Hosté do domu 2/4

Myslel jsem, že začátky našeho nového života v tomto vyprávění přejdu jen krátce. Čekal jsem, že se vrhnu do lesů a jen se budu napájet ději a obrazy z hor, těmi, které jsem nikdy nadlouho neokusil. Jen taková náplň života a jeho písemné zobrazování mě uspokojí, jako jsou plouživé mraky těžké vláhou, sunoucí se z hřebenů k nám dolů, jako je večerní pokřikování nepolapitelného chřástala, ozývající se – s­věte, div se, z lesa! – a­ to ještě na opačné straně úzkého údolí, než je pastvina, odkud skutečně volá a toto je jen podivná ozvěna. Nebo noční návštěvy jelenů na zahradě v době zrání jablek, zlodějské nájezdy veverek a ořešníků na naše ořechy, kaliště divočáků v olších pod pramenem, a také žáby, ještěrky a zmije, co za námi s důvěrou lezou až do domu. A krásně se obnovující plochy po větrné kalamitě takovou směsí dřevin, která srdce mnohého lesníka pohladí. A po dešti chvění duhových kapek na plotě. A za nocí hvězdy tak jasné, jako nikde jinde… Tak jsem si to představoval, protože žádným kronikářem být nechci. Na zachycování historických událostí nemám preciznost ani vůli. Do myšlenek, jež mě nutívají ke sdílnosti, se mi derou vždycky jen prožitky tvarů, barev, zvuků, míchají se mi tam hlasy a nápěvy, ale i skřeky, a také vůně a hladkost a drsnost a každý pocit, co mě kdy silou oslovil. Nic z toho není závislé na žádném datu, na žádném kalendáři. Často vůbec nevím, kde se to vzalo. Když jsem se vzpomínkami na naše putování za štěstím do vytoužených hor začínal, počítal jsem tedy s tím, že se vyhnu všem nudným popisům, že nebudu sledovat přesná data, ale podělím se s vámi právě o ty příznačné vjemy, o ty hlasy, nápěvy a třeba i skřeky, které ve mně natrvalo utkvěly. Myslel jsem, že to pro čitelný obraz našeho nového života postačí. A teď zjišťuji, že se všemu vyhnout nemůžu. Najednou se mi zdá, že by to nebylo celé.

Ještě jsme neměli všechno vybaleno, když přijel do Karlovy Studánky na dovolenou prezident Havel s Dášou. Pomyslel jsem si, co kdybychom je tam navštívili, ale nahlas jsem to řekl až po několika dnech, až k nám přišel pan Zientek, správce petrovického penzionu pro tělesně postižené, a ptal se, zdali náhodou, soudí tak podle jména, nejsme příbuzní paní Havlové. Když uslyšel, že ano, požádal nás, jestli teď, když je tak blízko, nemohli bychom se jí zeptat, zda by penzion nekoupila pro jejich nadaci. V Petrovicích je zastrčený a je o něj malý zájem. Domnívá se, že potom by se to změnilo.

To už byl jakýsi důvod k ospravedlnění mého nápadu. Dohodli jsme se s Janou a slíbili, že se tam vypravíme.

Ve čtvrtek třináctého ledna odpoledne jsme se z pracovního převlékli „d­­o školního“ (p­odle Janina zaběhnutého výrazu) – a­ jeli do Studánky.

Ve Slezském domě jsme přes skleněnou výplň zamčených venkovních dveří posunky naznačovali nějakému muži, co se objevil ve vestibulu, aby přišel blíž. Viděl nás, ale šel pryč, jako bychom tam nebyli. Ani za pokrčení ramen jsme mu nestáli. Přemýšleli jsme, jak se dostat dovnitř. Zkusíme zezadu. Už jsme se tam chystali, když se na chodbě objevil člen prezidentské ochranky. Odemkl a vyšel za námi ven. Byl nedůvěřivý, ale vyslechl nás. Položil nám několik kontrolních otázek a potom řekl, že Havlovi jsou právě na procedurách, ale když o to tak stojíme, půjde se paní Havlové zeptat, jestli nás přijme, máme počkat. Zamkl za sebou a po chodníku mířil kamsi dolů.

Samozřejmě jsme věděli, že nemůže být snadné jen tak se setkat s prezidentovou ženou, a tak jsme trpělivě čekali. Janu napadlo, že by mohla poslat několika známým pohledy a Dáša by je pak mohla spolupodepsat. Zašli jsme na poštu, tam si nakoupila obrázky Karlovy Studánky, v čekárně si sedla ke stolku a psala. Stál jsem u okna a díval se ven. Všiml jsem si, že pod oknem se nějaký člověk s vysílačkou rozhlíží ulicí nahoru dolů. Vyšel jsem a přešel na druhý chodník. Ten muž se na mě zaměřil a šel ke mně.

„Dobrý den, promiňte, jste to vy, kdo chce mluvit s paní Havlovou?“

„Dobrý, ano.“

„Můžeme jít?“ rozhlížel se, kde je má žena.

„Manželka je na poště, skočím pro ni.“

Kývl.

Jana svá pisátka shrábla do tašky a šli jsme. Pán z ochranky se s ní pozdravil a vedl nás parčíkem k protějšímu penzionu. Jana, jak je jejím zvykem, se ho vyptávala, jaká je služba, jestli se mu líbí nebo jestli je spíš těžká. Ochotně odpovídal, řekl, že tady je líp než v Praze, že se mu mezi těmito lidmi docela líbí.

Asi třicet metrů před budovou zapnul vysílačku a komusi do ní hlásil: „Příbuzní jdou.“ Zpátky se ozvalo něco jako „Můžete.“ Docházeli jsme ke vchodu, jiný člen ochranky zevnitř otevřel, vstoupili jsme a on za námi zamkl. Další dva, co stáli opodál, nás pozorovali. Ten náš nás dovedl k jednomu stolku na chodbě – t­am máme na paní Havlovou počkat – a­ odešel ke svým.

Za chvilku přišla zdravotní sestra v modrém, pozdravila se s námi a řekla: „Paní Havlová je na proceduře a tudy půjde na další, při tom s ní chvilku můžete promluvit, ale dlouho nám ji, prosím vás, nezdržujte. Přejete si zatím kávu? Nebo čaj?“

Čaj si od nikoho vařit nenechám, protože jsem na jeho uvaření pes, kávu Jana nepije, ale mně bylo – n­evím proč – h­loupé odmítnout, tak jsem o kávu požádal. Tichým krokem odplula.

Odtud, kde za rohem zmizela, k nám hned nato přicházel – o­dkud já ho jenom znám? – k­dosi, oblečený jako člen ochranky. Proč bych měl znát někoho z ochranky? Ten známý úsměv bych měl znát, ale pořád tápu, kdo jen to je, zatímco on předpokládá, že ho asi známe. Když však viděl mou nejistotu, jen pozdravil – s­tále s tím svým přátelským úsměvem – a­ zůstal stát kousek od nás, jako že se tedy nebude vnucovat.

Poznala ho Jana: „Nejste vy pan doktor Kotík, osobní lékař pana prezidenta?“

„Kotík, těší mě,“ podal jí i mně ruku.

Ta Jana! Poznala ho dřív než já, třebaže zprávy v televizi nesleduje a v novinách jen křížovky. (Prozatím. Než objeví „sudoku“, potom i křížovkami začne pohrdat.)

Hned ho podle zvyku zpovídala. Vytáhla z něho, že do Prahy přišel z Krnova. To ji zvlášť potěšilo. Dozvěděli jsme se, že jeho tatínek byl dlouho ředitelem krnovského gymnázia. Zajímalo mě, jak on se dostal k současnému zaměstnání, na konkurs nebo nějakou náhodou? Skromně odpověděl, že si ho pan prezident vyžádal.

„To vás muselo potěšit. Jste s tou prací spokojený?“

„Jsem velmi spokojený.“ Jeho úsměv ho ani na chvilku neopouštěl.

„Kam půjdete potom, až pan prezident skončí?“

„Vrátím se, odkud jsem přišel. Je to pro mě zkušenost a každá zkušenost je dobrá.“

Starostlivá sestřička přispěchala, na stolek mi postavila kávu a zas odběhla. Poděkovat jsem jí stačil, ale bylo mi hloupě, že jsem ji pronic zanic obtěžoval.

Doktor Kotík se asi po čtvrthodině familiárního rozhovoru na všemožná témata omluvil. Sedli jsme si, já si sotva stačil usrknout skoro už studené kávy, když jsem za sebou uslyšel otevření dveří a Dášenčin udivený hlas: „Ty máš tu hlavu úplně šedivou! A jakou plešku už máš!“

Vždyť to není tak dlouho, cos mě, holčičko, neviděla, pomyslel jsem si a vzápětí jsem zjistil, že jsem si neodložil brýle a teď mi nešikovně visí na šňůrce na prsou. Ona mě objímá a já musím kvůli brýlím udržovat dištanc, což se mně ani jí vůbec nelíbí. Teprve potom sundám brýle s krku a položím na stolek. Dáša se tomu zasměje a jde se obejmout s Janou. Sedne si proti nám.

„Kdy jsme se viděli naposled?“

„Není to tak dávno. Na tatínkově pohřbu.“

„Víš, co jsem vdaná, mám spoustu příbuzných, nechala jsem si vás důkladně popsat. Rozhodla Jarkova zelená uniforma a ta tvá bílá hříva,“ řekla Janě. „Jak ráda vás vidím! Vypadáte dobře, je vidět, že o Jarka pečuješ. Kde to vlastně bydlíte? Slyšela jsem Petrovice a to mi bylo trochu divný, bydlíte přece v Třebíči, ne?“

„Už ne, už v Petrovicích, tady nedaleko v horách,“ řekla Jana, „Jaroušek po horách toužil celý život a dostal se do nich až v důchodu.“

„Dlouho jste tady?“

„Od Vánoc.“

„Cože? Od těchto?“

„Myslím jsou to tři týdny, počítám dobře, Jaroušku?“

„Koupili jste dům?“

„Takový domeček, malý, ale nám se v něm líbí. Však byste se mohli přijet podívat, je to blízko.“

„Myslíš?“ Dášu Janino nenadálé pozvání překvapilo. Mě ještě víc.

„Přijeďte, popovídáme si v klidu, ne jako tady na chodbě mezi procedurama,“ přidal jsem se k Janě svůdnici a kul železo, dokud bylo žhavé.

„Možná by to šlo, v neděli mám jet do Mikulovic, dala jsem jim před časem honorář z Královny Kristýny jako příspěvek na výstavbu domova důchodců a teď mě zvou, abych se podívala, co postavili. Jsou Petrovice někde tím směrem? Dá se to spojit?“

„Šlo by to dobře, vysvětlím ti cestu.“

„Teď ne, já vám zavolám. Musíš mi nechat telefon.“

Přišla sestřička a jemně Dáše připomněla: „Všechno je připravené, už vás čekáme.“

„Hned,“ slíbila Dáša a sestřička odešla. Dáša však se k odchodu neměla.

„Jsem ráda, že jste tady.“

Vzala moje ruce a prohlížela si je.

„Jako tatínkovy. Za ty poslední dny jsem si je zvlášť zapamatovala. Máš je úplně stejný.“

„Strávilas u něho ke konci hodně času, viď?“

„Pořád jsem s ním byla těch posledních čtrnáct dní. Ty ruce jsem držela, když umřel.“ Ve vzpomínce se nevědomky probírala mými prsty.

„Takys hrával na klavír.“

„Už neumím.“

„Tatínek hrál pořád, dokud mohl. Tebe jsem nikdy neslyšela.“

„Nehrál jsem už dávno předtím, než ses narodila,“ zasmál jsem se.

Sestřička přišla podruhé, s naléhavější žádostí. Na nás se podívala dost nevraživě. Dášenka naznačila, že už se zvedá, a když sestra odešla, znovu si sedla.

Jana si vzpomněla, že jestli Dáša pozvání nepřijme, může být za chvíli pozdě. Vylovila z kabely rozepsané pohlednice a chystala propisku.

„Dášenko, prosím tě, podepiš se mi tady, buď tak hodná.“

Dáša chtěla začít, ale hned propisku odložila. „Ne, teď ne, tady je málo klidu, nech to napotom, až přijedu. Pokusím se přemluvit Vaška, aby jel se mnou. Ono se mu do těch Mikulovic nechce, je rád, že je v horách na zdravém vzduchu, ale k vám ho třeba dostanu.“

Vtom se prezident objevil. Šel k nám. Pozdravili jsme se, ani se moc nepodivil, že jsme tady. Poprosil Dášu, aby ho nenechávala v hotelu dlouho samého, že si vůbec neodpočine, jak ho pořád chtějí bavit. Dáša řekla, že je na neděli zveme do Petrovic a že to bude fajn, když na chvilku změní prostředí.

„Já nevím,“ ošil se, „nikam se mi nechce.“

„Nebojte se, pane prezidente, to není v nížině jako Mikulovice, to je v horách, je tam čistý vzduch, bude vám tam dobře,“ lákal jsem ho. Jana s Dášou se přidaly. Snad aby se nás zbavil, řekl: „Uvidíme.“ Moc nadšeně se při tom netvářil.

„Tak nashledanou!“ Odcházel se svým konvojem, ale u dveří se jim ještě vysmekl a vrátil se.

„Mám hrůzu z toho, že zas za mnou přijde, tak ať tam nejsem dlouho sám,“ naléhal na Dášu. Nám to hned vysvětlil: „Pan hoteliér si myslí, že se mi musí věnovat, tak pořád plánuje nějaký program, celou dobu mě rozptyluje a já ani nemám možnost promýšlet si, co bych nutně potřeboval. Už mě tou svou pozorností doopravdy unavuje.“ Zatvářil se omluvně, abychom to nevztáhli i na sebe, ale už se stalo, už jsem si vyčítal, že ho svým naléháním okrádáme o vzácné soukromí.

Chtěl jsem to říct, ale předešla mě Dáša: „Bude lepší, Vašku, když v neděli z té jeho péče na chvilku vypadneš.“

Prezident nerozhodně, jaksi až smutně, pokrčil rameny: „No, nevím. Tak přijď brzy!“ Nám podal ruku, řekl nashledanou a ztratil se v kruhu ochranky, jež ho sunula k východu. Díval jsem se za tou neprůstřelnou smečkou. Čím si to zasloužil? Za naši svobodu trpěl po kriminálech a kolik svobody si teď, když je po všem, užije sám?

Přiběhla sestra jako fúrie.

„Paní Havlová, stydne vám voda, pojďte už, prosím!“

Přišel také doktor Kotík. Řekl nám s úsměvem, ale rozhodně: „Omlouvám se, ale paní Havlová už opravdu musí jít.“

Dáša rezignovala: „Tak ahojte v neděli! Jo, Jarku, ještě tu adresu!“ zastavila se. „A telefon.“

Strašně nerad se komukoli vnucuji, ale měl jsem pro jistotu, kdyby nastala vhodná příležitost, nachystaný výtisk Kouřových znamení s věnováním „Své neteřince Dášence, dříve oblíbené herečce, později první dámě, ale pořád milé holce, strejda Jarek, Karlova Studánka 13. ledna 2000“. Teď byla ta příležitost, abych se toho odvážil. Vytáhl jsem knížku z kapsy, pod věnování rychle doplnil adresu a telefon, pomyslel si, že kvůli tomu telefonu se Dáša aspoň jednou do knížky podívá, ona ji vzala, zamávala nám a běžela, kam ji vedli. Už cestou si rozpínala svůj froté župánek, zavlál za ní jako dvě bílá křídla.

Chodba byla najednou prázdná a tichá. Zůstali jen „pistolníci“ první dámy, jak je nazývá Dášina maminka Marta. Jeden nás vyprovodil ke dveřím.

To byl čtvrtek.