Chystáme se hospodařit

Chystáme se hospodařit

Uhlí jsme si už koupili a uklidili, dřevo nám snad do jara vydrží. Je třeba nadělat si brzy zásobu nového, ať do příští zimy vyschne. S janovským revírníkem albrechtické lesní správy Lubošem Kmínkem si domluvíme samovýrobu.

Chtěl jsem ho vyhledat, ale potkali jsme ho náhodou v lese. Když jsem se představoval, řekl s úsměvem:

„Já vím, mám vás oba na videu.“

„Tak to jste byl vy, kdo to všecko natáčel?“

S úsměvem přitakal.

Před časem totiž jako odezva na mé články v Lesnické práci přijeli správci a revírníci odtud z albrechtické a karlovické lesní správy k nám na Vysočinu navštívit můj revír Mikulovice. Tohoto nenápadného revírníka, který se do debaty moc nezapojoval, zato každou chvíli mířil někam kamerou, jsem si sotva všímal. Řečí kolem způsobů pěstění lesa tekl nepřetržitý proud a já jsem se soustředil na nové překvapující poznatky. Páni Košulič a Metzl, rebelové s neotřelým přístupem k lesnímu hospodaření, které jsem do té doby znal jen z odborné literatury, mi tvrdě zkritizovali můj – p­odle mě velejemný – pěstební způsob, jímž jsem se celá léta hrdě a naprosto odlišoval od svých třebíčských „kolegů-holosečníků“. Vytkli mně, že jsem k lesu příliš necitlivý! Mně! To tedy byla sprcha! Ale jak vzrušující! Vděčně jsem se v ní máchal, nešetřil otázkami a dostával odpovědi, které hladily mou náročnou představivost. Tak přece jen to, v co věřím, je pravda, teď mě o tom nejen ti dva, ale také jejich přítomní revírníci z obou jesenických lesních správ přesvědčili. Je to možné! Je možné se ještě víc přiblížit přírodě, než já se odvažuji z falešné obavy, abych se už nelišil přespříliš. Najednou jsem se cítil mezi svými, jak dávno ne. A trochu se i styděl. Tak přece mé dávné, zdánlivě idealistické představy někdo uskutečňuje!

Po té exkurzi jsem se přestal omezovat, přijal jsem za svou jejich jistotu, kterou mě nakazili a vyznělo to tak, že jsem se již úplně vymkl místním zvyklostem na Třebíčsku. Vůbec nikdo mi tam nerozuměl, každý z nás mluvil jiným lesnickým jazykem. Na poradách, při setkáních, i v lese samotném.

To však dlouho netrvalo. Přešlo málo let a skončil jsem. Najednou žijeme tady, u nich, u albrechtických. I to byla jedna z podvědomých příčin mého rozhodnutí. Abych jim byl blízko. Je to štěstí pro mě i pro mou ženu. Jejich hospodaření v horských a podhorských lesích je nám balzámem, zdrojem poučení, útěchou v hořkém zklamání nad způsobem, jakým zachází můj mladý nástupce s lesy, k nimž mě kdysi osud na sedmatřicet šťastných let přikoval. Až s těmito lesníky se zas cítím jako v čase svých začátků. Tenkrát jsme pro citlivý přístup k pěstění lesa zvláštní výraz neměli. Byl v obecné povědomosti, téměř všichni ho respektovali. Změnila to až sedmdesátá a následující léta. Tehdy začalo šetrné hospodaření překážet těžebnímu výkonu. Ovšem jen u nás, ve světě se už svolávaly konference a zástupci států se zavazovali dělat něco pro záchranu Země. Zrodil se pojem trvale udržitelný rozvoj a z něho vyplynul další, detailnější – h­ospodaření blízké přírodě. Teď tedy výraz máme. Jenom ten výraz. Pokusů napravovat co se pokazilo je málo. Tito lesníci jsou výjimka. To jsme brzy viděli kolem sebe a také na revíru tohoto Luboše Kmínka.

Samovýrobu nám zadal v nejbližším porostu, pestře smíšeném, co roste hned nad naší mezí. Naznačil, že by bylo nošením dříví do lesa, kdyby mi měl zásah vyznačovat, jen řekl svou představu, jak by se měl porost dál vyvíjet, a ta stačila. Úplně se kryla s mou. Výběr stromů k těžbě zůstal tedy na mně.

Našemu Jardovi – l­esníku, sloužícímu u krnovských městských lesů – b­ylo jasné, že se do budoucna neobejdeme bez motorové pily. My s Janou jsme to odmítali a naivně se těšili, jak spolu budeme kácet břichatkou. Našli jsme doma dvě nebo tři a jednu zachovalou jsme pro sebe vybrali.

Broušení nástrojů je jedna z mých nemnoha manuálních zálib. Koupil jsem si pilníky a zakrátko byla pila připravená. Jejím prvním soustem se stal půlkubíkový javor s mohutnou rozsochatou korunou. Jeho odstraněním bylo třeba uvolnit nadějný štíhlý modřín, jemuž překážel v růstu.

Řez proti směru zamýšleného pádu jsem podle předpisu vedl do třetiny tloušťky kmene. Dokonale nabroušenou sekerou podtínačkou jsem vysekal násek. Své pomocnici jsem při tom každý úkon vysvětloval. Velmi však pochybovala, jak bych si já, pouhý inženýr, mohl poradit s dřevorubeckou prací. Myslím, že ta nedůvěra byla hlavním motivem k jejímu rozhodnutí, že při kácení musí být se mnou. I proto asi dávala přednost ruční pile před motorovou. U té by nemusela asistovat. Potřebovala totiž, abych byl na její pomoc vázaný, aby musela být pořád se mnou a mohla mě tak nenápadně chránit před neštěstím, případně se mnou zahynout.

Vůbec nevěřila, když jsem řekl, že javor hodíme korunou na naši hraniční mez, přesně na místo, kudy chodíme do lesa, abych to měl blízko s úklidem dřeva. Pochybovačně se smála, bylo jí úplně jasné, že stromu nikdo, ani lesní inženýr neporučí kam má padnout, že vždycky padne, kam chce sám. Při vedení hlavního řezu z protější strany, kdy už šlo do tuhého, sice za svůj konec statečně a vytrvale tahala, ale její strach rostl, byla nastražená každou chvíli uskočit a mě strhnout s sebou. Vysvětloval jsem jí, co děláme a proč to děláme právě tak, ale ona tomu nevěřila. Směr pádu káceného stromu pro ni zůstával věcí slepé náhody. Nevěřila, že dokud se hlavním řezem nepřiblížíme na nějakých pět centimetrů k náseku, žádné nebezpečí pádu nehrozí, dokonce ho nemůžeme my tady ze země bez pomoci větru ani vyvolat.

V pravou chvíli jsem do škvíry vložil dva klíny a pozornými údery palicí střídavě do jednoho a do druhého pomalu začal usměrňovat pád stromu přesně podle pečlivě pilou připravované lomné lišty na pařezu. Dal jsem si záležet, a tak javor padl tam, kam měl. Janu to fascinovalo, skočila na mě, vlepila mi pusu a žádala o odpuštění. To jsem jí milostivě udělil.

Teď, když do poslední vteřiny nejistý pád stromu šťastně přestála, už se nebála ničeho. Pustili jsme se do odřezávání špalků. Začali jsme od oddenku. Šlo nám to líp, když jsme si začali zpívat do taktu a mezitím se chválit, jaká jsme sehraná dvojka.

Jako čerství důchodci máme neomezeně času, namlouvali jsme si, co bychom s ním teď v zimě dělali? Spolu všechno zvládneme. A ještě si zasportujeme.

Dvanáct prvních špalků odspodu z tohoto prvního a nejsilnějšího javoru, co jsme spolu káceli, nařezali jsme na délku vhodnou pro sedačky k ohni. Slouží nám, trochu již prorostlé houbou, dodnes. Když jednoho zimního večera stáli u okna naši nejmladší klučíci, sedělo na sedačkách u neviditelného, pro ně však jasně viditelného ohně, co hořel na neporušeném sněhu, dvanáct měsíčků a čekali na Marušku. Ale nedočkali se jí, protože najednou muselo všechno na kutě. Maruška přišla až na jaře k opravdickému táboráku.

Má drahá žena mě pořád něčím překvapuje. Ani jsem se nenadál, a zatímco jsem štípal nařezané dříví, úplně sama z latěk a prkýnek, které našla v bývalém chlívku, sbila kozlík! Slouží nám také dodnes k řezání slabších kusů obloukovkou. To se to, panečku, řeže!

Také jsme si na pile koupili fůru odkorů, abychom měli už příští zimu, než čerstvě pokácené dříví vyschne, čím zatápět.

Jedné soboty přijel Jarda s Taňulkou, přivezli motorovku a celé svazky odkorů nám spolu nařezali na kratší díly, jen to od nich lítalo. To byla prácička! Mám podezření, že mimo pomoci nám ti dva chtěli předvést, jak by to vypadalo, kdybychom si s tou pilou dali říct.

Po čase nás přece přesvědčili. Jarda sehnal za přijatelnou cenu malou pilu do prořezávek, co určitě stačí na takové kácení, které bude nejspíš mým údělem, a nepovolil, dokud jsme nekapitulovali. Přiznám, že za sebe jsem si oddechl. Ruční práce nám i tak zbylo dost.

Od té doby jsem kácel sám. Jana mi po zkušenosti uvěřila, že nejsem hazardér a nechala to na mně.

S tou malou pilkou skácím a rozřežu i dvoukubíkový jasan. Takové stromy ovšem v porostu Českých lesů, kde jsme s tou první probírkou začínali, ještě dlouho nebudou. To z našeho lesa beru tu a tam rozložitý dub, javor nebo jasan. Těmi zásahy umožním pořádně se nadechnout štíhlejším sousedům a k tomu uvolním přísun světla mladým, co už rostou pod nimi.

Tak si v našem lese hraju, jako si Jana hraje na zahradě.

Při všem nutném zaujetí pro život vezdejší, pídění se za pokrmem těla, těšíme se nepřebernými možnostmi zatím jen nesmělého oťukávání toho hlavního, proč jsme tady. Nepoznali jsme doposud dostatečně ani ty vzdálenější smrkové horské lesy, co jsou plné mlh, stružek, štiplavě ledových pramínků, ani ty blízké kolem, pestře smíšené, teď v zimě napůl holé podhorské. Koukají nám ty jesenické lesy do zahrady, tyčí se na prudkých svazích nalevo napravo. Nedopřávají nám, abychom planě zabředali do všednosti, lákají nás k sobě. A vůbec není těžké se tomu vzdávat.