Sibiř

Sibiř 

"Labaškine, jste zatčen," oznamoval plukovník do amplionu, kolem hučela helikoptéra a ostrým světlem reflektoru mířila k rohu, za nímž se Labaškin ukrýval. "Nesnažte se klást odpor, na střeše jsou ostřelovači." Vzdal se. Za vítězné hudby sirén ho odvezli na stanici. Dostal teplou meltu a chleba se sekaninovým máslem. Odmítl vypovídat, což mu nepomohlo. Na soud čekal v moskevské vazební věznici Butyrce. Byl odsouzen, podal odvolání, neuspěl. Poslali ho na Sibiř. Po čtrnácti letech před ním otevřeli vrata ke svobodě: měla podobu nekonečných lesů, zimy, sněhu. Vydal se pěšky k nejbližšímu nádraží; čekalo ho bezmála tisíc kilometrů. Cestou se živil sobím mlékem, jedlými šiškami a odvarem z muchomůrek. Došel.

Na nádraží mu řekli, že vlak jede za čtrnáct dnů, ale co to bylo proti čtrnácti letům v lágru a cestě nekonečnými lesy, řekl si. Pozvali ho ke stolu, rodina výpravčího byla za společnost ráda, žili ve stanici sami, kolem jen lesy, zima a sníh. Konečně jedl zase z talíře, paní nádražního domku připravila polévku s ředkví a pelmeně. Povídali, pili, tančili. Představili mu svou teprve šestnáctiletou dceru Kiru. Zdravé prostředí z ní učinilo krásku, květ Sibiře: černé vlasy jí obtékaly jemnou tvář jako divoká řeka obtéká rajský ostrůvek, široká ramena stála ve znamení rovných vah, ňadra tloukla jaro, boky se šířily k nesnesení, výklenek podbřišku značil bezhlavý pád a nohama silnýma chůzí stála pevně na zemi.
V okamžiku propadl lásce, stejně jako ona, byť byl o třicet let starší. Líbily se jí jeho tetované paže, fascinovalo jí vyprávění o tom, jak kladl odpor při zatýkání, jak pobil několik četníků i plukovníka, a zcela podlehla jeho medonosným lichotkám. V Moskvě bude mít snazší život, řekli si a k vlaku rodiče vypravili i Kiru. Za měsíc byli oba milenci na Jaroslavském nádraží v Moskvě. Pronajali si byt v Okťabrské čtvrti, vzali se a měli dvě děti.

Když se probudil, byla už měsíčná noc, bílé světlo padalo korunami stromů, v dálce se ozývali vlci, vedle něj ležely zbytky muchomůrek. Měl hroznou žízeň a před sebou ještě dobrých pět set kilometrů k nádraží.

Višeň Panama Blue

Paní si bude přát? natočil se k ní vrchní. Višeň Panama Blue, požádala Rita. Plavným pohybem vytáhl z kapsy u košile krabičku slim cigars, klepnul do ní a nabídl kouření. Zavrtěla hlavou. Odešel. Z reproduktorů od stropu se snášela hudba Lisy Stansfield "I can't find my baby...", která svým rajským hlasem uspávala hosty baru jako fentanyl rukojmí v moskevském divadle. Barman třásl mosaznou lahví a nespouštěl oči z krásné návštěvnice, neboť trpěl slabostí pro ženy stranící višni Panama Blue. Vrchní postavil koktejl spolu s bílým ubrouskem k jejím rukám, uklonil se a odešel za veliké akvárium, odkud ji spolu s barmanem pozorovali jako dvě nenasytné ryby. Rita pootevřela višňové rty a unikala ke svému korálovému útesu.