Život je řeka 2/7

Život běží jako řeka svým korytem, jak nám bylo na osudovém rozcestí předurčeno.

Pavlovy čtyřicetiny právě v tom prvním petrovickém roce padly na Velikonoce. To se hodilo. Bylo volno v práci i ve škole, oslava se mohla odehrát u nás v horách.

Pavel chce každou dovolenou – a­ kdyby jen dovolenou, každý volný den – d­o poslední chvilky prožít užitečně. Nic pro něho není horší, než promrhaný čas. Z rozličných způsobů, jak aktivně odpočívat, nejvíc horuje pro pěší výlety a na prvním místě horské túry. Zvykl si všechny akce předem připravovat a jejich průběh důkladně plánovat. Že je pak často zklamaný, ať už kvůli špatnému počasí nebo kvůli jiným nepředvídanostem, to je jiná věc a ta ho neodradí. Za pocit aspoň malé jistoty a také za pocit, že pro ni udělal, co mohl, taková drobná zklamání stojí.

Plán akcí na každý den rozeslal dlouho před Velikonocemi a žádal k němu připomínky. Do Petrovic přijede s rodinou na Zelený čtvrtek. Na Velký pátek zajedeme do Zlatých Hor a odtud půjdeme lesem dvou a půl kilometrovou Křížovou cestou k poutnímu kostelu Panny Marie pomocné. Potom obloukem přes zříceninu hradu Edelštejn se vrátíme do Zlatých Hor. V sobotu pojedeme na Ovčárnu, abychom si v teplém jarním počasí trochu užili letošního nebývale vysokého sněhu, který tam ještě v té době bude možná dosahovat dvou metrů.

Zlatým hřebem oslav bude Boží hod, ten den D, 23. dubna, kdy mají z Krnova přijet Konrádovi s Červinkovými na pěší okruh po hřebenech kolem Petrovic. Vychází na pouhých dvanáct kilometrů, to je málo, proto je tu ještě druhá alternativa pro vytrvalce, ta bude měřit kilometrů dvacet. Ti, co se spokojí s malou túrou, po dosažení Holubích skal sejdou svahem přímo dolů pod les, čímž těch dvanácti plánovaných kilometrů právě dosáhnou. Ti schopnější budou z Holubích skal pokračovat přes Petrovy boudy na Bišofku, po hřebeni na Velkou Stříbrnou a obloukem přes Malou Stříbrnou a pastvinami zpátky do našeho baráčku.

Takový byl ten Pavlův perfektní plán. Nikdo proti němu nevznesl námitku.

Okružní výlet se nám s Janou obzvlášť zamlouval. Všechny naše blízké hory už jsme nejméně jednou navštívili, ale takto v celku jsme je dosud neprošli. Měli jsme obavy, že pro děti to bude moc namáhavé. Několik dní předem jsme se na zkoušku vydali po petrovických hřebenech sami. Jaro bylo v rozpuku, už jen v závětrných houštinách na Solné se držely naváté zbytky sněhu. Ten „malý“ okruh nám trval skoro osm hodin. Když jsme to pak prozradili rodině, všichni se dobrovolně započítali do té Pavlovy kategorie méně schopných, o zdolání turistického rekordu nemajících zájem.

Velikonoce nastaly, Brňáčci přijeli. Na Velký pátek nás šlo šest: oni čtyři a my dva. Pavlův plán jsme k jeho spokojenosti dodrželi. Hrad Edelštejn jsme málem přehlédli, vyspělá stoletá bučina vyrůstala přímo z jeho rozvalin.

Vytrvalost dvanáctiletého Martina a o tři roky mladší Lindy byla obdivuhodná. Pěší túry jim zřejmě nebyly cizí.

Ve mně utkvěl už začátek dne, to jsme lesní Křížovou cestou, již lemuje čtrnáct kamenných zastavení, stoupali k poutnímu kostelu Maria hilf. Pod obrazy ve výklencích jsme četli věty, které jsem znal: „Pan Ježíš bičován“, „Pan Ježíš trním korunován“, „Pan Ježíš na sebe bere těžký kříž“, a tak dále. Viděl jsem v dospělosti dost obrazů křížových cest a vždycky jsem je vnímal povrchně. Avšak tady jsem v nich s úžasem poznal obrazy ze svého dětství, z našeho husovického kostela, tak jak mi utkvěly v paměti, výmluvné, surově realistické. Bylo to překvapení. Řekl jsem o tom Janě a s ostychem přiznal, že mi ani dnes ty obrazy jaksi nejsou lhostejné.

„Jako bych cítil lítost, nebo co to je.“

Zkoumavě přimhouřila oči na obraz, kde z Ježíše strhávali katovi pohůnci oděv, a řekla: „No, není to špatně namalované, duši to má.“

V postní době jsem na Křížovou cestu chodil každé páteční odpoledne. Od té doby si ty obrazy pamatuju do podrobností. A teď jsem je potkal tady, taková náhoda.

S odstupem jsem si promítal, jak asi vzniká a jak žije ústní podání. Jak asi Ježíšova cesta na Golgotu probíhala ve skutečnosti, v kolika zpodobněních se od té doby příběh vyprávěl, než se ustálil do trvalé podoby, do těchto čtrnácti zastavení a ne jinak.

Dařilo se mi to jen chvilku, protože jsem náhle viděl sebe tam v Husovicích, slyšel jsem zpěv neškolených hlasů, šum a šoupání desítek párů nohou, jež právě poklekají. Klečím tam také. Lítostí nad utrpením Ježíše a jeho matky je mi do breku. Snažím se zabránit náhlému návalu horké neprůhledné mlhy, ale ona se přece provalí. V té chvíli se uklidním, utřu si oči a kradmo se ohlížím, jestli si nikdo mé slabosti nevšiml.

Způsobil to ten obraz, před kterým jsem klečel. Kdo ho maloval, napadá mě dnes, co to bylo za člověka? Tenkrát jsem se neptal. Viděl jsem obraz, ne jeho tvůrce. To až dnes myslím na něho, na to, co prožíval, co to bylo za sílu, kterou do svého obrazu vložil, že na toho mladíčka tak zapůsobila. Byla to pouhá zbožnost? Nebo láska? Zklamání, lítost, křivda? Či jen tělesná bolest, co vedlo jeho ruku?

O tom všem Linda nemůže nic vědět, když se ptá babičky, cože ta Křížová cesta vlastně znamená. To se ptá té pravé, myslím si. Co může její babička vědět o tomhle? V dětství víru v Boha narozdíl ode mě moc neprožívala, aspoň ne tu církevní. Ale Bůh pro ni existuje. Moudrý a všemohoucí, jenže ne ten, kterého si vysnili lidé, aby ho připodobnili svému obrazu. Čekám, co odpoví. Mohla by se vymluvit, odvést řeč. Pak bych se toho ujal já. Ona však mě překvapí. Základy náboženství zná trochu od maminky, trochu ze školy a odmítnout děcko nedokáže. Tak s úžasem poslouchám, jak zasvěceně a přitom citlivě podává Lindě informace. Linduška poslouchá a všechna další zastavení už míjí téměř bez povšimnutí, aby nepropásla ani slovo.

Nikdo jsme ty dvě nerušili. Courali jsme se rozptýleně za nimi a před nimi a úzkostlivě se drželi na doslech. Janinka a já jsme se občas dorozuměli pohledem. Líbila se nám Linduščina dychtivost po poučení i dovednost babičky, s jakou ji zasvěcovala do poslání Ježíše na Zemi, do jeho života, jeho skutků, jeho utrpení. Došlo i na vysvětlování co to je hřích a jak žít podle Desatera božích přikázání. Také Martin se tu a tam na něco zeptal. My dospělí jsme všechno nechávali na nich.

Babička nenásilně vedla ty dvě dušičky k tomu, jak je nutné rozlišovat dobro a zlo, jak dobro konat a proti zlu se stavět. Tak na této ojedinělé Křížové cestě určitě vykonala víc, než zmůžou hodiny školního náboženství. Mluvila přímo a srozumitelně k dětským duším. Neklamala je žádným Starým zákonem, nevyprávěla jim o stvoření světa. Citlivě laděnými slovy je vedla k pochopení, co je v lidském životě podstatné. Dotýkala se jejich citů a jejich problémů. Proto jí věřily. A proto se jim ta hodina, prožitá na lesní Křížové cestě nad Zlatými Horami, jistě nejednou v životě připomene.

Byl to nezapomenutelný den pro všechny.