Když padá déšť 18a

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

 

18

 

 

Tom Isabel nepřekvapil. Neočekávala, že bude sedět v přízemí a něco si číst. A skutečně tam nebyl. Etiketa vyžadovala, aby hosté nebyli nuceni dělat věci, které jim nebyly po chuti. Byla nadnesena možnost procházky po snídani, ale Tom hned nato řekl, že „lidi by možná dělali něco úplně jiného“. A to bylo ponecháno na nich. Isabel přemýšlela, jaká činnost by byla úplně jiná než procházka. Zřejmě to, že by se naopak vůbec nehýbali, ale lze něco takového nazvat činností? To byl jen stav. Během snídaně zachytila Jamieho pohled, seděl naproti ní. Posezení u stolu při snídani bylo jakousi obdobou testu, napadlo jí: lítost, stud, touha zapomenout – to byly emoce, které by se za takové situace mohly objevit, ale neobjevily se. Všechno se mezi ní a Jamiem změnilo, to bylo zřejmé, ale nic z těchto pocitů ani jeden neměli, byl mezi nimi jen vřelý cit, něco blízkého euforii, aspoň tak to cítila Isabel.

 

„Já půjdu nahoru na kopec,“ řekl Tom a sledoval přitom nebe bez mráčku. „Je to asi dvě hodiny tam a zpátky.“   

 

„A nahoře jsou krásné výhledy,“ řekla Angie. „Podíváte se dolů a vidíte cestu až do…“ naznačovala.

 

„V dálce je vidět Eildons,“ řekl Jamie. „Tedy možná.“

 

„To ano,“ souhlasil Tom.“Je to krajina Waltera Scotta. A taky je vidět Edinburgh. Taková vzdálená šmouha.“

 

„Edinburgh není žádná šmouha,“ oponovala Isabel.

 

Tom se usmál a pokýval hlavou. „Ovšemže ne. To bylo ode mě nezdvořilé.“

 

Angie pohlédla na hodinky.“Já se půjdu projít zítra. Dnes chci jet do Peebles.“

 

Tom se na ni podíval a Isabel si všimla, že není zklamaný. Asi pro něj ta procházka neměla takový význam.

 

„Isabel? Půjdete se projít? A vy, Jamie?“

 

Jamie vrhl pohled přes stůl na Isabel. Odpovídal Tomovi, ale díval se na ni. „Bude vadit, když nepůjdu?“ řekl a neudal žádný důvod.

 

„A nejel byste se mnou do Peebles?“ řekla Angie rychle. „Potřebuju někoho, kdo mi pomůže s těžkými věcmi, tedy, pokud se neurazíte.“

 

„To ne,“ usmál se Jamie. „Vůbec ne.“

 

Tom se prudce otočil. Vypadalo to, že chce něco říct Angie, ale asi o tom přemýšlel. Isabel přemítala, jestli je Tom naštvaný kvůli jejímu nakupování, těžké věci mohly věštit něco hodně drahého. Dostihového koně? Nebo těžkou bronzovou bustu ze starožitnictví. Isabel si představila Jamieho, jak klopýtá pod tíhou busty Waltera Scotta a vleče se za Angie ulicemi Peebles. Ale potom si uvědomila, že to nemusí být rozhořčení nad jejími nákupy, ale žárlivost na čas strávený v jiné společnosti. Odmítla s ním jít na výlet a pozvala Jamieho, aby s ní místo toho jel do města, a dost rychle, řekla si. Každý muž, který by viděl svou snoubenku, jak nachází v mladém muži takové zalíbení, by musel něco pocítit. Pokud by si pochopitelně nebyl jist loajalitou své partnerky, takže potom by se mu to nezdálo jako nic víc než nevinná radost z doprovodu mladšího muže.

 

Joe a Mimi měli svoje vlastní plány. Joe se svým neomylným instinktem objevil majitele antikvariátu, který bydlel nedaleko a pozval je na návštěvu s obědem v restauraci Hydro v Peebles ve velkém hotelu v edvardovském stylu situovaném k ústí údolí Tweed. Na procházku tudíž vyrazí jen Isabel a Tom.

 

„To není povinné,“ řekl Tom. „Nemusíte se škrábat se mnou nahoru, pokud chcete radši zůstat tady dole.“

 

„Ale já chci,“ řekla. A skutečně chtěla. S Angie by ji to neuspokojovalo, ale s Tomem to bylo jiné. Isabel k němu něco přitahovalo. Ale v pozadí ji zajímalo ještě něco: proč se zasnoubil s Angie. Nepředstavovala si, že by to mohl být námět jejich hovoru, ale během procházky se to mohlo trochu osvětlit a Isabel měla takové tušení, že s ní Tom chce mluvit. V tom, jak se na ni díval, bylo ukryto, že jí chce něco sdělit. Co by to mohlo být? Nic přece, rozhodla se. Zase si vymýšlíš.

 

Jamie souhlasil, že se za patnáct minut s Angie potkají v hale, a šel nahoru. Isabel o něco později také a našla ho, jak bojuje se zipem své větrovky.

 

„Může pršet,“ řekl a díval se z okna ke kopci. „Určitě si vem něco s sebou, ať se tam nahoře můžeš oblíct. Víš, jak se tady v kopcích počasí mění. Jednu chvíli je léto a hned nato skoro mrzne. To je naše skvělé skotské klima.“

 

Popošla k němu, aby se pokusila zip spravit a podařilo se jí ho uvolnit. Ruku nechala položenou na bundě, jemně na jeho hrudi. Dívala se mu nahoru do očí. Měl v nich světlo a ona si přála ho obejmout. Nechtěla, aby odcházel, chtěla, aby tu zůstal. Nechtěla být nikde jinde než s ním, protože teď konečně se cítila šťastná podle svých představ. Prostá láska, pomyslela si. Žádné tajemství, jenom vidina Erota.

 

Naklonil se dopředu.

 

„Ty moje lásko,“ zašeptala.

 

„Isabel.“

 

„Lásko moje,“ řekla. „Chraň se před deštěm.“

 

„Ty taky.“

 

„Moc lidí to nechápe,“ poznamenal Tom, když stoupali do kopce. „Nechápou, co všechno cítím k téhle zemi. Mám bratra, ten se o Skotsko nezajímá, ani trochu. I když mu ukazuju články, které o tom píšou, jak naši lidé přišli odtamtud, cituju mu jejich jména a místa, kde žili. Pokrčí jen rameny a řekne 'To už je dávno. Teď jsme Američani.' Jak může být někdo tak lhostejný ke své minulosti?“

 

„To záleží na tom, jaká je ta minulost,“ řekla Isabel. „pro někoho je minulost zkrátka příliš bolestná. Co když je vaše minulost plná neštěstí a ponížení? Jako byla místa v Rusku a Polsku, kde byly pogromy a utlačování? Chtěl byste, aby vám to někdo připomínal? Já tedy ne.“

 

Tom si koncem své hole očistil bláto z bot. „Možná. Ale nemyslíte, že se tím lidé zpronevěří své víře, když se s tím rozhodnou vypořádat tak, že to budou ignorovat nebo že na to zapomenou? A navíc, tady to není potřeba. Na našich skotských předcích nic tak deprimujícího nebylo.“

 

Isabel na něj nevěřícně pohlédla. Texasané byli přinejmenším realisté. Copak Tom nevěděl, jak to všechno bylo? Pokud toho opravdu tolik přečetl o skotské historii, nemohl tomu, co řekl, věřit. Pozorovala ho, jak si oškrabuje z bot zbytek bláta a hůl si otírá o trs vřesu u cesty.

 

„Nevím, jak to mám říct, ale ti význační skotští předkové, které jste zmínil, nebyli takoví andělé, víte? A ani všichni tak význační nebyli. Všechny ty hlavní skotské rody byly jen bandy darebáků. Kuli proti sobě pikle, napadali se a likvidovali naprosto bez výčitek. Siciliáni by je už toho víc naučit nemohli, opravdu ne.“

 

Tom na ni zíral a Isabel na chvíli zalitovala, že to řekla. Musíme v něco věřit a víra v dobro místa, odkud pocházíme nebo odkud pocházeli naši předkové, byla určitou výzbrojí proti neosobní znalosti o tom, že to bylo jinak nebo nebylo tak významné. Význam – to je to, co potřebujeme, a pokud nám to pomůže být Iry, Skoty nebo židy nebo kýmkoliv, měli bychom lidi nechat věřit v jejich útržky totožnosti.

 

„Ale zase bychom z toho neměli dělat dalekosáhlé závěry, všichni nebyli tak bezcitní. Byli tam i svatí a bylo jich hodně. Jde jen o to, že ve skotské historii lze těžko najít někoho, kdo by neměl na rukou krev. Zmínil jste Marii Stuartovnu.“

 

„Bylo jí ukřivděno,“ řekl Tom rychle. „A svého manžela nezabila.“

 

„Darnleyho? Ne, na to nejsou žádné důkazy. Ale pokud se už o něm zmiňujete, nezapomínejte, že i on byl vrah. Byl zapojen do spiknutí na zabití Mariina italského tajemníka. A když jeho přátelé vtrhli do místnosti, popadl Marii a spoutal ji, aby mezitím mohli Rizzia odvléct pryč. To je v záznamech. Tím pádem je spolupachatelem vraždy.“

 

Nebyla to tenkrát příliš vydařená večeře, pomyslela si. Marie Stuartovna pozvala hosty do své ložnice v paláci Holyrood. Seznam hostů nebyl velký: její nevlastní bratr lord Robert Stuart se svou ženou, velkostatkář z Creiche, sir Artur Erskine, a na druhém konci stolu David Rizzio. Rizzio měl na sobě damaškový plášť lemovaný kožešinou, saténový kabátec a sametové punčochy. Na hlavě měl také čapku, s povolením královny, což nelibě nesli ti, kteří si své pokrývky hlavy v přítomnosti monarchy museli sundat (to byli všichni kromě Darnleyho, jejího manžela). Skotští lordi vešli dovnitř jako hulváti, zmocnili se Rizzia, který v zoufalství vybuchl nejprve italsky a potom francouzsky: Giustizia! Giustizia! Madame, sauve ma vie! Ale ona ho zachránit nemohla. Byla napůl francouzskou královnou, tedy národa těchto bouřliváků. Bodali ho a bodali pořád dál.

 

Tom ukázal k vrcholu kopce, stále se zdál být daleko. Teď museli opustit cestu, stezku milovanou ovcemi, která vedla po vrstevnici, a začít stoupat. Vyrazili a šli pomalu po nízkém vřesu. Samice tetřívka náhle vylétla z úkrytu a ustrašeně zakdákala, letěla těsně nad zemí, s hlavou dolů, aby se vyhnula očekávanému smrtelnému nebezpečí. Isabel se na ni dívala soucitně a pocítila k ní něhu, kterou jí přinesla láska. Láska svět rozzáří barvami, myslela si, umožňuje nám vidět jeho krásu, jeho zranitelnost i jeho vzácnost. Pokud cítíme lásku, nemůžeme nenávidět ani ničit. Na takové věci není místo. Na chvíli zavřela oči, na krátkou závratnou chvíli, a najednou byla v tom pokoji s Jamiem po jejím boku a s nebem částečně osvětleným letní noci a srdcem naplněným láskou, kterou stále cítila.

 

„Je vám dobře?“ Tom se zastavil a pozoroval ji s obavami. „Řekněte, pokud to na vás jde moc strmě nahoru.“

 

Ujistila ho, že jí nic není, že jenom myslela na něco jiného a zavřela kvůli tomu oči. „Tohle zvládám perfektně. Po městě chodím hodně, takže jsem fit.“

 

„Každý nevyleze do takového kopce,“ řekl Tom. „Jsme příliš zvyklí na auta. A zapomínáme používat nohy. Aspoň tak je to v Dallasu. Já sám se snažím chodit co nejvíc. Mám takové místečko u Tylera. Jsou tam krásné pozemky. Nikdy se mi nepodařilo dostat tam dům. Je to zkrátka na špatném místě, mám svázané ruce. Chtěl bych ten dům zbourat a znovu postavit, ale patří nám to společně se sestrou a její manžel jí nedovolí, aby k tomu dala souhlas.“

 

„A co Angie? Chodí na výlety?“ zeptala se Isabel. O Angie zatím nepadlo ani slovo a toto byla příležitost zapojit ji do konverzace.

 

„Většinou řídí,“ řekl Tom. „Ale čas od času hraje tenis. Chtěla by víc sportovat, až se vezmeme.“

 

„Aha,“ odpověděla Isabel. Podívala se na nebe. Pršet ještě nezačalo, ale v dálce byly těžké purpurové mraky nad východním Lothianem a nad mořem. „Znáte se dlouho?“ Byla to nevinná otázka, dokonce až banální. Šlo o běžnou konverzaci na výletě mezi kamarády, kteří se chtěli blíž poznat.

 

„Asi rok,“ řekl Tom a bylo vidět, že přemýšlí. Občas věci nafukujeme, aby vypadaly líp. „Možná ani ne.“

 

„Máte toho určitě hodně společného,“ dodala Isabel.  

 

Tom neodpověděl hned. Potom řekl „Něco ano.“

 

Isabel to chtěla vyjasnit: „To je dobrý začátek. Budete rozvíjet společné zájmy, o tom nepochybuju. To je v manželství velice důležité. Bez společných zájmů je to o ničem.“ Tou poznámkou zašla dost daleko, možná hodně daleko. Tom jen přikývl. Neřekl nic.

 

Když došli až na vrchol, rozhled byl přesně takový, jak Tom předpověděl. V dálce byly vidět Border Hils a dalším směrem Petland Hills, za nimi Edinburgh, Artušovo sedlo, vypadalo jako malý skrčený lev. Sedli si na zem, aby si vydechli před zpáteční cestou a Isabel si lehla a dívala se do prázdného nebe. Svět je neustálá změna, jak říkají buddhisti, a přemýšlela o tom, kdy ž se dívala do modré prázdnoty.Představovala si, že ve vzduchu vidí drobné částečky, které poletují a plavou podle toho, kudy proudí vzduch. Nic není prázdné, to se jen zdá. A potom si pomyslela: prožívám dokonalé štěstí. Mám lásku. Znovu. Konečně.

 

 

 

 

 

---