Hosté do domu 1/4

Hosté do domu

Petrovice 12. ledna 2000

Naši milí přátelé!

Zdravíme Vás z našich hor. Děkujeme za krásná vyznání přátelství. Co se týká té chvály na nás, tak to, Maruško, přeháníš. Všichni jsme lidé hříšní a slabí, jen se těm slabostem někdy víc snažíme bránit. A v tom jsme možná zároveň s Vámi a mnoha spřízněnými dušemi poněkud úspěšnější, než ti, kdo se o to nesnaží. Ale není to ani tolik zásluha, jako radost. To znáte stejně dobře jako my.

Přejeme Vám, aby to s Vaší holčičkou šlo stále víc k dobrému, abyste si pořád lépe rozuměli, všichni tři to nutně potřebujete. Nejvíc ona.

Nemám rád těšení, protože zkracuje život. Proč bych se měl už teď těšit na něco, co teprve bude, a chtít, aby to bylo co nejdřív a to, co je mezi dneškem a tím budoucím ignorovat, a tak do nicoty zahánět hodiny a dny? Aby mi už přestaly překážet? Není škoda o ně zbůhdarma přicházet? A co když to tak, jak si přeju, nakonec nebude? Proč raději co nejlíp a nejsilněji neprožívat přítomnost? V tom se mnou souhlasí naše milá cérenka Taňulka. Na rozdíl od Jaňulky, která toto krédo neuznává a stále se na něco těší. Ale tentokrát se s ní taky trochu těším. Těšíme se, až se s Vámi u nás přivítáme a budeme trávit společné chvíle v klidu našich hor. Bude se Vám líbit horský potok, co nám bez přestání šumí pod okny, a taky to, jak každé ráno, o moc dřív, než pro nás v dolině vyjde slunce, uvidíte ze svého pokojíčku v podkroví růžově ozářenou Slunečnou. A kdo bude mít chuť, může se ráno pro osvěžení umýt v potoku. Vedou k němu dolů vedle našeho mostu malé krkolomné schůdky. Chodím tam skoro každý den. Když je mráz a lezu mokrý ven, přimrzám rukama k mostnímu zábradlí. Je to paráda. Ale tato moje radost má jednu trhlinu. Když už jsou sousedé vzhůru, tak jim asi předvádím pěkný tyátr, a to mě ještě někdy dokáže odradit. Musím si zvyknout vstávat před ostatními. Jenže ono se tady tak dobře spí! Pro mě až neuvěřitelně. Vždycky se podivím, kolik už je hodin. Asi to bude nejen tím, jak se cítím zmlácený po všem tom vybalování a zavěšování polic a sekání dřeva a nevím po čem všem, ale taky tím, jaký je tu klid, nikdo a nic mě nebudí. Je to také úleva. Jsem už přece v důchodu, proto nic nemusím. Tak to aspoň tvrdí Jaňulka.

Bude se Vám líbit toulání našimi lesy. Byli jsme už na několika vycházkách, o každé by stálo za to vyprávět. Tak třeba jak jsme hledali jeden z pramenů Petrovického potoka a když jsme šli lesem proti proudu, Jaňulka pořád nacházela zajímavé kameny, které by chtěla do skalky, jenže byly moc těžké a ruksak si nevzala, takže je tam s lítostí nechávala. Potom, jak jsme stoupali, potok se nám větvil do menších potůčků, těch stále přibývalo a nakonec jsme vyšli z temné smrčiny do světla javorového, jasanového a bukového smíšeného porostu, kde je to pravé prameniště. Ne jeden pramen, ne jedna studánka, jak jsme čekali, ale desítky pramínků! Stahují se v hlubokém sněhu pod našima nohama z celé šířky toho světlého porostu, co je teď bez listí. To prameniště vypadá jako otevřená dlaň. Je to velký rozdíl proti našim lesům na Třebíčsku, kde potůček je vzácnost. Příště půjdeme hledat druhé prameniště. I to je kdesi pod vrcholem Kutného (866), jako toto, jen poněkud západněji. Oba potoky se slévají až na kraji vsi pod hájenkou.

Mohli bychom vyprávět o nedělní túře na Větrnou (794), Jaňulka už s tou nožičkou měla dost, ale stálo to za námahu. Nejen proto, že jsme po míjení spousty jeleních stop nakonec potkali na vzdálenost asi třiceti metrů pětičlennou tlupu laní a kolouchů, ale hlavně pro ty nádherné výhledy. Už se stmívalo, když jsme se hlubokánským sněhem spouštěli rovnou dolů, k naší chaloupce, tři sta metrů hluboko pod sebou. Protilehlou půlku údolí jsme měli jako na dlani s pouličními světly a rozsvícenými okny obydlených chalup a kolem nás krásné, vysoké, silné smrky a stráň porostlá tím lesem příkře spadala a zakrývala naši polovinu vsi. Bylo to jako v pohádce. Potom, tam dole, skoro už pod lesem, jsme pořád nemohli zdolat strmé břehy bočního potůčku, co ve vsi zleva vtéká do Petrovického, a tak jsme se brodili sněhem podél něho, až nás k dobrému brodu zavedly stopy jelenů, kteří tudy přecházejí. Měli jsme všeho dost, když jsme se blížili k domovu. Té námahy! A té posilující krásy!

Mám vykládat dál? Ne, bude líp, když si ty procházky a túry sami prožijete. Čekáme, kdy se ozvete. Přijeďte brzy.

Vaši Petrovičáci.

Pozvání na návštěvu. Návštěvy. Janina radost z největších. Sdílení dojmů. Možnost pohoštění, jakého jen je ve skromných podmínkách schopná. Vedle její druhé vášně, pěstování růží a kvítí vůbec, tedy vedle zahrady a všech zahrádek – a­ť už v pokoji, pokojíčku, oknech, na terase, dokonce na půdě – zvaní na návštěvu a hoštění je to, co činí Janu blaženou. Já jsem si na to zvykl, stává se to i mým potěšením. Není to vůbec těžké, s takovou hospodyní, která skoro z ničeho dokáže vykouzlit vždycky kus tepla a radosti.