V horách 4/4

Slavnostním zakončením roku 1999 se u nás v Petrovicích zrodila nová tradice. Přijeli všichni mladí, kromě Helenčiny rodiny z Jindřichova na Vysočině, pro niž by to bylo neúnosně těžké.

Pavel každou akci důkladně plánuje. Na Silvestra k přivítání Nového roku 2000 si přál, abychom v co nejhojnějším počtu – p­okud možno všichni – v­ystoupili na Biskupskou kupu. Dověděl se, že na tom významném hraničním vrcholu se při některých příležitostech setkávají Češi s Poláky. Ten nápad se nám líbil. Zvlášť Janě, pro tu jsou jakákoliv přátelská setkávání, jak říká, hlazením po duši.

Aby toho nebylo málo, naplánoval Pavel také akci na silvestrovské odpoledne. Malá procházka po Ďáblíku prý bude vítaný trénink na večerní výstup. Vyšli jsme na malou procházku, ale přičiněním vysokého sněhu a lehkomyslné zacházky po hřebeni až nad Janov se z ní vyklubala únavná túra. Když jsme se za šera velkým obloukem lesem a pak zasněženými pastvinami dobrodili domů, hlásil Pavel, že toho má dost. Oddechli jsme si jako jeden muž a Martin svým ohňostrojem přivítal slavný přelom tisíciletí místo na Bišofce na naší pastvině.

Na Nový rok dopoledne přijel z Krnova Jarda s rodinkou. Oběma auty jsme vyjeli do sedla u Petrových bud.

„Tady ještě nedávno stál vyhlášený hotel,“ ukázala má žena na pusté základy, „ten vlek naproti byl v provozu.“

„To je konkrétní výsledek divoké privatizace,“ připomněl jsem. Věděli jsme to od sousedů. „Majitel, říkají sousedi Černí, nechal hotel shořet kvůli tučné pojistce. Dostal prý šest let. Ale co to je? Copak může takovou škodu nějaký kriminál napravit?“

„Podle fotky to býval moc krásný hotel, celý dřevěný, dobře sem zapadal,“ potvrdila Jana.

Parkoviště bylo skoro plné, ale ještě se nám podařilo vměstnat auta ke zbytkům betonových základů, zamkli jsme je a vyšli.

V teplém oblečení do mrazu jsem se při výstupu okamžitě zpotil. Ještě když jsme docházeli k rozhledně na vrcholu Bišofky, nepřestávaly mi téct po zádech curůčky potu.

Bylo poledne a pozdvihování číší na společné přivítání roku 2000 Čechů a Poláků bylo v plném proudu. Přidali jsme se s dětským šampaňským.

Nad vchodem do kamenné rozhledny, osmnáct metrů vysoké, stojící přesně na česko-polských hranicích, se skvěl původní, jen čerstvě přemalovaný nápis: „Kaiser Franz Josef Warte“. Nemohl jsem se dočkat pohledu shora, ale oddaloval jsem to, dokud se mi nezdálo, že pod bundou trochu osychám. Byla to v tom mrazu ovšem jen iluze.

Z té krásy nahoře na kamenném ochozu jsem málem přišel o zdraví. Dobrou hodinu mě odtud nikdo z našich nemohl dostat. Všichni se tu vystřídali, každý vydržel pět minut, ale já ne a ne se těch pohledů nabažit. Podle toho, jak rychle mi ostrý vítr profoukl bundu s teplou vložkou, jsem poznal svůj omyl. Ale to, co bylo kolem, to mělo nade mnou neomezenou moc. Nešlo to, jen tak po pěti minutách odejít.

Poprvé navštívená hora vždycky přináší nějaké překvapení. Tady na Biskupské kupě skoro celý půlkruh obzoru zaujímala rovina, tabule bez jediné vlnky. Začínala už strmě pod námi. V dáli po mrazivém obvodu té vzduté hladiny se táhla temně šedá čára. Rozpíjela se vzhůru do matné oblohy. Z té mlžné přímky, běžící z nekonečna do nekonečna, se mi málem zatočila hlava.

Na opačné straně se zvedal Hrubý Jeseník. Odtud, z okrajového pohledu od polských hranic, dělil se do čtyř oddělených horstev: nejblíž stály tmavozelené hory s dominantami Medvědího vrchu a Orlíku, za nimi vlevo šedivě modravý Praděd se známými sousedy Vysokou holí a Petrovými kameny, vpravo – v­ jiném odstínu šedi – Šerák s Keprníkem a Vozkou. A hodně daleko za nimi úplně samostatný masiv Králického Sněžníku.

V mlžné dálce na jihovýchodě, až za Moravskou bránou, jsem přehlédl pás celých Moravskoslezských Beskyd od Lysé hory až po Radhošť. Kdyby vládla dobrá viditelnost, stejně daleko jako odtud k nim, by se šikmo za nimi musely zjevit Vysoké Tatry a naopak úplně naproti bych mohl na obzoru uvidět Sněžku. To jsem si dnes přečetl jenom na zdi ochozu.

Zato úchvatně čitelný byl pohled do blízkého věnce našich hor a lesů. Ležely tu pode mnou všechny vršky, hřbety, sedla a úbočí kolem Petrovic, Heřmanovic, Vrbna, Zlatých hor. Sytě zelené vlny sněhem jen zkropenatělé se zvedaly a přecházely neznatelně do Hrubého Jeseníku. Pohled do samotných majestátních hor mě přes vlezlou zimu držel stále nahoře. Byly blízko, tak na dosah! Jen jsem se díval a opakoval si: Tady jsou, chtěls to po celý život a teď máš opravdové hory v jednom houfu kolem vlastního domu.

Když mě nakonec důraznými výzvami dolů přece jen dostali, měl jsem ztuhlé údy, i bradu, jenom jsem nesrozumitelně brebtal.

Tak nám začal přelomový rok 2000.