V horách 3/4

Mezi počátečními starostmi a obtížemi zabydlování jsme často na výzvu jednoho nebo druhého najednou všeho nechali a vyrazili do lesa. Chtěli jsme se tady brzy vyznat. Nebylo toho málo, co nás venku čekalo.

Každý den to nešlo, bylo hodně důležitějších povinností. To říkám já, má žena to nerada slyší. „Nic není tak důležité,“ namítá, „abychom to dělali jen proto, že musíme, a na to, co je podstatné, zapomínali. A co je podstatné, Jaroušku?“ ptá se provokativně. „To, co nám a druhým dělá radost,“ odpovídá si hned sama. Toseví, že s ní souhlasím, ale občas mi to musí připomenout.

Pro ni je radost zabývat se kytičkami, při té činnosti nevnímá žádnou námahu. Teď se těší, až na jaře začne dávat do pořádku zahradu, i když z toho, co ji při tom čeká, i jí samé jde hlava kolem. Odstranit všechny staré pneumatiky, v nichž je uvězněný každý keř rybízu, angreštu a josty. Odstranit aspoň část přebytečných stromů, které v zahradě jen stíní. Nejdřív ty křivé jabloně vpředu nad potokem, na jejichž místě už vidí krásný záhon s kytičkami, protože domek musí zepředu jen zářit. Hodně toho nosí v hlavě, rozměřuje, projektuje. Pro kvítka, která ještě nemá, ale jichž budou plná okna, kupuje aspoň truhlíky a hlínu, víc se s tím zatím dělat nedá. Nemůže se dočkat jara.

Já se naopak přicházejícího jara děsím. Je to pozůstatek mé lesnické minulosti. Stále v podvědomí trvá ten tíživý pocit před vypuknutím nejnáročnějšího období roku, kdy lesník po celé jaro trne, zda se podaří všechny holiny zalesnit dobře a včas, kdy denně úpěnlivě přivolává déšť a modlí se za ujmutí nově založených kultur. Vím, že letos už nemusím, ale tak mi to zůstalo a hned asi nevymizí. Jsem spokojený, dokud ještě leží sníh.

Vysněné široké rozhledy nemám, ale mám potok. Každé ráno se do půl těla umyju, bosý běžím za dům a tam si zacvičím. Když je chumelenice, nahý se vyválím ve sněhu. Náruživě si užívám svobody, která mi chyběla v Třebíči. Brzy i toho je mi málo, vyhloubím si tůňku ve „vývaru“ pod splávkem, k ní shora od hrany regulace spustím žebřík a zaklíním jej pevně mezi kameny. Neřekli byste, jak úžasně vyžene z člověka ranní ponoření až po krk do ledové vody všecko váhání. Elán po té vzpruze vystačí na hezký kus dne. Na pumpu si už ani nevzpomenu.

Vánoce jsme si udělali nejlíp, jak to šlo. Letos naposledy jsme si ozdobili jedli obrovskou, grandisku. Její bujný růst si v mlazině žádá včasné uvolňování, proto jsem poslední dobou každý rok mohl na Klučově či na Horách nějakou bezbolestně uříznout. Jana si grandisku letos přála naposledy, na rozloučenou s lesy revíru, který si zamilovala skoro jako já a hodně šťastných chvil v něm zažila. Zlé pochroumání nohy nepřičítala lesu, ale své nepozornosti při sledování nádherného západu slunce, který právě střídal barvy za mřížovím stromů. Kvůli němu se jí zachytila noha v pletivu. „Něco za něco,“ říkala smířeně, „za krásné zážitky se platí, les za to nemůže.“ Ani tak bolestivá událost její náklonnost k třebíčským lesům nenarušila, naopak si v Petrovicích ještě jednou přeje jejich živou připomínku.

Grandisku jsem uřízl v mlazině na Horách, blízko hájenky. Byla jako vždycky krásná, souměrná a voňavá.

Ještě než Vánoce vypukly, připomněli jsme si, jak je svět malý. Mysleli jsme, jak daleko do neznáma jsme se z civilizace vytratili, a zatím v průběhu obvyklé korespondence s přáními šťastných Vánoc vyšlo najevo, že náš Vláďa, můj rodný bratr, před lety tajně vysvěcený kněz, člen řádu Petrinů, Brňan-patriot, který na stará kolena musí poslušně žít u svého řádu v Českých Budějovicích, má právě tady, v našich dalekých podhorských Petrovicích, starého přítele. Je prý to otec Stanislav, správce kostela Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách. Samozřejmě jsme se s ním hned seznámili. I na jeho půlnoční mši jsme do Jindřichova zajeli. Vláďa občas do Zlatých Hor a Petrovic jezdí. Pro nás je to zpráva nepředstavitelně potěšující. Nakonec se budou rodilí Brňané vídat v těchto dalekých končinách častěji než předtím.

(Také se to pak nejednou stane a bude to plnohodnotná náhrada za to, že se Vláďa v posledních letech už nezúčastňuje vánočních setkání v Újezdě u Brna v rodině „naší jediné a nejdražší sestřičky Marie“.)

Zato my sami jsme se tam i tentokrát, třebaže to je z ruky, bez váhání na Štěpána vypravili. Nelíbilo by se nám jen kvůli vzdálenosti se vzdát tak úžasné rodinné tradice. Cestou jsme se stavili v Olomouci pro švagrovou Jarku, vdovu po našem bratru Leošovi, aby nemusela jet jako obvykle vlakem. Bylo to znovu krásné, a že nás pozvolna ubývá, o to vzácnější setkání. Tak nám Vláďa ve světle naděje, že ho snad brzy u nás přivítáme, tentokrát ani tolik nescházel.

Večer cestou zpátky, když už jsme Jarku v Olomouci vysadili a pokračovali sami přes Šternberk, ztížila nám jízdu sněhová metelice ve vyšších polohách nad serpentinami Ecce Homo. Ale sváteční pohodu nám ani ona zkalit nemohla. Při překonávání sněhových jazyků jsme si bez zaváhání slibovali, že příště zas.