Kdo tady velí? Kdo první střelí?

Před, nebo po boji… Ale!

 

za co se proboha trestáš? Záměrně plytká jak Písni mi na mobil.

Odpověď nečekej. Kredit se nedobil. Dobijí jiní.

Volej na studenou kolej. Jsem žhavá jak olej a nabízím odprodej těla! Ty!

chceš řízný Stand-up. Slam-poetry pro dva dechy… buch-buch-bůh—bůh-buď-buch-

-do poševní stěny v naší Vídni. Pověz –

kde myslí brouzdáš,

           kde zrovna couráš; 

ne, už se za sebe

netrestej. Odteď se netrestej za moje hříchy.

 

 

IT

Tady jsem chodíval na střední. Ráchal zrak v Čertovce,

mozkové závity

navíjel na mlýnské kolo. Na jaře platany  

svěsily praporky k oslavě máje,

cvičenci nalehko vyběhli na Petřín; jako na povel –

otvírali lačná dvířka do dutiny ústní.

A pak zprudka dokovali,

propojili konektory, vyladili software.

 

Tohle fakt nemůže fungovat. systém!

– máš jej nabouraný. nejsme správně konektivní.

„A+B“ na zdi…: co je to za součet,

            obklopený vykrojeným trsátkem…

nehraj mi na city. chci říct!

přestaň být netaktní hudbou. přehráváš! nesouzním!

nerovnice na houpačce – padáme k zemi.

V součtu jsme menší a těžší.

 

 

Hotel Vídeň

Mám slova-lubrikant z dovozu.

Zkoušelas ipsaci dubovým křížem? Zkus!

Přibij mě namísto syna.

Modli mě sténavou modlitbou.

 

Myslíš jen na jedno! říkáš – a já vím, že máš pravdu.

A taky vím, že mě káráš jen na oko

                                          lampičky

povolené na punčoše přítmí. Kousni se do mého krku, nečekej,

maso-kost-kůže: je náš vídeňský trojobal. Podáš mi svou rozpálenou pánev?

Dobře ji promažu. Do úst si budeme

              prskat tak zoufale, jako bychom uhášeli

zapálené skauty.

 

Prázdnota v prázdno se trhaně obrací. Průhledný jíl – pot,

který člověkem na pár chvil byl…; hleď:

naše nesvaté, Turínské plátno.

 

Toto není matika

Smrťák je matikář:

zkouší nás dělit a učí v nás násobit

intenzity. Chtěl bych dnes vyšetřit tělesné funkce,

přál bych si polapit křivky tvých těl

                                         do jasných vzorců

chování. Zapomeň. Nenajdeš řešení v oboru

racionálních čísel.

Vždy byly/nebyly chvíle,

kdy „pejsek s kočičkou vařili dort“:

nejsem a nebudu součtem svých přísad. Děda vždy před spaním

odříkal Otčenáš. Na lůžku pod křížem prošustil rty.

Když si pak konečně sám sebe odpustil – odešel.

Nepojíš bližního svého.

Jen občas okusíš.

 

 

Homeless

Anektovat lavičku,

podmanit si jeden z úhlů pohledu; vycítit:

svrchní vrstva reality mizí spolu s listím,

spolu s tím, jak přibývají

slupky teplých oděvů.

 

Kdy jindy odvrstvit přibylý sediment

nad bází dětství. Tady jsem vyrůstal, tady jsem, tady –

olupuji přítomnost jak chinin. Zde je mé dětství, mé Pompeje

překryté markety, bankou a moderním spadem. Zabití duchové místa,

najdu vás ve vrstvách paměti, na plochách kýče či vymřelé

                    evolucí, náhlou smrtí, sociálním darwinismem

ve fázi stáze a s těkavou vizí.

 

Kdy jindy než na podzim

slepovat kostnatý narativ dětství – patosem, čím jiným…

jinak to neumím, jinak bych utratil

zaťaté zvíře, co větří a píše: dopisy domů ze studené fronty; a taky dopisy

z válečných zákopů Vltavy: milá, je lezavo, chladno –

a nábřeží zlehklo, zbavené hipsterské náplavy.

 

Kde jinde, kdy jindy

šňupat kokain nostalgie,

prohrabávat užitečný odpad.

 

 

---