Obecná teorie zla (pro začátečníky)

OBECNÁ TEORIE ZLA

(pro začátečníky)

 

Dalibor Holý

 

Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum

 

Kde se v lidech bere zlo? Proč je nejhorší zločin vražda? Proč spolu válčíme a pácháme genocidy?

To jsou otázky, kterými se často zabývá snad každý z nás. Kdysi dávno jsem na podobné téma napsal diplomovou práci, která popravdě uspokojující odpovědi nepřinesla. Lámal jsem si s tím hlavu i nadále, a po více než čtvrtstoletí jsem snad schopen přinést více funkční vysvětlení. Než ale budete číst dál, prosím, odložte vše, co dosud pokládáte za nepochybné, co vám odjakživa vtiskávali do hlavy… podívejte se kolem sebe i na sebe bez zaujatosti, dětsky otevřenýma očima.

Definovat, co je zlo na úrovni celé společnosti, je vcelku jednoduché. Zlo je to, co společnost rozděluje; naopak to, co lidi spojuje, je dobro. Např. české národní obrození 19. století bylo převážně dobro, neboť nám mimo jiné přineslo Národní divadlo, spolkový život a množství krásné literatury. Naopak současné zapšklé vlastenčení se zpupným heslem „Nic než národ“ žádné dobro nepřináší, nic nevybudovalo, jen šíří nenávist vůči všemu cizímu.

Na úrovni jednotlivce však již rozlišení mezi dobrem a zlem není tak prosté. Máme sice obecné morální pravidlo: „Chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“, ale vždy to použitelné není. Každý člověk prožívá věci jinak. To, co je dobrem pro jednoho, je zlem pro druhého. Např. každý trest pro zločince je sice dobrem pro poškozené, ale pro jeho rodinu je to zlo. Navíc naše postoje se proměňují v čase. Např. když se s vámi rozejde partner(ka), do kterého jste zamilovaný(-á), máte to v dané chvíli za zlo. Po roce, kdy jste se díky tomu někam posunuli a našli si někoho lepšího, budete rozchod pokládat za dobro.

Zdá se tedy, že na velikosti záleží. Pro jednotlivce platí jiná pravidla než pro celou společnost. Tímto jsem si připravil oslí můstek do první kapitoly, pojďte tedy na to.

 

Vrstvy reality

Než se vůbec můžeme začít věnovat kategoriím dobra a zla, musíme si vytvořit model, jak chápat realitu, ve které žijeme. Poslední vědecké poznatky nás především poučí, že se skládá z více vrstev, přičemž každá vrstva tvoří svůj vlastní svět se svými vlastními zákony. Tato skutečnost je pro pochopení zcela klíčová, a proto ji musím vyhradit větší prostor, i když to zkusím stručně, zjednodušeně a lidově.

Na nejnižší úrovni je svět kvant, který si také můžeme pojmenovat jako svět chaosu. Jednotlivé jevy jsou totiž zcela nepředvídatelné, nahodilé, a lze je popisovat jen pravděpodobnostně. Pro pochopení použijme oblíbený příklad házení mincí. Při jednom hodu naprosto nelze odhadnout, zda padne panna nebo orel. Až při mnoha hodech lze ověřit, že obě strany mince padají stejně pravděpodobně, tj. zhruba polovina hodů skončí jako panna, druhá polovina jako orel. Při teoretickém nekonečném házení je to přesně jedna polovina. (Žádné nekonečno sice reálně neexistuje, ale i v jediné minci je kvant je opravdu tak mnoho, že lze nahodilost od tohoto pravidla zanedbat.) Tato teoretická poloviční pravděpodobnost pro výsledek je pak společností přijaté pravidlo, na základě kterého je hod mincí používán pro „spravedlivé“ - tedy individuálně nahodilé - rozhodnutí ANO-NE v případech, kdy demokratické rozhodování (hlasování) nelze použít.

Zde máme první paralelu s tím, proč je možné stanovit jednoduché rozlišující pravidlo pro dobro a zlo na úrovni celé společnosti, ale proč pro jednotlivce neplatí a jsme jakoby ponecháni nahodilostem života.

Nedostatek jednoznačných pravidel na úrovni jednotlivostí je také důvod, proč je pro nás celá kvantová mechanika tak odtažitá a nepochopitelná. Neboť jsme svou myslí (vědomím) uvězněni v hmotě a v čase – tyto pojmy v kvantovém světě ještě nemají smysl. Vynořují se až na úrovni atomů, v druhé vrstvě reality, které již dobře rozumíme a umíme ji jednoznačně popisovat i u jednotlivostí.

Zatímco na úrovni subatomární je problematické rozhodnout, zda jde o hmotnou částici nebo energetické vlnění, záleží totiž na způsobu našeho pozorování, na úrovni celých atomů jsme se již rozhodli pro hmotu. S tím „vyvstaly“ zákony, které v této vyšší vrstvě platí. Z chaosu povstává řád. Emergence (vynořování) nových zákonitostí je základní věcí mezi dvěma vrstvami reality, a bude platit i pro další vrstvy! Neznamená to však, že by zákonitosti nižší vrstvy přestaly existovat, pouze jsou „překonány“ vyššími zákonitostmi.

 

Co je příroda a život?

Atomy jsou základní stavební kameny hmoty a jsou poskládané z kvant, ale nejsou to jejich pouhé množiny, mají právě onu vyšší strukturální nadstavbu, organizaci a zákony, spojují se v molekuly a ty v další složitější struktury, propojené energetickými vazbami. Tvoří svět neživé přírody popisovaný především fyzikálními zákony. Díky jejich praktickému uchopení se v hmotném světě naučíme fungovat.

Jejich teoretické pochopení při tom není tak důležité, jak si někteří vědci myslí. Jako dítě nemusím znát termodynamické zákony, abych se naučil nesahat na horkou troubu. Ani nemusím studovat gravitaci, abych předpověděl, že kámen, uvolněný ze skály, bude padat dolů. Všechny tyto zákonitosti si osvojujeme dlouhodobým pozorováním a (někdy i bolestnou) zkušeností, ale nepovažujeme je za problematické, protože jsou jednoznačné a umožňují nám vysoký rozsah předvídání. Pochopitelně závisí na složitosti dané situace a nezbytném prvku náhodnosti, který se vloudil z nižší vrstvy kvant: strefit odrazem kouli v biliáru do správné díry je jistě složitější, než ji jen upustit volným pádem z jednoho metru do králičí nory. Jde o pravidla pravděpodobnosti.

Podobně jako fyzikální zákony jsme se naučili používat geometrii při skládání dlažby, chemické zákony při výrobě kyseliny sírové, mechaniku pro konstrukci strojů. S jistou zanedbatelnou chybovostí jsme schopni dospět k očekávanému výsledku. Pokud zůstaneme na Zemi a nevydáme se k vesmírným tělesům, kde vše začne komplikovat einsteinovská relativita, je svět neživé přírody docela prostý.

To již není tak jednoduché, když se vydáme k další, vyšší vrstvě reality, kterou tvoří živá příroda. Tam jsou zákonitosti již příliš komplikované konfliktem mezi světem kvant a světem atomů, tedy nahodilostí versus jednoznačností. Je dokonce i obtížné říct, co přesně život je. Představujeme si ho jako soubor všeho, co je buďto tvořeno na základě DNA (či RNA), nebo co se dokáže samo rozmnožovat a růst. S tím druhým narazíme u krystalů, které se dokážou replikovat. U toho prvního jsme omezeni planetou Zemí a možná jen čekáme na objev mimozemského života, který se bude rozmnožovat a tvořit civilizaci, ale nebude mít buňky s dvojitou šroubovicí DNA v jádře.

Jak bychom nyní očekávali na základě již vyřčeného, třetí vrstva reality, svět života, překonává zákonitosti předchozí vrstvy neživé přírody. A vskutku to tak je. Zatímco kameny (i celé galaxie) se nezbytně pohybují po předem daných, přesně odhadnutelných drahách, každý malý mravenec se dokáže zastavit, otočit, ba dokonce vylézt do kopce, když se mu zachce, aby se tak vysmál fyzikálním zákonům setrvačnosti a gravitace. A jestliže druhý termodynamický zákon tvrdí, že se nelze ohřát od něčeho studenějšího, než jsme, tak lidé i zvířata to běžně dělají, třeba kusem koláče.

Přeměna hmoty (cukru) na energii (teplo), je jednou z podstatných vlastností našeho života, ale takřka nikdo vám to nedokáže srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vysvětlit, protože se tu ocitáme zpět ve světě kvant, tedy chaosu, kterému však svět života přidal další nadstavbu a vyrobil nová pravidla. Opět ta emergence!

Je možné vést dlouhé polemiky, zda život vzniká samoorganizací neorganické hmoty nebo zda to byl vyšší, Boží záměr. Podle mého se obě varianty nijak nevylučují. Každopádně je život křehká věc, stačí někdy velmi málo a živý tvor se vrací zpět do stavu neživé hmoty.

 

Co je humanita?

A po delším úvodu se konečně dostáváme do poslední vrstvy, o kterou nám půjde nejvíce – k člověku. Prozradím již předem, že otázka, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem, má velmi co do činění s otázkou, jaký je rozdíl mezi člověkem a zvířetem.

U vysvětlení toho, co je člověk, tápeme ještě mnohem více, než u předchozí otázky, co je život. Shodneme se snad v tom, že člověk je zvíře, část živé (i neživé) přírody, a je složen s kvant a z atomů a z buněk s DNA, avšak má ještě jakousi nadstavbu, tedy vyšší vrstvu. Tuto čtvrtou vrstvu nazvu humanitou.

Jak již řekl Aristoteles, člověk je „zoon politicon“, tvor společenský. Nelze ho tedy uvažovat jednotlivě, ale jen jako součást většího celku, společnosti. Humanita je pak nezbytně spojena s pojmem kultura, a také sdílení, smích, solidarita, soucit, ale také se zákony (ne Boží, ne fyzikální, zde jen ty lidské, které jsou trestány pouze, když na to ostatní přijdou), s proměňováním životního prostředí, s používáním nástrojů, dělbou práce, civilizací.

Zde už ale narážíme na námitky. Copak nic z toho zvířata nemají?! A vskutku je velmi obtížné, ba spíše nemožné, nalézt jediný pojem, který by byl vyhrazen čistě pro člověka a lidstvo. Mravenci a další druhy hmyzu tvoří složité civilizace s rozsáhlou dělbou práce. Mimo člověka také jiní tvorové používají jednoduché nástroje. Šelmy se dokážou slitovat, opice se umí chechtat jedna druhé. A nejen živočichové. Stromy spolu s houbami tvoří lesní společenství, které spolu biochemicky komunikuje a chrání se. Akáty mění složení půdy, tedy pozměňují své životní prostření, aby se dokázali lépe prosadit, atd.

Definovat čtvrtou, humánní vrstvu, tedy není zdaleka jednoduché. Přesto všichni cítíme, že se od ostatní přírody odlišujeme, že naše kultura je specifická, nesrovnatelná, že dokonce stojí v jisté opozici vůči všem ostatním. Zdá se nám, že máme rozum, že naše jednání je racionální, jiné než u ostatních živých tvorů. Sice tak úplně nevíme, co to je, ale jsme o tom přesvědčeni. Věříme také převážně, že tvoříme příběh, jeden dohromady jako lidstvo a každý svůj vlastní, a pokud ho ztratíme, spácháme sebevraždu. Máme nutkavý pocit, že náš život musí mít nějaký vyšší smysl. Věříme proto též většinově, že je nad námi vyšší moc - Bůh, který nám dal tyto zvláštní dary, dokonce říkáme, že jsme jeho děti. Již tento pocit dosvědčuje, že výjimeční jsme, neboť není žádný důkaz o tom, že by jakýkoli živočišný či rostlinný druh trpěl stejnými pocity.

 

Budete znát dobré a zlé

Ještě před tím, než konečně odhalím, co je v mé teorii dobro a zlo, vezmu to od Adama. A tomto případě to nemyslím jako rčení.

Ano, vracím se na začátek Bible. První kniha Mojžíšova totiž popisuje stvoření světa a to, jak vznikli lidé. Jazyk to není pochopitelně vědecký, ale pokud si tento příběh lidé vypráví tisíce let a pořád je to oslovuje, asi v něm je něco, proč stojí za to se mu chvilku věnovat. Vzhledem k tomu, že starověcí lidé neznali dobrodiní moderních věd, je až s podivem, co všechno dokázali intuitivně popsat. A jak mnoho se to shoduje s předchozím textem.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, tedy nehmotné a hmotné. Zatímco my rozdělujeme realitu na nejnižší úrovni na energii a hmotu, Bible totéž nazývá takto: „i oddělil Bůh světlo od tmy“. Po troše kosmologie (obloha a pevnina atd.) přichází život, kdy „země vydala trávu, bylinu nesoucí semeno… i strom“, pak následují živočichové, hmyz, ptactvo a zvěř, čemuž my odborně říkáme prvohory, druhohory a třetihory. Až pak stvořil Bůh člověka „k obrazu svému“. (Přičemž v tomto bodě se věřící liší od ateistů, kteří naopak věří, že lidé si k obrazu svému stvořili Boha.) Bible zde též říká, že člověk by měl panovat nad živou přírodou, což potvrzuje mé předchozí tvrzení, že lidstvo je přesvědčeno o své výjimečnosti.

Při čtení se zdá, že v pozemském ráji se homo sapiens sapiens nejprve nijak neodlišoval od ostatních tvorů. Pobíhal tam nahý jako zvíře a jedl ovoce ze všech stromů, kromě jednoho. Skutečně člověkem se stal Adam až s „prvním hříchem“. Ani ateisty snad nemusím upozorňovat, že hřích je cosi, co je zvířatům cizí, protože jde o kategorii morální, tedy výjimečně lidskou, o kterou tu jde.

Byl to prý had, „nejchytřejší ze všech živočichů polních“ dle Bible (leč podle výkladů církve Ďábel sám), který přemluvil člověka okusit ze zapovězeného „stromu poznání“ řka: „otevrou se oči vaše, a budete jako Bůh, vědouce dobré a zlé“. Je nyní problematické odpovědět, zda byl tento slib splněn, či nikoli. Jisté je, že se tak nestalo ihned, zázrakem, jak snad Adam s Evou očekávali. Na druhou stranu si však právě o dobru a zlu čtete text napsaný nějakým člověkem, tedy jejich následníkem, takže úplný podvod to také nebyl.

Co se ale stalo určitě, že lidstvo bylo vyhnáno z ráje ostatních tvorů, kteří morální dilemata neznají. Bible zde nastiňuje právě ten fakt, že člověk je jakýmsi způsobem postaven proti přírodě, odlišuje se vnitřně od všech ostatních tvorů svou racionalitou. Jeho racionalita je však darem i prokletím. Jeho skutky jsou rozporuplné, neboť nejsou řízeny jen pouhými instinkty, rozhoduje se o svobodné vůli. A proto je za své činy možné ho volat k odpovědnosti. Když pes pokouše pošťáka, bylo by zbytečné a směšné stavět ho před soud a hledat jeho úmysly. Něco jiného bude, když pošťáka pokoušete vy, pro vás je rozsudek a trest v nápravném zařízení na místě, neboť vy jako člověk jste měli být schopni rozeznat, že je to špatné.

Nyní již tedy víme, v čem se člověk od zvířete skutečně odlišuje, co je ona výjimečnost. Čtvrtá, ryze lidská vrstva reality je o odpovědnosti. Lidský smysl pro odpovědnost vytváří lidské zákony, ale i specifickou příměs ke všem těm slovům popsaným výše, onu kulturu. Tedy humanitu.

 

Kulturní a zvířecí

Jakožto nejvyšší vrstva reality je humanita velmi nesamozřejmá, ba nepevná, ještě křehčí než život sám. Závisí na všech předchozích vrstvách, ze kterých se vynořila a musí být stále pečlivě budována. Je to jen tenká slupka na povrchu jednotlivce, jemný obal lidského společenství. Stačí málo a oddrolí se, přičemž pak se ukážou vrstvy pod ní.

A nyní již vás nemusím napínat a mohu to říci na plná ústa: Zlo je to vespod, to zvířecí v nás!

Omluvte nyní pár filosofických poznámek: Tato teorie překonává rozpor mezi platónskou školou, převzatou též do křesťanské teologie, která pracuje s idejí dobra, a zlo je podle ní jen nepřítomnost této nejvyšší ideje, a na druhé straně gnostickou představou jakési rovnováhy dobra a zla, která jistým způsobem vrcholí v náboženství zoroastrickém, kde jsou dva bohové, jeden světlý a druhý temný. Na jedné straně lze totiž humanitu ztotožnit s platónskou idejí dobra, pak je jasné, že ve čtvrté vrstvě není žádná její protiváha, neexistuje žádná ideální nehumanita. Proti tomuto teoretickému postoji stojí praktická zkušenost, že zlo není pouhé nic, neboť všichni víme, že i zvířeckost má velkou tvořivou sílu, a že humanita s ní vede stálý boj. Jde tedy o rozpor jen v tom, zda ve vrstvách reality upřednostňujeme pohled horizontální či vertikální.

Tato teorie je zároveň překvapivě konformní s učením satanismu, kde je uctívána mocná přírodní (zvířecí) síla, ztotožněná se Satanem.

Jediné, s čím tato teorie v souladu být nemůže, je naivní představa romantických měšťáků, kterou započal Jean-Jacques Rousseau, že dobré je to, co je přírodní, či přirozené (v angličtině splývá ve slově natural), popř. s potřeštěností pseudoekologů, kteří hlásají jakýsi návrat lidstva na stromy či do Amazonie. Je přitom pravděpodobné, že sami, bez civilizačního vybavení, nazí mezi šelmami, by nepřežili jediný den.

Skutečná láska k přírodě musí začít poznáním naší rozporuplnosti a v hledání rovnováhy, že naše přežití závisí už tisíce let na naší racionalitě a kultuře stejně jako na darech přírody, že jsme s přírodou v podobě virů, bakterií, šelem i nevlídného počasí v každodenním souboji, v němž vítězíme pomocí lidských vynálezů. Ale také musíme přijmout fakt, že jsme jen onou nadstavbou života a přírody, a nezbytnost vést onen boj s nimi nadále férovými zbraněmi, kdy přírodě ponecháme prostor, který jí náleží, neboť její potření by znamenalo i konec lidstva v konečné ekologické katastrofě. Dobrali jsme se do antropocénu, kdy lidstvo je nejsilnějším faktorem ovlivňujícím dění na této planetě, naplňujeme tak osud humanity – a je na nás převzít plnou odpovědnost.

 

Jazyk nás usvědčuje

Vím, že ztotožnění toho přírodního (přirozeného) v nás se zlem bude pro mnohé velice odrazující. Jde totiž proti tomu, k čemu jsme byli vychováváni a co jsme slýchali. Na jedné straně, že zlo je nutné potřít a vykořenit, a na té druhé jde proti moderním souslovím o nedotčené či panenské přírodě.

Je to však jen omyl posledních generací a jeho krátkodobost prozrazují i slova, která také používáme, zděděná po tisících generací našich předků. Vždyť vraždění bez účelu, tedy nehumánní, nazýváme „zvěrstvo“. Také říkáme, že se někdo chová „nelidsky“, „jako svině“ nebo přímo „jako zvíře“. To poslední se často používá pro nekulturní chování v oblasti sexu, k níž se k vaší radosti také dostanu.

Odsuzované zvířecí chování se totiž pochopitelně vztahuje mnohem více k oblastem souvisejícím s biologií, než např. k výtvarnému umění. Každodenně bojuje humanita se zvířecím především ve stravování, vyměšování a rozmnožování. Proto také se kolem těchto částí našeho života točí nejvíce problémů, emocí a tabu.

Pokud vás teď překvapilo zařazení stravování na první místo, nedivím se vám. Každému hned dojde, že tabuizované je konat sex na veřejnosti, zrovna tak je nepřístojné se kdekoli venku vydělat. (Přitom oboje věci celkem v klidu sledujeme u našich mazlíčků, že?) Ale jídlo?! Tak si představte pána, který se zničehonic vrhne na slepici u cesty, zadáví ji a začne lačně polykat její krev. Asi tak jak by to udělal hladový vlk, který humanitou netrpí.

Kdepak! Protože jíst a pít je naší každodenní biologickou potřebou, kterou nezbytně sdílíme s ostatními živočichy, vytvořili jsme si kolem toho obrovský kulturní systém, kterým se od nich snažíme odlišit. Rozeznáváme běžný oběd v restauraci, klidnou večeři doma, větší rodinnou hostinu na oslavu, ještě větší společenský raut, nemluvě o veřejných hodokvasech. Třídíme jídla na snídaně, obědy a večeře, také na mdlá vegetariánská a pikantnější, emocemi více nabitá jídla s kusem masa, kde již více přiznáváme svou zvířeckost, a proto kolem toho musíme vyrobit o to větší cirkus s příbory, ubrousky apod. Zatímco povidlové taštičky můžete jíst rukama, u steaku by podobný přístup vyvolal ve společnosti více než jen pozdvižené obočí.

Vůbec největším společenským tabu je lidožroutství, vnitrodruhový kanibalismus. Proč vlastně? No protože to běžně dělají zvířata.

 

Vražda a krádež

Stolovací návyky s nádobím jsou tak trochu kulturní pozlátko, centrální oblastí zla jsou moc, peníze a násilí. A samotným jádrem je vražda. Panuje takový mýtus, že zvířata zabíjí jen kvůli tomu, aby se najedla. To je stejně prostoduché jako barevné obrázky z jehovistických časopisů, kde randí antilopa s tygrem. Znalci života v africké savaně vám mohou detailně popsat, jak je třeba vedena vyhlazovací válka mezi lvy, levharty, gepardy a hyenami.

Genocida vůči konkurenčnímu druhu je základních rysem chování všech zvířat. Kouřící komíny Treblinky nestojí v buši jen ze dvou důvodů, jednak šelmy nemají technologické know-how, jednak musí šetřit energii na lov potravy a každodenní přežití. Kdyby se například mezi hyenami vyskytl nějaký geniální ekonom, který by jim zajistil blahobyt a dostatek potravy, pak by vyhlazení všech konkurenčních šelem bylo dílem okamžiku.

Vraždění přitom není koníčkem jen mezidruhovým, ale i uvnitř jednoho živočišného druhu, pokud jde o rozšíření svých genů. Např. samci koček (divokých i těch domácích) standardně vraždí koťata, která má samice s jiným kocourem, jen aby si zajistili, že se bude co nejdřív mrouskat s nimi. Rozmnožování vlastních genů je nadřazené udržení druhu. K tomu je třeba přidat nelichotivou statistiku lidské kriminality, která nasvědčuje, že ani toto chování nám není cizí, totiž že největší, ba smrtelnou hrozbou pro dítě je nevlastní rodič. Ostatně slova macecha a otčím v sobě tuto konotaci nesou zcela nepokrytě a známe to i z mnoha pohádek.

Mezi stádními druhy zvířat najdeme také to, že vraždí jedince, kteří se chovají homosexuálně. Inkluze a respekt k jinakosti je aspekt humanity, zvířatům je zcela cizí.

Podobné je to i s dalšími zločiny. Pokud máte dojem, že krádež vedená závistí je nějaké lidské specifikum, pak jste jistě neměli doma psa. Všimli byste si, že z cizí misky mu vždy chutná lépe než z vlastní, a že je schopen z ní ukrást a sežrat i to, čím by od páníčka naprosto opovrhoval. Je dokonce ochoten si způsobit zdravotní komplikace hltáním starého chleba, pokud zjistí, že je připraven pro krmení vodní ptactva. Projev čiré závisti můžeme vidět také v zuřivém štěkotu psa, který je uvázaný u boudy či za plotem, a spatří jiného psa, který smí volně pobíhat.

 

Patriarchát

Typickým znakem všech zvířecích společenství je hierarchická struktura, a naši předci vymysleli spoustu jazykových označení, kterými rozlišujeme stupeň organizovanosti a pevnosti hierarchií. Volnější společenstva nazýváme houf, hejno nebo stádo, pevnější smečka a tlupa. I v takovém ptačím hejnu, které se zdánlivě jeví zcela neorganizované, je ve skutečnosti pevně dané pořadí, v jakém začínají slepice klovat, když jsou spolu. „Pecking order“ (angl., klovací pořadí), vysledován zoology, se přeneseně používá i při popisu lidského chování. Typické je to při slavnostních i pracovních poradách, kdy všichni uctivě čekají, až svůj názor vysloví nejvyšší šéf, a pak hovoří podle důležitosti další.

V tlupách a smečkách, typicky např. vlků či opic, je v čele tzv. alfa-samec. Tento nejsilnější samec vládne zbylým samců (beta, gama, atd., většinou jde o jeho potomky), je zpravidla jediný, který rozmnožuje své geny, nebo má přednostní právo sexu; ostatní členové smečky slouží alfa-páru a starají se o nevlastní potomky. Legrační je, že omegy, tedy poslední v hierarchii, hrají roli šašků, jak to známe ze školních kolektivů, popřípadě otloukánků. Když alfa-samec zestárne a zeslábne, je vyzván na fyzický souboj mladším nejsilnějším samcem (betou), po vítězství se on stane alfa-samcem a začne se rozmnožovat. I toto zoologické označení alfa-samec proniklo do lidské mluvy, zejména pokud jde o politiku, vzhledem k podobnosti v chování některých starších pánů s funkcí.

Nás by mělo pochopitelně nejvíce zajímat chování našich nejbližších zvířecích příbuzných, tedy lidoopí. Se šimpanzi totiž sdílíme 99 % DNA a já jsem přesvědčen, že také sdílíme úplně stejné přírodní pudy, jako mají oni.

Jak probíhá život v šimpanzí tlupě a jak je strukturována, známe díky celoživotnímu úsilí paní Jane Goodall. I tam jsou alfa-samci a hierarchie, která je dokonce velmi přísná. V podstatě jsou hierarchie dvě, pro každé pohlaví zvlášť. Samci a samice jsou srovnáni v pevném pořadí, které ovlivňuje celý jejich život.

Klíčové je opět postavení alfa-samce, patriarchy, protože samec je u lidoopů vždy cennější než samice. Patriarcha věnuje svou energii v podstatě jen udržování svého výsadního postavení, kopuluje se všemi samicemi, v případě, že by neměla zájem, donutí jí násilím. Samci v nižším postavení si sex kupují pomlsky. Patriarcha posedává na nejvyšší větvi, aby zdůraznil svou důležitost, předvádí svá varlata jako odznak moci, ponižuje ostatní, když mu nevyjadřují patřičnou úctu, a nechává se krmit. Klinické testy odhalili u alfa-samců vyšší hladiny testosteronu, ale také stresových hormonů, což způsobuje, že mají nižší naději dožití.

Naopak život na spodku hierarchie je mizerný, zejména pro samice. Ty mohou zlepšit své postavení nabízením sexuálních služeb nebo podlézáním samcům, kteří jsou výše na hierarchii. V nejlepším případě se dostanou na pozici alfa-samice, která smí týrat ostatní samice.

Označení patriarcha pro opičího alfa-samce jsem nezvolil náhodně, protože podobnost s tím, co označujeme jako patriarchát v lidské společnosti, je do očí bijící, včetně oblasti sexuální. Také lidský patriarcha vyžaduje podřízené chování a služby od podřízených, a na rozdíl od manželky je u něj omlouváno, pokud kopuluje s jinými ženami, včetně prostitutek. U mocných mužů je omlouváno a tolerováno i emocionální až hysterické chování, pokud je spojené s udržováním moci. Jen si poslechněte „státnické“ projevy našich ústavních činitelů!

Není také náhodou, že přísně hierarchicky po zvířecím způsobu jsou organizovány lidské armády. I pokud jdou na průzkum pouze dva vojáci, jeden z nich musí být určen jako nadřízený a druhý podřízený. Armády tady totiž nejsou od ničeho jiného, než aby páchaly násilí, vraždily a podmaňovaly. Navíc vedení války není žádný lidský vynález!

 

Pozorování šimpanzů

V roce 1974 se skupina šimpanzů v Gombe (Tanzánie) rozdělila na dvě tlupy, které spolu brzy začaly bojovat. Samci z tlupy označované jako Kasekala nejprve bez příčiny zavraždili samici druhé tlupy Kahama. Tím začala válka trvající čtyři roky. Během ní zahynulo 6 samců, 1 samice, dvě byly pohřešované a další tři byly zbity a uneseny. Motivem celé války byl podle pozorujících vědců boj samců o samice a o lebensraum (životní prostor). Kasekala nakonec zdánlivě porazila Kahamu, ale narazila na třetí, silnější tlupu Kalande a musela většinu území opět vyklidit. Tak to bývá, že když se dva perou, třetí se směje.

Během těchto událostí primatoložka Jane Goodall a její tým značně přehodnotili svůj postoj k šimpanzům, když byli svědky toho, jak se z domněle mírumilovných tvorů staly vraždící bestie. Zaznamenali, že lidoopi používali těžké kameny, aby ubili nepřítele. Jeden samec pil krev z rány svého poraženého protivníka. Samice si navzájem rvaly kůži z těla. A nakonec, na znamení triumfu, uspořádali vítězové kanibalské hody a sežrali děti svých nepřátel.

Stěží uvěřitelné násilí však bylo zpozorováno i uvnitř jedné tlupy, když se ze šimpanzice Passion stala sériová vražedkyně, která několikrát za sebou využila fyzické převahy, zahnala slabší samici a její čerstvě narozené mládě pak roztrhala a sežrala. Kusy masa krmila i své potomky, vyučila je v tomto konání a přenesla na další generace způsoby vraždění a kanibalismus.

Vrcholem agresivity šimpanzů je příběh samce jménem Frodo, který se terorem a vpravdě psychopatickým chování vyšvihl do čela své tlupy. Potom se vrhl i na lidskou zooložku Jane Goodall a týral a ponižoval i ji. Ale ani to mu nestačilo, jak demonstrovat svou nadřazenost nad celým okolím, proto se vydal do blízké vesnice, unesl odtamtud malé dítě, v džungli ho roztrhal, část pozřel a zbytky na znamení dominance rozvěsil po stromech. Zde můžeme pouze spekulovat, kolik viny na neštěstí nesou lidští pozorovatelé, kteří tím, že se snažili žít s tlupou, prolomili mentální hranici mezi člověkem a zvířetem.

Šimpanzi nejsou jediní, kteří běžně páchají děsivé násilí včetně sexuálního. Také u některých druhů makaků si opičí samci vytváří harémy tak, že unáší mladé samičky, pak je „cvičí“ směsí hrozeb a ponižování, aby si zajistili jejich věrnost, až se dostanou do plodného věku. Opičí samice si potom vytváří obranné aliance proti agresivním samcům.

Znásilnění bylo pozorováno i u dalších živočišných druhů, běžné je např. také u delfínů, vysoce inteligentních mořských savců. (Na druhou stranu je u nich známé také „gentlemanské“ chování, kdy samci chrání samice své skupiny.)

Je třeba pochopit, že i přestože je popsané chování velice podobné lidskému, a tyto skutky bychom právnicky označili jako trestné činy (v náboženském prostředí obecně jako hřích), nelze je posuzovat v morálních kategoriích! Ta divoká zvířata neznají lidskou odpovědnost, jsou jen ve vleku přírodních instinktů, třebaže je pro nás jejich jednání nepředvídatelné až nahodilé, nemají jinou volbu než se řídit svými pudy.

My lidé se od zvířat odlišujeme tím, že jsme schopni překonávat své biologické pudy racionálním rozhodnutím, jsme schopni sebeomezení, což je podstatou naší kultury a humanity.

Pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Tak je vyjmenováno křesťanskou církví sedm smrtelných hříchů. Ve skutečnosti nejde o hříšné skutky, jako u konání v rozporu s Desaterem přikázání, ale o příčiny hříšného konání. Tyto příčiny je snadné identifikovat u zvířecího chování popsaného výše, snad jen s výjimkou nestřídmosti. To teď zkusím napravit krátkou poznámkou o závislostech.

Představa, že jen lidé se oddávají drogám a dalším závislostem, je zcela lichá. U zvířat jde pouze o jejich nedostatečnou dostupnost.

Alkohol je patrně nejvíce rozšířenou drogou u mnoha divokých zvířat, která se ráda opíjí pomocí konzumace zkvašeného ovoce. Bylo to popsáno u opic, u slonů i spousty dalších druhů. Mimochodem, potkat takové opilé zvíře je vysoce nebezpečné, protože bývá agresivní. U domácích zvířat alkoholismus vytváří většinou lidé, když svým mazlíčkům podávají nápoje s obsahem lihu, popř. pivovarští valaši, kteří byli živeni zbytky z produkce piva.

Popsaný je také tabakismus u opic a lidoopů, když byly zvířatům v ZOO nebo cirkusech nabízeny cigarety. Napodobováním se lehce naučili kouřit, některé si dokonce sami zapalovali. Mezi lidem neznámou, (zatím) čistě zvířecí závislost patří myrmekománie, tedy opájení se kyselinou mravenčí z pobodání mravenci.

Kuriózní je případ šimpanzice Giny, která v sevillské ZOO dostala televizi s ovládačem, velmi rychle se ho naučila používat a stala se doslova závislá na pornokanálu.

Zvířata obecně upadají do závislostí velmi rychle a při dostupnosti drogy je návyk neodstranitelný, neboť zvíře necítí žádnou vlastní motivaci přestat.

Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je tedy opět v tom, že člověk - i když mu droga přináší uspokojení - je schopen racionálně nahlédnout, že má také druhou stránku; je schopen svou závislost kontrolovat a je schopen se zlozvykem sám přestat, pokud si uvědomí, že mu škodí. Humanita znovu znamená schopnost jít proti své pudovosti, opanovat ji, a také o odpovědnosti za svůj život.

 

Fylogeneze a ontogeneze

Přesuňme se k tomu, jak se pochopení pro dobro a zlo v lidech vytváří. Pro rodiče to možná bude trochu obtížné přijmout, to se předem omlouvám.

Ano, novorozené dítě není žádný nevinný andílek! Dítě se rodí jako „zlé“ zvířátko, jen s biologickými potřebami a pudy, v počátku je prosté lidské kultury – ta do něho musí být postupně vštípena, musí k ní být vychované! Humanita není nic vrozeného, lidské mládě k ní má pouze předpoklady, predispozice, které se musí rozvíjet. Pokud se to správně nepovede, dítě je rozmazlené a chová se přirozeně, to jest zle.

Co se stane, když se dítě dostane do prostředí zcela nepříznivého humanitě, nám ukazují příběhy dětí vychovávaných zvířaty. Kamala byla holčička z Indie, údajně vychovaná po prvních osm let vlky a objevená lidmi v roce 1920. Podle tehdejších svědectví běhala pouze po čtyřech, odmítala jíst vařenou stravu, odmítala oblečení, útočila na lidi, kteří se k ní přiblížili. Nemluvila, i když časem se naučila několik slov, v noci vyla. Z lidských emocí prý znala jen strach.

Podobné to bylo s dětmi vychovanými opicemi (předlohy pro Tarzana), které se – nepřekvapivě – chovali jako opice.

Je zajímavou otázkou, zda je naopak humanitu možné aspoň částečně vštípit jiným tvorům než homo sapiens. Sám jsem mnohokrát sledoval domácí zvířata, kočky a psy, která vykazovala nezpochybnitelné známky studu, když jim bylo vyčítáno „zlé“ chování, např. že vyměšovali v domě, překousali návštěvě tkaničky nebo ukradli a sežrali někomu jídlo, tedy že se chovali normálním, zvířecím způsobem, poháněni svými přirozenými instinkty. Zdá se tak, že socializací v lidské společnosti je možné v jisté míře i u zvířat vytvářet morální pravidla, zárodky kultury a humanity.

Humanita tedy roste v každém člověku postupně s jeho socializací, výchovou. Lidský jedinec je nejprve formován svou nejbližší rodinou, potom vzdálenějším okolím, přibírá stále další vrstvy toho, co považuje za svou kulturu: rodina, příbuzní, přátelé, členové klubu či spolku, obec, národ, obyvatelé kontinentu a v ideálním případě i lidstvo jako celek a veškerý život na planetě Zemi. Takto košatá, bohatě rozvrstvená humanita se bohužel netýká zdaleka všech. Většina lidí svůj vývoj zabrzdí v nižších stádiích zrání.

Dobré je také připomenout román Pán much (The Lord of the Flies), který napsal William Golding. Ten jako dlouholetý učitel dobře věděl, jak se děti k sobě chovají, když ztratí nad sebou dospělou autoritu. Příběh vypráví o skupině dětí, které po ztroskotání lodi zůstaly samy na izolovaném ostrově. Zpočátku se snaží chovat jako dospělí, ale velmi rychle se jejich nápodoba civilizace mění na obdobu zvířecí smečky a začnou vyznávat krvavý kult přírodního boha, po němž je román pojmenován. Tímto oslím můstkem se dostávám k dalšímu tématu.

Je známým vědeckým faktem, že vývoj jednotlivce (ontogeneze) kopíruje vývoj jeho živočišného druhu (fylogenezi). To platí i pro humanitu a zdůrazňuje již zmíněný fakt, jak je humanita v každém člověku křehká a nesamozřejmá. Vždyť vývoj lidské civilizace je jen nepatrným zlomkem ve vývoji homo sapiens sapiens! První města, která množstvím jednotlivců početně přesáhla rozměr opičí tlupy a vyžádala si odlišné sociální chování, se vytvořila teprve před nějakými deseti tisíci lety. Miliony let však naši předci žili způsobem popsaným u šimpanzů. Některé primitivní kmeny se tak chovají dodnes. Konflikty mezi lidmi, kteří žijí v kmenech (tlupách) se od šimpanzích liší jen v tom, že místo klacků a kamenů dnes mají mačety a kalašnikovy.

Také neurologie přispívá k pohledu na to, že humanita je pouze tenkou slupkou nad starším a větším základem zvířecích pudů. Struktura mozku je také vrstvená, jejím jádrem je amygdala, která stojí za bleskurychlým rozhodováním v případě ohrožení. Zpravidla jde o to, zda bojovat či utéct. Tento ještěří mozek je prastarý, sdílíme ho již s dinosaury. Pokud by na vás nějaký takový nečekaně vyskočil ze křoví, bude to amygdala, která bude řídit váš panický úprk, teprve za několik sekund zareagují vyšší vrstvy mozku, uvědomíte si, proč utíkáte a budete schopni zvolit další postup. Nejspíše vám dojde, že dinosauři spolehlivě vymřeli a jde tedy o plastovou maketu ovládanou strojem.

Nad ještěřím mozkem je mozek opičí, ve kterém sídlí emoce a také pudy, které jsme již zde rozebírali. Teprve nahoře, na povrchu mozku, najdeme šedou kůru, ve které sídlí racionalita. To je mozek čistě lidský, a nyní se už z neurologie musíme přesunout do hájemství psychoanalýzy. Je to totiž tato věda, založená Sigmundem Freudem, která rozlišila vědomí a nevědomí.

Také Freudův model struktury naší osobnosti vykresluje to specificky lidské – vědomí – jako tenký obal nad podstatně větší oblastí nevědomí, kde sídlí to pravěké, to, co sdílíme se zvířaty. K obsahům nevědomí se dostáváme pouze zprostředkovaně, ve snech, v mýtech a pohádkách, při drogových extázích. Tyto obsahy však, jsou-li potlačené, tedy pokud nejsou adekvátně reflektovány v našem vědomém chování a tajuplným způsobem integrovány do naší osobnosti, vyvolávají neurózy a další psychická onemocnění.

Nevědomí je oblast, která nezná negaci. Toho jsou si vědomi tvůrci reklamy, snažící se působit na naše emoce tak, abychom si koupili jejich produkt, a též ti chytřejší stratégové politických kampaní. Slogan „Ano, bude líp“ přitáhne k volbám více hlasujících než „Zakázat islám“.

Když se vrátíme k ontogenezi, je z tohoto pohledu zajímavé, že dítě se naučí odporovat až dlouho poté, co se naučí mluvit, kolem věku tří let. V tomto období, kdy zjistí, že existuje odmítnutí (negace), začne používat slovo NE velmi často, v podstatě při každé vhodné příležitosti, protože si potřebuje tuto novinku „osahat“ a zjistit všechny limity jejího používání. V době před negací o sobě dítě hovoří ve třetí osobě (Janička udělala bobek apod.). Pak náhle objeví JÁ a začne o sobě mluvit v první osobě. Zároveň s negací je totiž objevena individualita! Vědomí sebe sama a vědomí možnosti nesouhlasit, tedy volit si své chování, je nerozlučně spjato. Je to ten první a nejdůležitější krok, kdy se ze zvířete stáváme lidskou osobností.

 

Možné námitky

Nebudu již dále utíkat tomu, abych se vypořádal s očekávatelnou námitkou, že také zvířata se chovají různě, že ne vždy jsou jejich konflikty řešeny násilím, že umí sdílet a být soucitná a solidární.

Nepochybně! V přírodě nevládne jen sobecký gen a vulgární darwinismus. Naopak! Vidíme všude skutečnosti, že příroda funguje v mezidruhové harmonii a nalézá řešení typu win-win – stromy a keře plodí ovoce, kterým krmí zvířata, která na oplátku roznáší jejich semena do okolí a zajišťují tak jejich rozmnožování. Známe symbiózy rostlin a hub, anebo nádherný mutualismus, kdy se rybky (klaun očkatý) ukrývají před dravci u žahavé sasanky velkolepé a za odměnu ji zbavují parazitů.

Známe také případy, kdy se např. slepice ujme slepých koťátek či dokonce fena kachňat, místo aby je roztrhala vedena pudem genocidy, nebo prostě sežrala jako potravu. To však není žádné dobro lidského typu, jen prostě náhodně zafungoval zvířecí pud mateřství a převážil nad hladem i potravní konkurencí. Chování je to předem neodhadnutelné, neboť kvantový svět pracuje v pozadí, ale nelze spekulovat o tom, že by si snad fena svůj soucit vědomě zvolila. Zvířata se pro soucit jistě racionálně nerozhodují.

Druhou, ještě sofistikovanější námitkou může být, že ono zvířecí chování, popisované zde jako lidské zlo, sama příroda vytvořila jako optimální model chování v organizovaných skupinách zvířat, pomocí zákonů evoluce. Ano, zvířecí hierarchie nepochybně představují funkční model, který snižuje konflikty mezi členy smečky či hejna. Namísto každodenního boje o to, kdo bude první žrát, je dáno pevné pořadí, takže ke konfliktu a s ním souvisejícím zraněním nedochází. Pouze jednou za delší dobu se zvířata servou o místo alfy.

Já však netvrdím, že toto chování zvířat je zlo. Zlo je pouze to, pokud se takto zvířecky chovají lidští jedinci. Člověk na rozdíl od jiných živočichů totiž má racionalitu, má možnost volby, může se rozhodnout pro odlišné chování, než mu evoluce nadiktovala pro daný případ. Jedinečnost člověka nespočívá v tom, že by snad zkonstruoval nový typ chování, ale že je schopen si vybírat vědomě z nabídky, že je schopen se zachovat jinak, než mu velí převažující pudy, a převzít za řešení zodpovědnost.

 

Genderové a sexuální zrání

Od této chvíle se do naší rozpravy pořádně zamíchá sexualita, na což jste se, moji milí čtenáři a čtenářky, jistě moc těšili. Popravdě, kdybych psal o žábrohlístech nebo octomilkách, nebylo by na tom asi nic pikantního. Jen věcná konstatování ohledně rozmnožování. Ale u lidí, jak všichni tušíme, je to dost jiné. Už i u těch lidoopů to má mnoho co společného s komunikací, s násilím a s mocí.

Pohlavní zrání lidí přichází pozdě, v pubertě mezi 11. a 13. rokem života, poté jsou schopni se rozmnožovat. Dívky jsou v tomto poněkud rychlejší než chlapci. To ale jen ta biologická, zvířecí stránka věci. Mentálně jsou to ještě děti a nejsou zpravidla schopni se o potomky samostatně starat.

Zajímavější ale je, že již dlouho před tím, než se vůbec stanou samci a samicemi z hlediska této biologické funkce, rozdělují se jejich osobnosti na mužské a ženské. Těmto rolím říkáme gender. A zatímco pohlaví máme pouze dvě, s možnými dysfunkcemi (z hlediska rozmnožování), u genderu je možné teoreticky spekulovat o daleko větším množství. I u těch nejvíce patriarchálních společností existují výjimky z pravidel a možnosti úniku ze stereotypu.

Přijetí pohlavní role je kulturní záležitostí, takže je závislá na společnosti a jejích rituálech. U primitivnějších kultur vysloveně dominuje patriarchát opičího typu, kdy je rodina vlastně tlupou seskupenou okolo alfa-samce, u civilizovanějších národů je tato matrice poněkud překryta kulturní vrstvou, ale více či méně vždy prosvítá.

Mladí lidští samci se zčásti učí dominantnímu chování muže (archetypálně otce), ale z velké části mají své chování vůči dívkám vrozené. Nástup nadřazeného chování až opovrhování vším ženským (včetně např. růžové barvy) opravdu přichází velmi záhy a je kulturně takřka nepodmíněné, tedy plyne z nevědomých pudů. Nastává především v mladším školním věku, kdy se jedinec zařazuje do prvních sociálních skupin mimo rodinu. Zatímco děti předškolního věku si ještě společně hrají velmi rovnostářsky a bez ohledu na pohlaví, ve věku kolem sedmi let již začínají vystupovat hierarchické a genderové role.

Každý učitel 1. stupně ZŠ vám potvrdí, že pokud žáci nejsou usměrňováni a trestáni za nekulturní chování, pak šikanování a další způsoby budování dominance je u lidských dětí plně srovnatelné s nejagresivnějším chováním šimpanzů. V každé třídě se vytvoří jedna či více rolí alfa-samců, kterým všichni ostatní podkuřují, při více skupinách spolu bojují. Na opačné straně hodnotového pořadí jsou omegy, tedy třídní otloukánci a šašci. Prostředkem k ponižování žáků mezi sebou je mnoho, a často jsou zcela nicotné jako nošení brýlí, divné příjmení či jméno, nemódní či chudé oblečení, jakákoli fyzická odlišnost od normálu a podobně. Každá taková příležitost však bývá využita, a nejvíce záleží na chování ponižovaného, zda je schopen se bránit nebo ne, podle toho na hierarchii skupiny buďto klesá či stoupá. Na tomto základě pak funguje strukturování společnosti i dále, kdy ještě po pubertě vstoupí do hry boj o samice, jen prostředky již nejsou tak naivně otevřené. Přenáší se též do politického rozhodování a na pracovní trh, kdy se tvoří zvířecí modely patriarchálních hierarchií ve firmách, ale i v orgánech státu.

Také lidské samice napodobují své zvířecí protějšky a snaží se vylepšit si své postavení v patriarchální hierarchii. Vedle šikanování a ponižování, které je u nich méně rázu fyzického střetu, ale je spíše vedeno psychologicky, využívají specificky především sexuálním nabízení, tzv. kariéru přes postel. Anebo si pomáhají rovnou placenou prostitucí, tak jako šimpanzí samice. Úsloví o nejstarším řemeslu je možná pravdivější, než by si mnozí mysleli – je ještě mnohem starší než lidstvo.

Pokud nejsou děti tohoto věku vedeny ke kulturnímu chování, a nedejbože jsou rodinou nebo institucemi vedeny k sobectví a agresivitě vůči ostatním, zvířecí chování se v nich zafixuje. Tito sociopati jsou pak postrachem celého okolí. Nejhorší případ ale je, pokud se nějaký nekulturní otloukánek jakýmsi dopuštěním vyhoupne do čela smečky, např. se ze zapšklého marginálního intelektuála stane hlavou státu. To se potom mstí za každou i domnělou křivdu, cíleně rozeštvává a ničí celou společnost.

 

Sociální stratifikace

Na nejpočetnější úrovni je lidskou společnost v každé etapě historie možné rozdělit na sociální třídy. Ať použijeme k jejich konstrukci jakékoli hledisko, vždy nám vyjde podobný obrázek ve tvaru kapky. Určující pro vývoj společnosti je špička, úzká skupina alfa-samců a alfa-samic, které nazýváme elity. Počet alfa-samic tu bývá výrazně menší, a jejich chování je zpravidla neženské, je tedy nápodobou alfa-samců, i když k tomu, aby se ženy dokázaly probojovat mezi omezenou elitu, musí používat většinou kombinaci zbraní z obou arzenálů.

Hned pod alfami stojí tzv. obslužné elity (bety) a níže pod nimi je střední vrstva, která má omezenější přístup ke zdrojům, ať již jde o rozvoj osobnosti, materiální blahobyt nebo příležitosti k sexu. Pokud jsou elity někým ohrožovány ve svém dominantním postavení, jde o tuto vrstvu.

Početně největší skupinou je pracující třída, která má omezené možnosti cokoli ovlivnit. Málokdy je společenská změna vedena někým z této třídy, a již vůbec ne plošně, jak se bláhově domníval Karl Marx, který blouznil o společenské revoluci vedené dělnickou třídou. Pracující jsou zpravidla konzervativní a tradicionalističtí v myšlení i způsobech chování. To už se k nim elity musí chovat hodně povýšeně a omezovat je zcela nepokrytě, aby vůči nim pracující třída obrátila svůj hněv. Mnohem spíše se vymezí vůči střední třídě a zcela nejpravděpodobněji (tak jak jim velí šimpanzí pudy) svůj hněv obrátí vůči omegám, kteří stojí ještě pod nimi.

V každé, i té nejcivilizovanější společnosti totiž najdeme spodinu, omegy, podtřídu opovrhovanou, a bez jakéhokoli vlivu na rozhodování. Marxisté mají ve zvyku tuto podtřídu nazývat lumpenproletariát. Páriové zpravidla nenávidí zbytek společnosti, ale ohrozit svou kriminální činností dokážou běžně jen pracující třídu, za jistých okolností střední třídu, která pro ně jinak jako jediná má soucit; elity jsou jim nedostupné. Při rozvratu civilizace, kdy se rozpadá společenská struktura a lidé jednotlivých tříd se promíchávají, se omegy mohou dostat až do rozhodovacího postavení, pak se dějiny stávají vpravdě zvířecím terorem jako v Nantes či Lyonu roku 1793.

Ze sexuálního hlediska je zjevné, že i lidští jedinci preferují pářit se (ve smyslu vytvářet páry) uvnitř své sociální třídy. Přitom platí, že (zejména) ženy sní o tom, že se spojí s mužem z vyšší třídy, tedy bohatším, mocnějším, zpravidla starším, nejlépe přímo s alfa-samcem. O tomto je celý druh literatury zvané červená knihovna. Muži však standardně dávají přednost ženám své třídy, k nižším třídám se většinou obrací, jen pokud jsou frustrovaní, potřebují si dokazovat svou převahu, anebo je přitahuje ženská krása (o tom viz níže) a touží si ji přivlastnit.

Taková jsou pravidla zvířecího patriarchátu, která lidská kultura zjemňuje a civilizuje. Izolovaně jsou pokusy vytvářet výsostně lidská a civilizovaná, nehierarchická společenství v různých občanských hnutích. Ta fungují jen tehdy, když jsou daná přesná pravidla chování a jejich platnost je kolektivně stále hlídána a vynucována. Jakmile totiž ostražitost poleví, pudové sklony k hierarchiím opět vyvřou zespoda, začne se mluvit o „špičkách“ hnutí, rovných a rovnějších apod. a věc sama od sebe degeneruje. Humanita je věc křehká a energeticky náročná.

 

Nacismus - racionalita ovládnutá zvířecím pudem

V předchozím textu jsem několikrát narazil na pojmy spojené s německým nacismem, bez dalšího vysvětlení. Nyní bych měl tento dluh splatit. Jsem přesvědčený, že pokud máme nacismus spojený s představou absolutního zla, je to zcela na místě.

Ideologie německého tzv. nacionálního socialismu vyrostla z podobných fašistických hnutí jinde ve světě (v Itálii začal vládnout Mussollini o deset let dříve než Hitler), v časech ekonomického úpadku a hyperinflace, způsobené mj. placením nadměrně vysokých válečných reparací Francii. V této krizi lidskosti se nátěr humanity rychle odloupával, a ke slovu přišly zvířecí pudy spojené s vůdcovstvím (alfa-samec), které mělo znovu zajistit pořádek a blahobyt. Nástup Adolfa Hitlera vskutku zpočátku znamenal hospodářskou stabilizaci. Avšak otevřená stavidla zvířecího nevědomí (symbolizovaného již hnědou barvou uniforem SA) začala rychle pohlcovat vše ostatní, až svět zčernal.

Nacismus byl neodmyslitelně spojen s všudypřítomnou hierarchií, posloupností führerů ve straně, posloupností armádních velitelů, nejvýše však posloupností od čisté rasy árijců až po untermensch, kdy omegy (např. cikáni, kněží, socialisté a komunisté) byly určené k okamžitému vyhlazení (pud genocidy), aby byl rozšířen životní prostor (lebensraum) pro vyšší třídy. Konkrétně Židé byli považováni za přímou potravní konkurenci, za nepřátelskou skupinu, kterou bylo nutné zničit stejným způsobem, jako šimpanzí tlupa Kasekala vyvražďovala opoziční Kahamu. Při pátrání po důvodech, proč právě oni byli vybráni za hlavní oběť, nelze přehlédnout to, že byli nejblíže a nejpodobnější průměrnému Němci – v chování, řeči, sociálním rozložení. Tak jako v podobných genocidách (Hutové a Tutsiové ve Rwandě; Srbové, Chorvati a muslimové v Bosně) šel kvůli vyvolání negativních emocí vraždit soused nejbližšího souseda.

Regrese ke zvířecímu chování byla spojena s návratem k primitivismu, k nevědomí, k mysticismu, k mýtům o pragermánech a jejich superioritě, k runovému písmu. Hákový kříž byla původně svastika – znak starodávné civilizace v Indii. Ohňové pochody měly vyvolávat emoce spojené s tlupou pravěkých lidí, sedících okolo společného ohně, který je chránil před zlými šelmami, skrytými ve tmě. Nacismus stavěl na negativních emocích, především strachu, zároveň využíval pocit sounáležitosti spojený se slovem lid či národ, chápaným jako „naše tlupa“.

Přesto je zřejmé, že nacismus využíval značný potenciál lidské racionality. Pro nacismus byl také typický ordnung. Nebyly to negativní emoce, které postavily složité zbraně nové generace (tanky Tiger, stíhací i bombardovací letadla, rakety V1 a V2). Také nejzrůdnější vyvražďovací mašinérie vyhlazovacích táborů byla vedena velice organizovaně a strukturovaně. Hlavním rozdílem proti humánní společnosti bylo to, že tato racionalita byla otrocky podřízena zvířeckosti. To nám ukazuje, že samotná lidská racionalita (schopnost abstraktního myšlení) je pouze chladný nástroj. Pokud dojde ke „zvrácenosti“, kdy je otočena třetí vrstva (živá příroda a její pudy) nad čtvrtou vrstvu (kultura a humanita), stane se z racionality vražedný stroj.

Pozn. č. 1: Pojem zvrácenost používali nacisté pro humanistickou kulturu, která oslavovala lidskou svobodu (jazz, krásná literatura apod.). To dává naprosto smysl, protože matematicky mínus a mínus dává plus.

Pozn. č. 2: Nemělo by se zapomínat, že Adolf Hitler na konci války, kdy se již spojenci probojovávali do Berlína, vydal rozkaz zničit veškerou infrastrukturu a udělat z Německa spálenou zemi. Odůvodnil to tím, že si německý národ nezaslouží přežití, protože zklamal. To je myslím historický vrchol sobectví a pýchy (viz smrtelné hříchy), kdy tento bývalý alfa-samec, v té době již jen drogově závislá lidská troska páchající sebevraždu, sám sebe postavil nad zájmy své tlupu.

Pozn. č. 3: Klást rovnítko mezi nacismus a komunismus, jak se snaží někteří politici, je nutné odmítnout. Komunismus, ideologicky konstruovaný Karlem Marxem, měl základy v humanistickém rovnostářství a cílem bylo vytvoření ideální beztřídní společnosti. Správná analýza historického vývoje lidské společnosti byla však na konci zdevalvována návrhem řešení spočívajícím v násilné revoluci vedené pracující třídou. Jednak, jak jsem již zmínil, méně kulturní dělnická třída za běžných okolností tenduje spíše k fašismu (kultu vůdce) než k humanismu, za druhé každé takové násilí otevírá stavidla zvířeckosti, je rozvratem organizace a kultury, a končí návratem k pevnější hierarchii, nikoli k rovnostářství. Bylo tedy zcela přirozené, že děj odstartovaný výstřelem z Aurory skončil stalinismem (pod vedením původní omegy, bankovního lupiče Džugašviliho), kde byli rovní a mnohem rovnější, genocidou a státním kapitalismem, kdy si všechen majetek přivlastnila mafie s ironickým názvem Komunistická strana. Humanitu je nutné budovat nenásilně, postupnými kroky s masarykovským zaujetím, proměnou pravidel, nikoli jejich popřením, a tato pravidla musí mezi společenskými skupinami „prosakovat“ od kulturních k nekulturním. Pokud jsou však elity prohnilé, je to nepěkný výhled.

 

Manželství jako vzpora incelů (s kritikou feminismu)

Některé feministky si vytkly za cíl zničit instituci manželství, protože v ní vidí zlo. V této kapitole se pokusím popsat, proč se hluboce mýlily a mýlí. Jejich dílo bohužel je již v činnosti.

Manželství je instituce svrchovaně lidská, kulturní. Třebaže mnoho živočišných druhů vytváří monogamní páry, u našich zvířecích příbuzných (opic, lidoopů) je to abnormalita. Také naši zvířecí prapředci monogamně nikdy nežili, alespoň o tom nejsou žádné důkazy. Jak došlo k zavedení instituce manželství, se pokusím vysvětlit inspirován dílem Freudovým Totem a tabu. Zkusme to jako pohádku:

Bylo nebylo, žila tlupa našich poloopičích, pololidských předků. Vládl v ní starší agresivní samec, který jako jediný kopuloval se všemi samicemi. Zbylí mladší samci, často jeho děti, tak žili v nedobrovolném celibátu, a tuto situaci neprožívali dobře. Čím byli starší a silnější, tím více cítili frustraci a vztek, ale žádný z nich nebyl sám o sobě tak silný, aby dokázal patriarchu přeprat a sám se stát alfa-samcem. A potom jim došlo, že v jednotě je síla – to přišla ta lidská racionalita. Mladí samci vytvořili alianci, zaútočili naráz na patriarchu a společně ho zabili a snědli. Potom si rozdělili samice, každý jednu, a dohodli se, že si je navzájem nebudou přebírat. A tím vznikla monogamie, věrnost, společná péče o mláďata a celý ten institut manželství. (A mimochodem také tabu, že lidé se nejedí.) Pohádky je konec, lidství zvítězilo nad zvířeckostí.

Dalo by se říct, že manželství je dobro prostě z definice této teorie, že je to opak přirozeného chování našich zvířecích prapředků. Že je to kulturní nadstavba nad opičí tlupou, něco jako stravování s příbory v restauraci je kulturní nadstavbou nad žraním. To by však bylo příliš vulgarizující. Manželství se přece podílí na ideji dobra v platonském smyslu.

Každý fungující model chování společnosti v sobě nese určitou rovnováhu. Bez té by nemohl dlouhodobě fungovat. Patriarchální model tlupy v sobě tuto rovnováhu nezbytně nesl také, byl evolucí vytvořen tak, aby tlupa přežila. Pokud chceme model odlišný, je nutné zajistit, aby tuto rovnováhu měl v sobě též, i když na jiné, vyšší, humánnější úrovni.

Manželství především zajišťuje výchovu dětí, stejně jako tlupa, ale na vyšší úrovni – dítě zná matku i otce, může se na péči obou spolehnout, má tedy vyšší jistoty než opiče pouze s (jedinou jistou) matkou. Muž má jistotu pravidelného sexu, nemusí žít v nedobrovolném celibátu, a ideálně také jistotu, že dítě, o které se stará, nese jeho geny. Žena má jistotu ochrany muže, který si chrání své geny, pro sebe i své potomky, celou rodinu. Biologická potřeba jistot je využita pro kulturní chování. K tomu připočtěme vyšší sociální potřeby, jako jistotu, že nezůstanete sám, zejména v případě slabosti a nemoci, nebo možnost sdílení svých prožitků se stálým partnerem.

Pokud to jmenované feministky myslí s odstraněním instituce manželství vážně, musí nabídnout smysluplnou alternativu. Takovou, která bude přinášet rovnováhu a uspokojení potřeb jistoty pro všechny dotčené. Zatím s ničím takovým nepřišly. Naopak šíří jakýsi sexuální neoliberalismus, který všechny jistoty bere, tak jako neoliberalismus ekonomický.

Prostým odstraněním kulturní instituce se nezbytně vrací původní podklad, tedy patriarchát. Odstraněním manželství se opětně vytváří hierarchický veletrh sexu pro obě pohlaví, kde alfy (nejvíce eroticky přitažliví, celebrity) mají nejvíce sexuálních příležitostí a omegy (nejméně přitažliví, incelové) žádné. Tento boj o sexuální příležitost nikdy nekončí, není žádná svatba, kdy by končilo dvoření a nastupoval rodinný život se svými jistotami! Stupňuje se frustrace u nižších pořadí, což může vyústit v násilí a nenávist vůči opačnému pohlaví i vůči celé společnosti, která nedokáže zajistit uspokojení základních biologických potřeb. Výsledky vidíme dnes v terorismu, který je spojen právě s neuspokojenými mladíky.

Rozumím boji feministek proti patriarchátu a za svobodu volby, neboť to je podstatou humanity, že všichni jsou si rovni a mají stejné příležitosti. Ale pokud kladou největší důraz na jednoduchost rozvodu, na volný sex a státní podporu samoživitelek, pak je nutné říct, že nejen, že se podílejí na společenském zlu a rozvratu společnosti, ale s prominutím si „kálejí do vlastního hnízda“ a poškozují především ženy, jejichž jménem se opovažují hovořit.

Je velký rozdíl mezi bojem za emancipaci žen a rovnost příležitostí, a vytvářením ochranných společenství samic před (někdy jen domnělou) agresivitou samců po vzoru opičích tlup. Z některých pseudofeministických aktivit je bohužel zjevné, že účastnicím nejde o novou genderovou rovnováhu na vyšší úrovni, ale jen o přisvojení si privilegií druhého pohlaví s ponecháním těch vlastních. Velmi často uslyšíte feministky citovat statistiky o tom, že ženy vydělávají méně než muži, mají nízké zastoupení v mocenských orgánech, trpí chudobou, a tvoří jen zanedbatelný zlomek zločinců, ale takřka nikdy nemluví o tom, že vnucené dominantní postavení a s ním spojený stres stojí za čtyř- až pětinásobnou sebevražedností mužů, že mají kvůli tomu o šest let nižší naději dožití, že také tvoří dvě třetiny obětí zločinců, a že trpí nedostatečným kontaktem se svými dětmi po rozvodu.

 

Násilí a moc

Člověk je tvor ambivalentní, svou fyzickou stránkou, biologicky, pevně vězí v živočišné říši a jejích pravidlech. Duchovně se však dokáže nad pudy povznést a rozvíjet humanitu. Ke zlu ho však pudy svádí neustále. Pokud máme nějak rozumět náboženskému výrazu „pokušení“, pak je to právě podlehnutí zvířecím pudům.

Jádrem zla je vražda, jak jsem již napsal výše. Proč? Patrně proto, že je to ještě hlubší degradace než jen na živočišnou úroveň, jde o propad až do druhé úrovně neživé přírody, z lidského jedince uděláte pouhý kus neživé hmoty. Navíc je vražda instinktivně spojena s postupem na místo alfa-samce, je narušením hierarchie smečky, nikoli proto, aby byla překonána jako patriarchální přežitek, ale kvůli jejímu upevnění v dosažení moci. Statisticky nejčastěji jeden muž zabíjí druhého muže.

Také v Bibli figuruje vražda jako první a nejhorší hřích spáchaný lidstvem (synem Adama a Evy vyhnanými z Ráje), když Kain zabije bratra Ábela. Motivem k vraždě je mu touha být první v očích Boha, tedy poskočit na žebříčku důležitosti na místo alfa-samce, toho nejmocnějšího.

Klíčem ke zlu je touha po moci, všechny ostatní pudy jsou jen deriváty této touhy. Zločiny pak jsou prostředky, jak se k moci dostat (zde by nejlepší sloveso bylo zmocnit, které v sobě kořen „moc“ obsahuje). Chování šimpanzí tlupy nám ukazuje, že hlavními prostředky získávání moci jsou násilí a sex. Pokud vědci odhalili v mozku, že obě tyto věci sídlí ve stejné oblasti, pak by nás to nemělo překvapit.

Na příkladu nacismu jsem se pokusil vykreslit, jak se přírodní/přirozený pud lidí k moci a násilí může dokonce stát nadřazeným pro racionální myšlení. Zároveň je nutné připustit, že jistá míra agresivity je vždy a neoddělitelně přítomná v lidském chování. Všichni víme, že násilné řešení je zlo a správné (lidské) je se v klidu dohodnout. Přesto jsou naše dějiny plné válek a mír je řídký jev.

Říkáme o státu, že je organizované násilí. Ale bez státu to nejde! Naopak, čím je stát méně fungující, tím je míra násilí ve společnosti vyšší. Podívejme se třeba do Somálska. Rozvrácení státu jako racionalitou kontrolovaného násilí znamená nástup živelného násilí podle zvířecích pravidel (právo silnějšího).

Jak tedy zlo spojené s násilím potřít a zlikvidovat?! Nyní se patrně dostáváme k nejbolavějšímu zjištění – toto zlo zcela potřít a zlikvidovat nejde! Je v nás pevně usazené, je s námi neodmyslitelně propojené kvůli naší biologické základně. Jediné, co vskutku můžeme dělat, je zlo kontrolovat, aby nad námi nepřevzalo nadvládu. Když nám někdo sáhne na to, co je nám drahé, nebo nás nebo naše blízké ohrozí na životě, budeme reagovat agresivně. Násilí použijeme, protože to v daném okamžiku bude funkční! Ale nesmíme dopustit, aby bylo nepřiměřené. Na urážku bychom neměli reagovat fackou, na facku nesmíme reagovat ránou nožem. Takto to bylo i vtělené do lidských, státních zákonů.

Křesťanství přišlo s radikálně humanistickou myšlenkou, že na násilí se nemá vůbec reagovat odplatou, a to již na té nejnižší úrovni. „Když tě někdo udeří na jednu tvář, nastav mu druhou,“ říká Ježíš Kristus ústy Bible. To bylo v tehdejší době myšlenkou zcela převratnou! Dodnes je v mnoha zemích běžná kultura „Oko za oko, zub za zub“, tradice krevní msty a nutnost „zachování tváře“, kdy na ránu musíte odpovědět stejnou ránou. V důsledcích to vede k nekonečnému řetězci odplat, které nemají vítěze. Toto lze navíc i vystupňovat, čehož jsme svědky např. na Blízkém východě, kdy ideologie nadřazenosti jednoho národa nad druhým velí „za jednoho našeho, deset vašich“. Taková eskalace násilí ale může skončit jen jedním „vítězstvím“ – totální genocidou nepřítele. To však již s ideály humanity a s lidstvím nemá nic společného.

 

Sex a peníze

Šimpanzí samice podlézají dominantním samcům nabízením sexu, samci na nižších stupních hierarchie si ho musí u samic naopak kupovat nabízením pamlsků. V lidské společnosti jednáme pochopitelně úplně jinak a naše chování s tím nemá nic společného – pozor, ironie! – ženy si přízeň dominantním mužů získávají nabízením sexu, a místo pamlsků jsme vynalezli peníze. Nechci však být negativistický. Jakkoli spolu sex a peníze souvisejí, většina lidí se jistě miluje z lásky.

Skutečná láska je neprodejná a nezištná, jde o součást humanity, jednu z těch nejdůležitějších. Souvislost lásky a sexu je podobná jako souvislost duše a těla, jedno je takřka neoddělitelně propojené s druhým. Láska je duchovním propojením a sex je jejím tělesným vyjádřením. Láska bez sexu se nazývá platonická, je spíše nedostižným ideálem. Pokud je sex bez lásky, je to ponížení na nižší, živočišnou úroveň, tedy zlo z naší definice. V každém láskyplném lidském vztahu je důležitá racionalita, vztah musí být cílevědomě budován a rozvíjen, nevyskytne se sám, jak blouzní někteří romantici. Jakýsi moudrý člověk definoval lásku jako jednotu rozumu, citu a vůle, a o to přesně jde.

A pojďme k druhé věci, kterou jsou peníze. To je velké téma zvláště v našem národě, kde jeden mocný nemorální muž vybudoval svou politickou kariéru na heslech „O peníze jde až v první řadě“ a též „Neznám špinavé peníze“. Co jsou to vlastně peníze, kterými je naše doba posedlá, a čeho jsou symbolem?

Peníze jako oběživo vznikly z některých druhů zboží, které se daly dobře směňovat na trhu za jiné potřebné zboží, a měly pokud možno stálou a předpokladatelnou cenu – za stejnou délku plátna bylo zhruba stále stejně pšenice nebo medu. V českých zemích to bývalo právě plátno, které bylo stále potřeba. Proto se zde dosud říká „platit“ (když vyměňujeme peníze za zboží). Mimochodem u Masajů jsou to krávy.

Postupně s rozvojem globálního obchodu převzaly roli peněz vzácné kovy, které neztrácejí užitnou hodnotu (nerezaví), tedy stříbro a zejména zlato. Zlato je vzácné proto, že jeho atomy vznikají pouze při obrovských tlacích a teplotách při výbuchu supernovy. Na Zemi je ho proto jen omezené množství (a ne, nelze ho z ničeho jiného vyrobit, jak se domnívali alchymisté). Zlato je zcela inertní vůči většině okolních chemických vlivů, s výjimkou lučavky královské (směsi kyseliny dusičné a chlorovodíkové v poměru 1:3), která se v prostředí běžně nevyskytuje. Vydrží proto neměnné po tisíce ba miliardy let. Hodnota zlata však na trzích kolísá, je daná poptávkou a nabídkou, tak jako cena všeho, co se směňuje na trhu.

Na kusy rozpláclého vzácného kovu se brzy začali razit podobizny vládců. Razit vlastní mince bylo vždy známkou suverenity a moci! Symbolika moci se ještě zesílila s přechodem na státní papírové peníze, které se vyvinuly z dlužních úpisů. Mnoho lidí netuší, že státovka či bankovka byla ve skutečnosti potvrzení státu či jeho centrální banky, že na daný papír vyplatí uvedenou hodnotu „skutečnými“ penězi, tedy ve zlatě. To je už jen historie.

Hodnota papírových peněz je dodnes odvozená pouze důvěrou příjemců, s níž věří, že za ně získají na trhu odpovídající protihodnotu. Při ubývání důvěry přichází inflace, peníze ztrácejí hodnotu a koupit si za ně můžete stále méně potřebného zboží či služeb. Stejné je to se státními obligacemi, a podobné s akciemi, které mají ocenění spojené s důvěrou ve firmy, které je vydaly. V dnešní době je tato labilní hodnota peněz zdůrazněna tím, že jde většinou pouze o číselné údaje v počítačích banky.

Peníze jsou tedy derivátem moci, jejím číselným vyjádřením. Stejně jako další cenné papíry. Nemají žádnou skutečnou hodnotu než tu, že věříte tomu, že za ně něco dostanete. Důvěra v hodnotu peněz je tak v podstatě totožná s vírou v moc toho, kdo je vydal. Např. hodnota dolaru je totožná s důvěrou, kterou mají lidé v ekonomickou i vojenskou moc Spojených států amerických.

Blouznivci, kteří sní o zrušení „násilných“ státu a jejich nahrazení „svobodou“ danou neviditelnou rukou trhu, si patrně neuvědomují, že s koncem států by skončily i peníze. Jak by potom asi jakýkoli trh mohl fungovat, ponechám vaší představivosti.

Ztotožnění peněz jako takových se zlem je časté, ale mylné. Peníze jsou vynález lidské racionality, který neuvěřitelně pomohl rozvoji obchodu a usnadnil hospodaření. Jsou prostředkem, jak rychle zprostředkovat nabídku a poptávku na trzích, čímž zajišťují rozkvět směny a tak přináší blahobyt. Problémem je to, že také snadno umožňují hromadění majetku! Snaha získat všechny pamlsky pro sebe je typická zvířecí vlastnost, jak jsme si již říkali dříve. U lidí lze za peníze získat takřka všechno… tedy vše, co je spočetné. Nemůžete si za ně koupit skutečnou lásku, přátelství ani radost a štěstí. Jak již bylo řečeno, lidská racionalita nemá morální znaménko, záleží, na co ji používáte.

Hromadění moci a majetku, či jeho symbolu v penězích je zvířecí pud, který mnohé lidi ovládá. Místo, aby peníze používali k jejich účelu, tedy vydělali je jako cenu za svou práci a pak je utratili za to, co potřebují k životu, křečkují si je, škudlí, otročí jim. Nejhorší jsou ti podnikatelé a bankéři, kteří hromadění peněz jako symbolů majetku a moci upsali svou duši. Okrádají lidi nejrůznějšími způsoby – nemravnými úroky i špatně placenou prací, kdy zneužijí své nadřazené mocenské postavení – a způsobují jim pak skutečné neštěstí, kdy peníze chybějí rodinám na nezbytné věci a upadají do bídy. Kdyby se hmotné bohatství distribuovalo jen trochu spravedlivěji a rovnoměrněji, nikdo na světě by dnes nemusel hladovět a strádat.

V současné době dědičná oligarchie vlastní obří majetky, hromadí dál zlodějské peníze a ukrývá je před státním dohledem propracovanými způsoby v daňových rájích. Nahromaděné peníze a jejich moc pak zneužívá pro zkorumpování států ve svůj další hmotný prospěch. Zmámená ve své pýše, vysává dokonce finanční zásobu tak, že podkopává možnosti dalšího hospodářského rozkvětu. Sama totiž již má vše, utrácí pouze za zbytečný luxus, tím nedává práci ostatním. Naopak těm, kteří tvrdě pracují a potřebovali by použít peníze pro pokrytí svých potřeb, se jich nedostává, neboť od těchto parazitických elit, jež vlastní produkční prostředky, se jim dostává jen žebrácké mzdy. Z historie víme, že k nesouměřitelné nerovnosti v bohatství docházelo vždy při rozkladu civilizací, při rozvratu Říma, před pádem Bastily, a vše pak končilo krveprolitím.

Peníze nejsou zlo, i když jsou symbolem moci. Lze s nimi vykonat mnoho dobrého, stejně jako s mocí samotnou. Zlo je pouze hromadění peněz a zneužívání moci, kterou s sebou nesou.

 

Zlo v psychoanalýze

Psychoanalýza, kterou rozvinuli zakladatelé Sigmund Freud a Carl Gustav Jung jako způsob léčení psychicky nemocných, se rozvinula ve zvláštní filosofický systém. Sama o sobě se přímo nevyjadřuje k etice, ale odráží se od lidské morálky a nese s sebou pohled na člověka, který jsem již krátce využil.

Pozor, bylo by zcela zavádějící ztotožnit nevědomí se zlem a vědomí s dobrem! K tomu by svádělo to, že nevědomí je to skryté zvířecí dědictví v naší mysli. V nevědomí se skrývají mnohé motivy k našemu jednání a je mnohem bohatší než jen naše zvířecí pudy. Jungem rozpracované archetypy ukazují, že naše psýché se skládá vlastně z mnoha různých (většinou lidských) osobností. Souvisejí s rolemi, které v životě hrajeme. Mnohé archetypy sdílíme společně jako lidstvo. Tyto motivy se objevují v pohádkách, kde jsou všeobecně pochopitelné, i když jsou často zcela iracionální. Zlé zvířecí, násilnické pudy představuje často drak. Moudrý stařec pak dobro a racionalitu.

Vedle toho máme osobní archetypy, každý své. Proti naší (předpokládejme většinou dobrácké) tváři – personě – se může vynořit stín, osobnost se zlými rysy, které ukrýváme, opačnými než které předvádíme. Vyrovnávat se se svým stínem je náročný úkol. Pokud bychom ho pouze potlačili, skryli do nevědomí, mohl by způsobit vážnou nemoc, ať již s psychickými nebo tělesnými projevy. Stín je třeba přijmout jako svou součást, uvědomit si, že i to jsme my, a vědomě ho kontrolovat, aby neškodil.

Zajímavý je také animus (u žen) či anima (u mužů). Tento osobní archetyp představuje osobnost opačného pohlaví, která je nadaná vlastní vůlí, populárně lze říct vnitřní žena či vnitřní muž. Vyrovnat se s ní/nim, je další důležitý životní úkol. Znamená pojmout sebe sama nikoli jen jako muže či ženu, ale jako celistvou bytost, neomezovanou jedním genderem.

Ego je nejcitovanější a zároveň nejméně pochopená součást naší osobnosti. Je to bytostně lidská skořápka naší duše, její imunitní systém vůči světu. Pokud někdo zaútočí na naši osobnost, urazí nás či pomluví, ego nastartuje odvetnou reakci. Lidé se slabým egem jsou věčnými oběťmi agresorů, zdeptaní a zlomení, nechají si vše líbit. Naopak oni agresoři jsou lidé s přebujelým egem. Tak jako alergie či roztroušená skleróza jsou autoimunitní nemoci, kdy biologický systém obranyschopnosti začne ničit vlastní organismus, tak pýcha jako posedlost vlastním egem ničí lidskou osobnost a nutí ji dělat věci, kdy často poškozuje své vlastní zájmy, a devastuje své okolí.

Schopnost ovládat a kontrolovat své ego je synonymem pro zralost osobnosti. K tomu zároveň patří i integrace archetypů, což je s egem nerozlučně spjato, neboť jedinec s nezdravým egem není schopen se smířit se svým stínem či animou(-em).

Psychoanalýzu můžeme zhruba rozdělit na freudovskou, která se věnuje počátečnímu vývoji osobnosti se zaměřením na sexualitu (zjednodušeně do prvního úspěšného pohlavního styku), a jungovskou, která navazuje ve smyslu duchovního zrání a hledá nalezení celosti osobnosti, což je do jisté míry (nekonečná) cesta k Bohu.

 

Uspokojování potřeb a přiměřenost

Nyní zkusme trochu jiný pohled, ve kterém využijeme to, s čím již v roce 1943 začal americký psycholog Abraham Harold Maslow. Ten se věnoval lidským potřebám a rozhodl se je uspořádat a seřadit podle jejich hodnoty. Často se to zobrazuje ve formě pyramidy, kde nejnižší potřeby jsou ty biologické, které sdílíme se všemi zvířaty, a vzhůru se stoupá k těm speciálnějším.

První biologickou potřebou všech živých organismů je potrava, tedy ukojení hladu. Ten má přednost i před touhou po rozmnožování, tedy potřebou sexu. Nad nimi je potřeba bezpečí, kde po ukojení akutního nedostatku již člověk myslí na dlouhodobější zajištění přístupu ke zdrojům, chce mít pohodlí a jistotu, že i v další dny bude mít kde bydlet a co jíst. Toto druhé patro již je speciálnější, protože některá zvířata si nestaví hnízda či doupata, a jen málokterá si vytváří zásoby.

Třetí patro pyramidy je tvořeno potřebou lásky a sounáležitosti. To je již potřeba čistě sociální, která souvisí s naší historií života v tlupě. Jako společenští tvorové potřebujeme být přijímáni, mít své blízké a cítit jejich náklonnost, samota nás ubíjí. Vyhnání (exkomunikace) a odepření přístupu ke komunitě či rodině bylo vždy jedním z nejhorších trestů a dnešní věznice v podstatě tento princip uplatňují také.

Ještě vyšší potřebou je touha po uznání a úctě. Tu je sice možné vázat na hierarchický vzorec opičí tlupy, avšak to by byla vulgarizace této potřeby. Každý člověk, ať již je na sociálním žebříčku kdekoli, má potřebu po uznání své jedinečnosti a lidské důstojnosti. Často se v historii stalo, že zkažené společenské elity zapomněli na tuto potřebu u prostého lidu, kterým se naučili opovrhovat, a byly smeteny násilnou revolucí.

S touto potřebou souvisí také potřeba seberealizace, protože svou hodnotu v lidské společnosti odvozujeme od toho, co svému okolí přinášíme. Pokud nám společnost nenabízí uspokojení této potřeby, např. v důsledku nezaměstnanosti, vede to ke strádání, zkrácení délky života, u některých mužů i k sebevraždám. Vzhledem k tradičnímu uspořádání pohlavních rolí je potřeba seberealizace odlišná u mužů a u žen, ženy se mohou v případě nezaměstnanosti realizovat v domácnosti, rodině, výchově dětí či vnoučat. Mužům toto bývá dostupné méně, genderový stereotyp je směřuje do oblasti placeného zaměstnání. Proto také někteří muži nezvládnou ani odchod do starobního důchodu, stávají se zapšklými a nepřátelskými.

Nejvyšší - a svrchovaně lidská - je potřeba transcendence, přesahu, tedy to, aby náš život měl vyšší smysl, aby nebyl zbytečný. Nic obdobného u zvířat nenacházíme, jak jsem zmínil již v kapitole 3. Pro uspokojení této potřeby jsme schopni ledacos obětovat, někdy i všechny ostatní potřeby a vlastní život. Tato potřeba je klíčem k tomu, co je humanita.

Odskočme proto od Maslowa zpět k freudovské škole, která nás naučí, že potřeby je možné kompenzovat. Pokud člověk není schopen uspokojovat jednu potřebu, je možné jí částečně nahradit uspokojováním jiné, převážně nižší, potřeby. To se ale pochopitelně děje na úkor smyslu, a nižší potřeba je překompenzovaná. Proto vidíme ty osamělé slečny, které se bulimicky přejídají; proto nešťastné a podváděné manželky velkopodnikatelů utrácejí peníze za hory zbytečného oblečení a bot (shopaholici), jsou to lidé, kterým chybí jistota, láska a úcta. Také muži se přejídají, opíjejí, věnují se adrenalinovým koníčkům nebo třeba sbírání starých automobilů, se kterými nikdy nejezdí, a perou se na stadionech. Potřebu přijetí si zaměňují za potřebu hladu, potřebu uznání za potřebu přístupu ke zdrojům, potřebu seberealizace za potřebu uznání. Místo naplnění potřeb tu však často dochází jen k poškození vlastního zájmu.

Pro přemrštěné uspokojování nižších potřeb má čeština krásný výraz „nezřízené“. A to je oč tu běží, takové uspokojování (reálně neexistujících) potřeb není řízené humánní racionalitou. Není to řešení, je to nutkání pudové, zvířecí, emocionální. Čímž se dostáváme k naší definici zla. Celý ten řetězec lze popsat takto: neukojená vyšší potřeba (frustrace) vyvolává vnitřní vztek, který vede k (sebe)nenávisti a projevuje se nakonec v agresi či sebepoškozování. Zlo v člověku si tedy můžeme doplňkově definovat jako neschopnost naplňovat své vyšší potřeby, což vede k excesivnímu, nezřízenému (pseudo)uspokojování nižších potřeb, bližších zvířecím pudům.

Pokud si budeme toto zlo analyzovat s použitím maslowské teorie, dostaneme se nepřekvapivě k seznamu sedmi smrtelných hříchů, který uvádí církev již od počátku středověku a Dante Alighieri je využil ve své Božské komedii. Nepřiměřenému uspokojování potřeby hladu odpovídá nestřídmost, potřebě rozmnožování smilstvo, potřebě jistoty lenost, potřebě přístupu ke zdrojům lakomství, potřebě sounáležitosti závist, potřebě uznání hněv a potřebě seberealizace pýcha. Jedině potřebě transcendence neodpovídá žádný hřích – ani nemůže, protože to je zosobněním humanity, a pokud žijeme svůj život smysluplně, pak nepotřebujeme přemrštěné uspokojování nižších potřeb. Víme, jak je naplňovat racionálně. Teprve pak vše, i naše uspokojování biologických potřeb, dostává smysl. Takovému životu vládnou ctnosti, které také již popsal Dante Alighieri: pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.

 

Patriarchát a tajemství příběhu Jamese Bonda

O patriarchátu se na mnoha místech dočtete nesmysl, že jde o jakýsi civilizační produkt. Shodují se v tom zejména dvě extrémní skupiny: radikální feministky, které proti němu údajně bojují a chtějí ho „odstranit“, a radikální příznivci konzervatismu a mužské nadvlády, kteří ho naopak vychvalují a dávají za vzor. Už z tohoto faktu je patrné, že jedna skupina nezbytně potřebuje druhou jako obraz nepřítele, idea patriarchátu je pro ně pouhou zástěrkou, a logika proto musí jít stranou.

Takže ještě jednou! Všechny produkty lidské civilizace jsou velmi nesamozřejmé, křehké věci. Nikdy se nevyskytují samy od sebe, naopak musejí být učeny, rozvíjeny, vtiskávány, a podporují se navzájem. Jsou spojeny s racionalitou, s vědomím. Naopak sklon k vytváření hierarchií, pohrdání vším feminním, a koneckonců i patriarchální násilí na ženách, je zjevně jednání pudové a povstává z nevědomí, zesiluje se v časech civilizačního a kulturního rozvratu, za válek a krizí. V evropském prostoru rozhodně neexistují žádné školy, kde by chlapce učili, že jsou něco lepšího než dívky, a že si mají hledat silného vůdce; naopak jsou obě pohlaví vychovávána společně a ve vědomí rovnosti.

Přesto se již v prepubertálním období samočinně vytvoří dvě oddělené hierarchie chlapců a dívek, kde mezi sebou členové a členky party soupeří o nadvládu. A chlapci záhy začnou odmítat hrát si panenkami, vykonávat typicky ženské domácí práce, a všechny další věci, kterými chtějí dát najevo, že nejsou děvčaty. Ukazuje se u nich, že být mužem je něco nesamozřejmého, co je potřeba neustále zdůrazňovat a nevědomě konstruovat, dokonce něco značně stresujícího (viz vysoké hladiny stresových hormonů u zvířecích alfa-samců).

Touha být alfa-samcem a vlastnit samice je u chlapců bytostně pudová. Lidská kultura ji může kultivovat a otupit, ale málokdy se ji podaří zcela vykořenit.

Zrovna tak nezralé ženy a dívky ale pudově podporují patriarchát, učí se koketerii, obdivují sílu, svaly a dominanci, nikoli přátelskost a intelekt. Chlapce či muže, kteří jsou na ně hodní, nerespektují, berou je maximálně jako přátele, nikoli jako životní partnery. Touto zpětnou vazbou chlapci zjišťují, že být slušný a hodný se nevyplácí, a učí se agresivitě.

Ty feministky, které právě tak rády hovoří o „kultuře“ násilí na ženách a o nutnosti převýchovy mužů, rády roli žen v patriarchátu opomínají. Nehodí se jim do jejich nelogického modelu o „mužské“ civilizaci. Ale nejsou schopny odpovědět na jednoduchou otázku: Jak je možné, že se u chlapců buduje ona kultura násilí na ženách ve chvíli, kdy je vychovávají převážně matky?

Pokud by byl patriarchát opravdu pouhým produktem mužské civilizace, pak by ho šlo lehce odstranit již v jedné generaci, zrušit ho výnosem jako otrokářství nebo nevolnictví. Ve skutečnosti je patriarchát genovým dědictvím našich opičích předků. Je proticivilizační! A je vtisknutý hluboko v našem nevědomí. Proto je možné ho pouze lépe a důkladněji kultivovat, ale nikdy zcela odstranit.

Způsob, jakým je možné kultivovat mladého samce vláčeného pudy, popisují mnohé civilizační produkty, především pohádky. Ale já nyní pro oživení zvolím modernější mýtus, a to příběh Jamese Bonda. Neříkejte, že jste žádný ten film neviděli(-y)! Všechny jsou na jedno kopyto, ale stejně se na další díl opět podíváte.

Agent 007 je na počátku pudy ovládaný alfa-samec, silný, nepřemožitelný. Užívá si života a dobrodružství, k ženám má vskutku „uživatelský“ vztah, ony mu padají k nohám, a on s nimi udržuje pohlavní styky, ale neváže se citově. Občas nějaká zemře, ale jeho to nevzrušuje. Až pak se objeví „ta pravá“ žena. Tahle Bond-girl je jiná, ví, co chce. Je mentálně silná, nezávislá, racionální. Jedním slovem, není to pudy ovládané zvíře, ale civilizovaná lidská žena. A Bond se zamiluje, bez váhání nasadí vlastní život, aby ji zachránil před nebezpečím, a k tomu většinou také zachrání celý svět. Psychoanalyticky je příběh Jamese Bonda cestou k dospělosti – z chlapce v muže.

Takový je totiž příběh zrání u každého chlapce. Nejprve dívkami pohrdá, i když ho postupně stále více přitahují. Chtěl by je všechny mít, souložit s každou. Všechny je chce vlastnit jako zvířecí patriarcha. Pokud je chlapec skutečně alfa-samcem, moderně řečeno celebritou, nezralé dívky vzdychají, ječí a omdlévají, když ho jen spatří (vzpomeňte na Beatles). Může si vybírat, kterou si vezme večer do postele, ale málokdy ho to uspokojí. Dospělost přichází s poznáním, že žena má duši, že je to člověk. Že ta pravá mu vynahradí všechny ostatní. Pak už chce jen tu jedinou a je připravený na manželství.

U žen je dozrání k dospělosti odlišné! Nezralá dívka rozhodně nechce spát se všemi chlapci, chce být alfa-samicí, tj. chodit s největším alfa-samcem. Vzhlíží k tomu nejsilnějšímu, k celebritám. Pudově je pro ženu také velice důležitý první pohlavní styk. Proto se vždy v historii tolik řešila otázka panenství, (zatímco u mužů ne). Tohoto fenoménu využívali šlechtici v „právu první noci“ vůči poddaným – když byli tím, kdo ženu zbavil panenství, pak k němu jako k mocnému alfa-samci po celý zbytek života vzhlížela, což nedovolovalo začít rebelii. Osvobození ženy od pudového patriarchátu přichází s vědomím vlastní ceny, kdy vlastní sama své tělo, rozhoduje si o něm sama, a používá k tomu racionalitu.

Pozn. Přesto je tu ještě jeden záhadný fenomén, kterým ženy bojují nevědomky s patriarchátem, jež je hierarchicky řadí na horší místo, až někam za muže. A tou je jejich krása! Můžete být nevzdělaná, neumět vařit a šlapat si na jazyk, ale pokud jste mladá a atraktivní, pak získáte bohatého partnera spíše než neudržovaná intelektuálka. Ve zvířecí říši nic srovnatelného není, tam neznají kult mládí. Opičí samci při sexu jednoznačně upřednostňují ty samice, které jim nejpravděpodobněji porodí potomky, tedy starší a prověřené „matky“.

Ženská krása vyvažuje mužskou dominanci, fyzickou sílu, moc i peníze, resp. vytváří druhou hierarchii moci. Navíc muži paradoxně rádi napomáhají tuto ženskou zbraň využívat. Byli to totiž samí muži, kteří vymysleli chemický průmysl vyrábějící trvalou ondulaci, šampony, pleťové krémy, peelingy, řasenky, zbavovače chloupků a všechny další serepetičky, které ženám pomáhají k tomu, aby vypadaly mladší a atraktivnější. Pokud se takových mužů zeptáte, proč to dělají, tak řeknou, že z lásky. Bůh suď!

 

Náboženství a pohádky

Vraťme se k naší definici zla. Jedna z věcí, která je na ní v rozporu s naší intuicí, je fakt, že jsme zlem obklopeni jakožto stavem, který je samozřejmý! Zlo je také instantní, je pořád připravené a čeká na příležitost. Jak říká Christopher Marlow ústy svého Fausta: Nejrychlejší je krok od dobrého ke zlému, nic není rychlejší. Naopak dobro je cosi nepřirozeného a nejistého, co je nutné stále budovat. Máme totiž bláhovou tendenci věřit, že náš svět je primárně krásný a máme právo zcela samozřejmě si užívat svůj dobrý život.

Možná vás překvapí, že toto je pouze pohled moderního evropského člověka. Buddhismus, který po tisíce let vyjadřuje postoj typický pro miliardy obyvatel Asie, hovoří jinak. První vznešenou pravdou Probuzeného (Buddhy) je „Život je strastí“. Toto náboženství nehledá cestu k Bohu a posmrtnému Ráji, jak to známe z křesťanství, ale hledá naopak vysvobození z koloběhu života. Samsára (věčné znovuzrozování do strastiplného světa) musí být ukončena. Toužebným stavem je nirvána, kdy se již znovu nenarodíme, tedy přestaneme existovat. Vysvobození ze zlého světa je možné tím, že přestaneme mít své touhy „provázené potěšením a chtíčem“, tedy že překonáme své pudy. Osmidílná stezka k vysvobození od pudů zahrnuje: pochopení, myšlení, řeč, jednání, život, snažení, bdělost, soustředění. Přeberte si to po svém.

Ale také v křesťanství lze najít mnohá vyjádření, shodná s tvrzením, že náš svět je přirozeně krutý a my lidé jsme zlí. Vždyť Bible jasně říká: Nikdo není dobrý, jedině Bůh. V Otčenáši se vyslovuje „odpusť nám naše viny“, v jiné modlitbě zase: „pros za nás hříšné“. Každý člověk tedy je neodstranitelně hříšný, koná špatné skutky, křesťanství s tímto faktem počítá. Být bez hříchu, prost všechno zlého, je pouhým ideálem, k němuž se křesťan vztahuje. Albigenští (Kataři) dokonce přímo považovali svět za výtvor Ďábla.

K tomuto se vztahuje katolická svátost smíření (zpověď), odvozená od výroku Ježíše Krista apoštolům: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tou odpuštěny nejsou. Zpovědi přitom předchází několik důležitých kroků: člověk si musí připustit, že je hříšný; musí provést sebepoznání, kdy identifikuje, že nějaké jeho jednání bylo zlé, ublížilo; musí být schopen požádat o odpuštění. Tato cesta vyžaduje značné překonání svého ega, resp. hledání jeho rovnováhy, viz výše.

Odpuštění, protože všichni jsme lidé chybující a hříšní, je základní osou též v islámu, kde každá súra (verš Koránu) začíná slovy: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“.

Můžeme tedy zobecnit, že veškerá náboženství jsou sice různé cesty, avšak vedoucí ke stejnému cíli, k osvobození od nečisté zvířecí touhy, ztotožněné s nezbytným hříchem fyzického těla, k ideálu duše – v odpuštění, milosrdenství, jedním slovem v humanitě.

Jak ona humanita nakonec vypadá, není těžké zjistit, můžeme to najít i v pohádkách pro děti. Tyto příběhy se vypráví po celém světě, mají většinou celkem jednoduchý příběh a jsou mezinárodně srozumitelné. Jsou totiž založeny na archetypech skrytých v našem kolektivním nevědomí. V pohádkách vždy vyhrává slabý a chytřejší nad silnějším a hloupým. Vítězí ten, který se rozdělí, nad tím, kdo hamouní. Lež se vždy provalí a pravda se ukáže, i když často až po mnoha ústrcích. Viník je vždy potrestán a spravedlivý člověk odměněn.

(Neexistují naštěstí žádné neoliberálně-ekonomické pohádky o tom, jak podvodník v privatizacích přišel k velkému majetku, užíval si ho v klidu a pak úspěšně kandidoval ve volbách. To jsou příběhy naší smutné reality, které však nejsou zdaleka uzavřené.) Vše nakonec skončí dobře, a pokud to neskončilo dobře, není to ještě konec.

 

Teodicea a teorie dobra

Pod zvláštní názvem teodicea najdeme náboženskou otázku, proč všemohoucí a dobrotivý Bůh dovolí, aby nás ničilo zlo. Johann Wolfgang Goethe si ji prý položil již jako dítě poté, co se dozvěděl zprávu o strašlivém zemětřesení v Lisabonu roku 1755, které město takřka zničilo a zabilo 60 tisíc lidí. Stejnou otázku si dávají miliony věřících lidí ve chvíli ztráty, kdy se jim stane něco, co velice bolí.

Naše teorie nedává odpověď na tuto otázku. Pouze ukazuje, že je špatně položená, ba nesmyslná. Zlo je možnost naší svobodné volby – zvolit si to zvířecí v nás namísto humanity. Pokud bychom tuto svobodnou volbu neměli, zůstali bychom zvířaty z biblického Ráje, ovládanými pouze svými pudy. Pak bychom vůbec neznali rozdíl mezi dobrem a zlem, ale to věřím není správné řešení.

To, že se dějí věci, které nás bolí, je neodmyslitelnou součástí světa, ve kterém žijeme. Patří k němu také smutek, i to, že ztrácíme své blízké, že se rozcházíme s partnery a že sami jednou zemřeme.

Svět principiálně stojí na souboji organizace a entropie, ten je v naší lidové řeči soubojem světla a tmy. Organizace spojuje, staví vyšší vrstvy nad těmi nižšími. Entropie rozkládá, vede dolů k chaosu. Obě síly musí být rovnováze, vyvážené, a první bez druhé nemůže existovat. Dobro nemůže existovat bez zla, světlo bez tmy, radost beze smutku.

To, co tento souboj překonává, je naše humanita, to duchovní, nehmotné, které překonává vše, i entropický rozklad. Dobro, které my ve světě zanecháme, se už nikdy neztratí.

Když se v Bibli píše, že Bůh (ztělesněná idea dobra) stvořil člověka k „obrazu svému“, pak se tím nemyslí, že jde o fyzickou podobu člověka. Jde o to, že Bůh je totožný s humanitou, nadstavbou nad zvířecí říší, ideálem ducha osvobozeného od pudové touhy.

Zde ovšem pozor, aby nebyla zaměněna organizace za byrokracii! Organizace tu znamená vědomý, oduševnělý proces, znamená vědomí smyslu a cíle. Na druhé straně byrokratizace je vždy ztráta smyslu, kdy pravidla jsou platná, i když nikdo neví proč, věci se zesložiťují, aby nikdo v řetězci rozhodování nemusel nést zodpovědnost, a vytvářejí se velitelské hierarchie. To je pokles zpět na úroveň zvířecích pudů.

Žijeme ve zvláštní době, kdy se stírá rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a „alternativními fakty“, mezi informací a „fake-news“. O to důležitější je definovat si pojmy, které používáme. Potřebujeme znovu najít pevnou půdu pod nohama, o kterou bychom se opřeli. Pojmenovat zlo.

 

Shrnutí

Morální pravidla, která představují humanitu, překonávají zákony přírody, zvířecí pudy, neboť zákonitosti vyšší vrstvy překonávají zákonitosti nižších vrstev.

Tato morální pravidla (ctnosti) jsou nám vštěpována vzděláním a výchovou, zejména příkladem ostatních lidí. Není to akademická otázka. Nemusím nad pravidly teoreticky bádat, abych byl dobrý člověk, stejně jako nemusím znát fyzikální principy kmitání molekul pro to, abych si ohřál polévku v mikrovlnné troubě.

Zvířata se nemohou chovat zle, to je vyhrazeno člověku, který má možnost volby. Zlé lidské chování vychází z neschopnosti uspokojovat své vyšší potřeby, které jsou pak kompenzovány přemrštěným ukojování nižších potřeb, místo hledání a nalézání smyslu života nastupuje nezřízená poživačnost. To ale vychází ze stavu zvrácenosti, kdy třetí zvířecí vrstva opanuje racionalitu člověka. Zlý člověk je ten, který nadřazuje své přírodní pudy nad zájmy humanity.

Racionalita samotná není zárukou dobra, tou je přítomnost ducha a ideálu humanity. Chladná racionalita může sloužit i zvířeckosti, tedy zlu, jak jsme viděli v případě nacismu. Je proto velký rozdíl mezi chytrostí a moudrostí.

Ideou humanity je spojení, inkluzivita, rovnost, a tato idea je vyšší než idea zvířeckosti s rozdělením a hierarchií.

Pokud se chováte nekulturně, zvířecky sami k sobě, je to špatné. Ale mnohem horší je, pokud děláte zvíře z někoho jiného, tím, že mu berete důstojnost. To se týká především ohavností jako znásilnění, šikana a týrání slabých a bezbranných, konkrétně dětí. To je opravdové zlo, když berete druhému jeho humanitu. Nejhorší pak je, když mu vezmete i život, protože to je dvojnásobná ztráta.

Zlo v nás nemůže být nikdy definitivně poraženo, musíme se s ním každodenně vyrovnávat. Zvířecí pudy jsou dědictvím po našich předcích, máme je v genech, jsou neodstranitelné. Musíme se smířit s tím, že jsou naší součástí. Ale jen tak se jimi nenecháme opanovat a nepodlehneme jim, odoláme pokušení. Jediným možným vítězstvím nad zlem je jeho vědomé přijetí.

Platónská škola tvrdila, že naše tělo je hrobem duše. Dosud jediné vysvobození duše v tomto smyslu byla smrt. Ale můžeme si představit, že jednou možná, za další stovky let, lidstvo nalezne cestu, jak umožnit život duše bez fyzické schránky. Snad budeme žít věčně nahraní v počítačích, jak o tom snil Frederick Pohl. Potom by mohla existovat čirá humanita nezkalená zvířecími pudy, božský ideál. Ale to je jen taková sci-fi.

Do té doby se musíme smířit s tím, že naše schopnost páchat zlo je v nás, a to neodstranitelně. V každém bdělém okamžiku máme možnost svobodné volby, a jsme vystaveni pokušení zachovat se jednoduchým, zvířecím způsobem. Ukrást, udeřit nebo ponížit někoho je mnohem jednodušší než obdarovat, pohladit a pomoci. Ale to druhé je lidské!

 

Místo závěru

Před lidskou civilizací, žijící deset tisíc let v klidném interglaciálním období, již stálo mnoho výzev a ohrožení, ale ještě nikdy taková, která by mohla znamenat návrat do doby zcela předcivilizační. Takovou ale je klimatická a ekologická krize dnešních dnů. Sledujeme bezprecedentní růst globální teploty, doslova přehřívání planety, také nárůst extrémního počasí, sucha, zamoření životního prostředí plasty a chemickými jedy, a následný úbytek živočišných druhů. K zastavení zhoubných trendů, způsobených naším chováním, je nezbytné naprosto změnit náš přístup k životu, směrem od poživačnosti a exploatace. Každý sám za sebe, a lidstvo jako celek. To se teď chová jako mladík v oidipovské krizi, svého Otce (Boha) by chtěl zabít a Matku (Zemi) znásilnit. Východiskem krize je ztotožnění s Otcem a role ochránce Země. V epoše antropocénu není jiná cesta přežití než přijetí zodpovědnosti za život na planetě a směřování k humanitě. Dokážeme se uskromnit a obětovat své pohodlí? Buď nás spojí láska ke všemu živému, nebo zahyneme.

---