Život je řeka 5/7

V mírném sedle mezi Supím lánem a Solnou se nad mlází doširoka rozkládá starý buk-výstavek. Šli jsme nedaleko pod ním. Později zjistíme, až to tu líp poznáme, že to je on, co tady ční na obzoru petrovických návrší jako výrazný orientační bod při pohledu přes údolí až odnaproti z Medvědích hor. Zblízka však ho bylo možné minout bez povšimnutí. Zakrývá ho shluk smrků, dorůstajících až do jeho koruny. Upozornil jsem na něj vnoučata. Ty zaujal hlavně vysoký žebřík, který se o výstavek opíral a sahal až do koruny, kde končil jednoduchým sedátkem. Podle stáří a vzhledu musel za lovecký posed sloužit ještě v době, kdy kolem stál starý porost. Děcka by ráda lezla nahoru, bylo by to pro ně rozptýlení po dlouhé cestě monotónním smrkovým lesem, ale nedovolili jsme jim to z obavy, že může být žebřík zpuchřelý.

Zklamání jsme jim vynahradili, když jsme pak narazili na zbytek staré štětované cesty. Svolal jsem všechny, aby se na ten unikát podívali.

„Takhle se stavěly cesty před sto lety, dobře si ji prohlédněte. Všimněte si, jak jsou k sobě kameny poskládané a jak pečlivě je každý zaklíněný mezi ty ostatní. Ještě se ani kamínek neuvolnil.“

Jana jako obvykle spěchala dovést mládež k hlubšímu zamyšlení. „Představte si, že každý ten kamínek měl v ruce člověk, co žil dávno před námi! Není to krása? Chtěla bych ho při té práci vidět, vy ne? Jak ho vzal do ruky, otočil, aby si byl jistý, že dobře sedne, pak ho tam kladívkem přiklepl, spokojeně pohladil a pomalu mu ze všech těch kamínků pod rukama rostla krásná pevná cesta a chodíme po ní ještě my a jezdí po ní traktory a každý kamínek je pořád na tom místě, kam on ho dal. To si představovat je pro mě ohromná věc. Vždycky když něco takového vidím – a­ co toho tady v lesích je: cesty, mostky, všelijaké zídky, zbytky salaší – v­ždycky když na něco s Jarouškem narazíme, říkám mu, jak ráda bych o tom člověku, co to stavěl, něco věděla, jak vypadal, jak žil, jestli to byl dobrý člověk, jak byl starý, koho měl rád, kdo měl rád jeho, co jeho děti a vnoučata, možná některé ještě žije a je to už stará babička nebo dědeček. Myslíte, že to mohl být špatný člověk, když tu cestu stavěl tak poctivě? Moc ráda bych s ním chvilku byla, aspoň pár slov s ním promluvila. Vás to neláká?“

Děti poslouchaly, zkusmo po kamenech dupaly, Kačenka, naše malá sběratelka kamení, zkoušela nějaký vyloupnout – a­ ono to namouduši nešlo. Cesta se zatáčela do mlaziny a ztrácela se pod rozpadlým drnem a vrstvou jehličí. Kam dál směřuje, už se bez starých map nedalo určit. Děti zajímalo, proč nepokračuje po té cestě, co po ní jdeme. Řekl jsem, že kdysi, když lidé k práci používali jen koně, dostali se s nimi takřka všude bez cest. Jen pro povozy s nákladem potřebovali cestu, a ta v lese stačila široko daleko jedna. Později traktory už nemohly jezdit jen tak lesem, pro ně se začalo budovat plno cest nových. Některé staré se nehodily, přestaly se používat, zapomínalo se na ně a postupně zarostly lesem. A tak tady neznámo kam běží pod drnem a kořeny stromů také tato lidmi nevděčně opuštěná cesta. Škoda jí, viďte, děti?

Za takového povídání jsme se dostali na žlutou turistickou značku. Ta nás prudším stoupáním přivedla až na povlovný hřbet a nenápadný vrchol Solné, ztracený v houštině. Nebýt tesaného kamene u cesty, ani bychom nepoznali, kde je nejvyšší bod 868 m.

Přes smrkovou mlazinu nebylo vůbec nikam vidět. Přesto jsme tady na chvíli zastavili a rozsadili se do nízké trávy kolem triangulačního kamene, protože děti už potřebovaly odpočinek, od odchodu z domu zdolaly výškový rozdíl víc než tři sta padesát metrů. Vrhly se na svačinu jako kobylky.

Když se nám pak při sestupu do sedla spojujícího Solnou s Kutným vrchem dnes podruhé zjevil Praděd, slunce už ho neosvětlovalo zepředu, ale z boku. Jeho sněžná bělost se rozplývala v modravém oparu. Nebylo daleko do poledne.