Manželem proti své vůli 1.díl

Manželem proti své vůli 1 díl

 Ta cesta je hrozná. Podíval jsem se před sebe, když jsem vylezl na kopec a viděl další a další. Jak může někdo bydlet na tak blbém místě? Nohy se bolestí odmítaly hnout a udělat další krok. Pomyslel jsem na svou nemocnou sestru Karu a donutil se opět k chůzi. Tady se nemůžu zastavit musím jít dál a nalézt pro ní lek. Dám za to klidně i život, ale ona musí přežít.

Když mi starý ovčák Tom vyprávěl o čarodějnici co by jí dokázala vyléčit neměl jsem nad čím váhat a vydal se na cestu. Karu jsem přenechal v péči Toma jediného přítele, který námi neopovrhoval.

„Žije na kopci kopců.“ Houknul za mnou Tom při odchodu. Nejdřív mi to přišlo vtipný, ale teď už jsem se nesmál. Další kopec přede mnou byl větší, než ty předešlé. Karo já tě zachráním. S tou myšlenkou se mi podařilo ujít další strmou stěnu a ocitl jsem se v lese. Hustý porost, kde jeden strom stál vedle druhého a nedalo se téměř projít. Trnité keře co návštěvníka doslova chytily a nechtěly pustit. Vytáhl jsem dýku a kosil co mi přišlo do cesty. Já nehodlám sejít z cesty. Dostanu se k té bábě, ať se děje co se děje. Po několika hodinovém bloudění a prosekávání si cesty mě přepadla únava. Poslední vodu jsem vypil, než mě pohltil černý les. Nedalo se poznat jestli je den a nebo noc. Vršky stromů halily svá tajemství a nepropouštěli ani paprsek světla. Šleh, svist, lup, lup. Dýka se ztupila o jednu větev a při dalším nápřahu se zlomila. Dřímal jsem v rukou dva kousky a sevřel je pevně v dlani. „Za Karu dám svůj život.“ Krev skapávala po prstech jak silně jsem jí sevřel. „Ublížíš si.“

Kousek stranou stála stará babička s košíkem a prohlížela si mě. Zřejmě slyšela i to co jsem před chvíli řekl.  Vypadala jako někdo, kdo roky nevytáhl paty z tohoto místa. Vybledlá halena neurčité barvy a záplatovaná sukně  splývaly s okolím lesa. Její modré pronikavé oči mi nahlíželi snad, až do srdce.  Kdyby na mě nepromluvila nikdy bych nevěděl, že tam se mnou někdo je. „Dobrý den babičko. Co děláte na takovém místě? Projít se nedá a všude samí keř plný trnů.“ Optal jsem se ze zvědavosti. „Sbírám půlnoční bylinky. Ztratil ses panáčku?“ 

„Já vlastně ani nevím. Někoho hledám, ale nikdo neví kde přesně to místo leží.“ Babka přišla blíž a začala se hrabat v košíku. „A tady to je. Podej mi ruce.“ Zvedl jsem ruce a otevřel je. Na dlaních se leskly zbytky z nože. „Není to tak zlé jak to vypadá.“ Vyndala úlomky a rány vyčistila kouskem plátna. Druhou rukou opět zašátrala v košíku a vytáhla váček. „Bylinky co ti pomůžou.“ Přiložila je na ošetřená místa. „Sedni si, chvilku to potrvá.“ Ukázala na špalek, abych se posadil. „Vy si sedněte musíte být unavená.“ Zatvářil jsem se mile. „Nejsem zase tak stará!“ Dostrkala mě k pařezu a doslova donutila sednout. „Seď a ani se nehni.“ Zmizela za pár stromy a já osaměl.

 Utekla nějaká chvíle. Chtěl jsem se zvednou a pokračovat v cestě, když se babička vynořila zpoza keře plného ostnů. Předtím mi to nepřišlo divné, ale ona neměla ani jeden škrábanec. Její oblečení bylo nepotrhané. Dost mě to překvapilo. Já  sám byl samí škrábanec a o mém oděvu se nedá říct nic hezkého a dost se divím, že na mě ještě drží. „Babičko?“ Otevřela láhev s nějakou tekutinou a polila mi dlaně. „To pálí!“ Vykřikl jsem nečekaně a zapomněl, že se chci na něco zeptat. „Tak a je to zahojené.“ Dívám se na své ruce a prostě nevěřím. „Jak, jak jste to udělala?“ Zase ten její pohled plný moudrosti. „Hledal jsi mě a našel.“ Odpověděla prostě. „To mi říkáš jen tak?“ Svitla ve mě malá naděje pro mou sestru Karu. „A taky vím co ode mě chceš.“ Před sebou nakreslila tvar kruhu. V její napřažené ruce se zhmotnila křišťálová koule, kde se zračil Kari obličej. „To je důvod proč mě tak moc hledáš. Tvoje mladší sestra je velice nemocna a nikdo neví co by jí vyléčilo. Tedy skoro nikdo.“ Tohle na mě bylo moc znovu jsem si sedl a jen přikývnul. Chvěl se mi hlas a tep se zrychlil. Je moje jediná naděje pro Karu pomyslel jsem si a snažil se uklidnit. „Přijímám tvou nabídku. Tvůj život za život tvé sestry.“ Slzy štěstí a smutku se mi draly do očí. Kara bude žít. „S s souhlasím.“ Vydralo se mi z úst a čarodějnice zmizela. Nevěděl jsem co dělat. Nejdřív mě napadlo utíkat co nejdál pryč a nebo domů za Karou, ale pak mi došlo, že by mě stejně našla. Netrvalo dlouho a ozvalo se křupnutí větvičky. „Trochu mi to trvalo. To co měla tvoje sestra nebyla choroba, ale kouzlo. Moc silné a mocné. Někdo chtěl, aby to tak vypadalo a dovedlo tě ke mě.“ Zůstal jsem zírat na čarodějnici v zuboženém stavu. Její tvář byla sešlá a vrasčitá jako popraskaná zem. Její vlasy předtím zakryté šátkem v tmavém lese působily jako bílé zářící světlo rozevláté do všech stran. „Půjdeme.“ Zachroptěla. „Podepři mě.“ Řekla mi a sesunula se k jedné straně. Těsně před pádem se mi povedlo jí zachytit a pomoci jí v chůzi. Snažil jsem se uhnout pichlavému keři. Už jsem cítil první trn co se mi zarývá do ramene. „Všichni stranou.“ Vyhekla čarodějnice a stromy nám uvolnili cestu. Najednou se před námi otevřela vyšlapaná cesta. Kousek dál byla louka porostlá zvonky, kopretinami a plno dalších, které jsem ani neznal. Nad tím vší se majestátně tyčil zámek. Dojít na nádvoří dalo s čarodějnici docela zabrat, ale nakonec se podařilo. Tam čekala postel co jí naložila a odnesla dovnitř. Než jsem stihl nějak reagovat brána se dunivě zavřela. Byl jsem vězněm odsouzeným na smrt.

Co mám teď dělat? Čarodějnice byla někde v zámku a já trčel na nádvoří a chodil sem a tam a čekal na svůj ortel. Slunce vystouplo vysoko na oblohu, když se ke mně hrnulo koště. „Máte jít dál!“ Zařvalo na mě a doslova vmetlo do prostor zámku. Nejdřív jsem se lekl, protože tolik bordelu a pavučin jsem dlouho pohromadě neviděl a to mě vedlo chodbou koště. Dovedlo mě do pokoje. Tady bylo poznat, že je to čarodějný dům. Samá kniha, křivule a lektvar. Uprostřed stál kotel, který mírně pobublával. „Ona mě uvaří.“ Zděsil jsem se. „Flíček má raději ovce a krávy, než lidi.“ Ozvalo se za mnou. „Já jsem připraven se obětovat, jen bych rád viděl jak se má sestra.“ Napřáhla ke mně ruku s křišťálovou koulí. „Ona chodí.“ Uniklo mi ze rtů zajásaní. „Pochyboval si snad? Odteď jí nic scházet nebude a ten černokněžník byl zničen na prach. On se semnou nemohl měřit.“ Je řada na mě říkám si pro sebe. „Ano jsi na řadě. Tvůj život je můj. Buď můj manžel.“

 „Cože ?? To bych raději umřel!!! Taková stará vypelichaná čarodějnice ani náhodou!“ Asi spadla i na hlavu baba jedna. „Když nechceš dobrovolně bude to proti tvé vůli!“