Květa

Moje prateta Květa měla vždy usmolené hrnce, zaprášené skleničky, v okolí své chatky nejméně čtyřicet koček a ve skleníku jí bydlely malinké žáby. Babička z Květy doslova kvetla, hlavně z jejího zvláštního smyslu pro pořádek. Ale rozuměly si, prateta byla kromě mého táty poslední, kdo z babiččiny minulosti zbyl.

Květa často jezdívala k nám na chatu a ačkoli jsem byla vždy plaché, zakřiknuté dítě a dospělých se bála (nezáleželo na tom, že byli třeba vzdálení příbuzní), měla jsem pratetu docela ráda. Kdykoli přijela, nadšeně jsem jí ukazovala všechny své Barbíny a jejich šaty, popisovala jsem jí, jak krmím místní pokoutníky, že pod naší chatou bydlí jeden obří a když jsem ho na mouchu vylákala z pavučiny, tak mě vyděsil svou velikostí. Prateta mi říkala, ať je nekrmím, že jsou děsiví, ale já si stejně nedala říct. Byla to pro mě stejná zábava, jako pro někoho fotbal, nebo bruslení. 

Jednou jsme si za Květou udělali s celou rodinou výlet na Svárov parní lokomotivou. Sledovala jsem posázafský pacifik nadšeně z okna, obličej mi ošlehaly větve, když jsem se nakláněla ven, šimrala jsem v tunelech své spolusedící po nohách a zcela mě mámilo to silné, dunivé šššššš, ššššš, ššššš. Babička mi vždycky říkala, že ta mašinka funí: Už se sypu, už se sypu, už se sypu. Byla jsem tak pyšná, že v ní mohu jet a svět se zdál jasně barevný i přes sluneční brýle. 

V cíli jsem chtěla mašince zamávat, jenže ze špatného úhlu. Mávala jsem přímo z kolejí vlaku, který se na mě řítil. Přiznám se, že nevím, kdo mě strhl stranou, nebo jak se zabránilo možné tragédii.
Fascinace z vlaků, kolejí a tunelů mi vydržela do dospělosti. Mnohokrát jsem si krátila cestu z Luk do Jílového po kolejích a prošla jsem za život sice jen šest železničních tunelů, ale za to několikrát. Vím, že se to nesmí a několikrát jsem dokonce potkala na svých toulkách vlak a dvakrát jsem před lokomotivou utíkala zpátky na místo, kde se dalo uskočit. Vždy jsem se popálila o kopřivy, nebo odřela o nějaké křoví, či se v tunelu málem přerazila o kamínky. Moje rodina o této mé úchylce věděla, bála se o mě, ale o svých železničních eskapádách jsem ji vždy informovala až po té, co jsem je absolvovala. Když jsem ovšem mávala babiččce, která seděla v jedoucím patráku přímo vedle kolejí u skály za Petrovem, málem ji trefil šlak. Ale večer se zase u vína uklidnila a vzpomínali jsme na její staré mladé časy, na mého dědu a i na Květu. 

Je to dávno, co zemřela, možná si víc, než ji samotnou pamatuji spíše to, co s ní souviselo. Její skleník. Žáby, které jsem chytala a na které jsem se vždycky těšila. Rybník, do kterého jsme si při naší návštěvě vždycky odskočili zaplavat. Tenkrát jsem plavat neuměla, ale táta mě držel a máma čekala na břehu. Pamatuji si její růžové tričko. A dokonce i její hlas a brýle. 

Možná, že by se mé návštěvy na Svárově daly spočítat na deseti prstech, ale dodnes se mi o její chatě občas zdá. Je vždycky prázdná a já se dívám přes plot. Nikde žádná branka. Nezáleží na tom, že její chata je už nejspíš prodaná, možná chátrá a že tam třeba vůbec nikdo nebydlí, že rybník je zelený a plný řas, že už tolik žab nepotkávám a parní mašinou jsem už nikdy víc nejela.
Důležité je, že v jednu dobu, v jeden krátký časový úsek mého dětství, tam zůstal otisk nás všech. A nikdo z nás na to nezapomněl.