Život je řeka 4/7

Večer Kája s Martinkou přivezli za brněnskými dětmi Elišku a Kubíka a Červinkovy holčičky Klárku a Kačenku.

Martin na zahradě pečlivě připravil táborák a v šest hodin jej slavnostně zapálil. První v Petrovicích. Opékaly se na něm špekáčky a klobásy.

„Za rok to tady bude vypadat jinak,“ slibovala Jana. „Kolem ohniště postavíme špalky nařezané ze silnějšího stromu, že, Jaroušku, tady bude stolek, ze dřeva nebo z kamene, ta jablůňka je stará a křivá, jen tu zbytečně stíní, dáme ji pryč, též ten zděný dřevník zbouráme, je zbytečný, na jeho místě ze dřeva postavíme vzdušnou pergolu, nechám ji obrůst růžemi popínavkami, možná z jedné strany břečťanem… Děcka, to bude krása! Ta hromada starých pneumatik tady nebude, na ty si sjednáme traktor s valníkem a necháme je odvézt někam do sběrného dvora…“

Právě když to říkala, díval jsem se na tu škaredou průrvu za garáží a na ten sypký svah, který mě straší při každém lijáku. A tu mě něco osvítilo a já jsem neomaleně vpadl doprostřed Janina nadšeného líčení očekávaných krás našeho sídla.

„Nikam je nepovezeme, už vím, kam přijdou.“

Nějak jsem si dal do souvislosti tento nezpevněný svah, co začínal pomalu a jistě ohrožovat zadní stěnu garáže, s tou lopotou, které jsem si užil, než jsem všechny ty rybízy, angrešty, josty a kdovíjaké keře, co jich na zahradě je, osvobodil od těchto hnusných černých ozdob, jež se vyznačují neuvěřitelnou odolností proti živlům a celé přírodě, a už jsem věděl, jak se jim pomstít.

„Tam přečkají věky,“ ukázal jsem za garáž.

„Dobrý nápad,“ mínili přítomní chlapi. Jana neprotestovala.

Po svátcích začnu, rozhodl jsem se a už jsem viděl, jak ty obludy – jsou mezi nimi i traktorové – z­užitkuju, jak je zapřáhnu do svých plánů, jak tu nestabilní průrvu změním v důkladně vybudovanou drenáž proti přívalům, jak si s tím vyhraju, jak tam spolu s pneumatikami, mezi ně a na ně poskládám veliké kameny, je jich v okolí dostatek, na ně pečlivě uložím kameny menší a ještě menší, až docela malé a shora jenom nahrnu tuto propustnou písčitou zeminu, která mě už přestane strašit.

„Fakt dobrý nápad,“ řekl jsem zasněně.

To jsem si ještě neuměl představit, kolik času mi ta má pomsta zabere. Ale i kdybych věděl, odradit mě to nemohlo.

Po táboráku Kája s Martinkou odjeli. Zítra s námi na okruh nepůjdou, ale přijdou nám naproti na Holubí skály. Autem si vyjedou až k Petrovým boudám, odtud je to slabá půlhodina lesem. Buď tam budeme, nebo na nás počkají. Pospíchat nemusí.

Brzy ráno na Boží hod přijeli z krnovského předměstí Ježníka Jarda a Taňulka s kníračem Ronkem tak časně, že tahali děcka z postelí.

„Co to znamená?“ bouřil ve dveřích strejda Jarda. „Vy nevidíte, jak vysoko stojí slunko? Jak to, že už nejste po snídani? Kam chcete do večera dojít?“

„Chuděrky Jardovy děti,“ litoval jsem Klárku a Kačenku, „jestli toto zažívají každou neděli doma.“

Jarda však není tak zlý, jak se dělá. Dokázal to hned. Jelikož dlouho neviděl brněnskou Janinku, zvedl ji a jako s pírkem se s ní zatočil. Což o to, Janinka je jako lunt, ale on v zimě na Ježníku stejně lehce vyzvedl i svou tchyňku, když měla ještě nohu v sádře, snesl ji po schodech a donesl až k autu. „Ne, ne, já sama, já sama,“ bránila se dlouho, ale když viděla, že jí to není nic platné, tak se přestala cukat, nechala se mlčky nést a poslušně se ho držela kolem krku.

Po Jardově hartusení se ospalci začali shora ublíženě trousit.

Po osmé jsme vyšli brankou v zadním plotě a přímo po spádnici stoupali na vrchol Ďáblíku.

Také dnes jsme vystupovali po té skalní suti, porostlé řídkými borovicemi a břízami, kterou jsme tenkrát v zimě před východem úplňku zdolávali poprvé. Břízky už zlatavými lístečky zastiňovaly výhled, ale že se z pupenů teprve čerstvě klubaly, i dnes jsme přes ně uviděli bělostný Praděd, zepředu osvětlený sluncem.

Vystoupali jsme na hřebenovou cestu a pak už se šlo jen mírným stoupáním k Obrázku a po modré značce dál. Po pár stovkách metrů vedla cesta v zástinu vysokého lesa podél smrkové mlaziny. Na kraji mlaziny stál v zeleném šeru nápadný bouček, vysoký jako člověk. Na jeho rozpažených větvích ještě drželo suché listí z podzimu. Jak jsem ho uviděl, hned jsem v nekonečných houštinách věděl přesně na metr, kde jsme.

„Náš, zlatobuček! Pamatuješ, v zimě?“ řekl jsem Janě.

„My jsme tady v zimě byli?“

„Tady ne, viděli jsme ho z té cesty tam dole.“

„A nevymýšlíš si?“ řekla varovně.

„Podívej, tímto průsekem jsme ho viděli. Tam odtud.“

Nějakých sto metrů pod námi běžela druhá cesta souběžně s naší. Když jsme tenkrát po ní šli poprvé, vládlo kolem šero tak husté, že ani sníh na větvích a na zemi je nerozplašil. Slunce jsme neviděli, bylo moc nízko za lesem. A náhle jsme přímo proti sobě, tady tímto úzkým průsekem jako tunelem, ten bouček uviděli. Odněkud se do něho opíralo slunce. Stál na tmavém pozadí mladých smrků jako plamen, jako monstrance. Jediný svítící terč v hustém šeru. Ani slunko, ani kousíček oblohy, nikde nic. Kudy sem ty paprsky pronikly, bůh ví. Jako omráčení jsme tam tenkrát zůstali stát.

„Tak to je on?!“

Náš „zlatobuček“ měl na sobě stále to své brnění z neopadlého listí. Dnes prosvětluje smrkové šero vysoké slunce, a tak ty zprohýbané plíšky nesvítí zlatem, jsou jen bronzové. Boučku se budou držet, dokud nové měkounké lístky, jež se už nadýmají v pupenech, nevyraší. Ale ani pak ještě nebude jisté, jak brzy se jich buk zbaví. Někdy drží až do léta.

„Opravdu jsi to ty? Jak bych si na tebe nepamatovala!“ přiznala má žena a sáhla mu do větví. Odpověděl plechovým zachrastěním. Také já jsem přejel rukou po bukové větvičce. Pokroucený, krásně tepaný list s cinknutím odpadl.

Naši tak docela nechápali, o čem to mluvíme, až potom jsem zpovzdálí za sebou slyšel Janu, jak jim o té zimní monstranci povídá.