Strach se vznáší nad Číhalkou

Poprvé v životě jsme se s partičkou přátel vydal za sněhovými radovánkami do Orlických Hor. Jsou to všechno strašně fajn lidi, ale v dnešním příběhu o ně půjde až v druhé řadě.

Hlavním cílem mého zájmu bude tedy v příštích řádcích personál a vůbec podivná dekadentní atmosféra panující na horské chatě Číhalka, za kterou by se nemusel stydět ani David Lynch v dobách své největší slávy.

Začalo to všechno klidně až idylicky. Celá naše skupinka se sešla u první společné večeře. Vyprávěly se zážitky z cesty. Místní provozní, milý a pozorný pán, nám roznesl porce obstojného vepřového na smetaně s houskovým knedlíkem. Začalo se hrát na kytaru a zábava poklidně plynula. Kousek od nás jsme si všimli partičky hluchoněmých. O těch ještě v dalších řádcích uslyšíte.

Pak to však přišlo... Na scéně se zjevilo ČISTÉ ZLO! V tomto případě personifikované do postavy zcela opilé číšnice s rozpoznatelnými maniodepresivními rysy a jejich rodinných příslušníků. Pan provozní této "divé ženštině" vytkl kouření v kuchyni, načež byl málem inzultován jejím agresivním a podobně ožralým bratrem. Za řevu "Ty nám nemáš co poroučet" Servírka měla naštěstí ještě dost soudnosti, že možné potyčce zabránila. Na závěr večera ještě málem došlo ke konfliktu, kdy se proti jejímu opileckému blábolení na naší adresu, kamarád Milan důrazně ohradil. Za což se nám později omluvil její hluchoněmý tatík. Zajímavá postavička spojující v sobě obstarožního pankáče a zálesáka z Aljašky.

Druhý den na snídani se kulisy radikálně změnily z temných barev na jásavé. Servírka nejspíše vstoupila do své manické fáze. Všechny nás optimisticky zdravila a chovala se dost odlišně než večer. To mě docela uklidnilo, netuše co nás ještě čeká. Během dne jsme si parádně zaběžkovali a unavení, ale plni endorfinu jsme vpluli do kulis večerního absurdního dramatu.

Poté co se vyměnila směna a restauraci zcela ovládla rodina opilé číšnice, vypukla v podniku dokonalá anarchie. Mladičký syn "zlořečené servíry" jen neochotně svlažoval naše vyprahlá hrdla doneseným "Primátorem" a každé obsloužení doprovázel ostentativním třísknutím půllitru o stůl. Jedna z holek si minulého večera uschovala nedopitou láhev červeného v lednici lokálu. Druhý den ji však už nenalezla. S odůvodněním, že zvětrala a byla vylita. Za což se ji chtěl milý, ale trochu submisivní provozní a zároveň obsluha z minulého večera revanšovat dvouset korunou.

Výdej sobotní večeře se nekonečně táhl, jak si postupně obsluha opakovaně odskakovala ven zakouřit. Takže poslední porce nám donesla paní pokojská. Večerní menu se skládalo z prapodivně chutnajícího čevabčiči, brambor a tatarky. Začaly padat veselé hlášky o minulém turnusu namletém v čevabčiči. Pár hladovců se na tu nevábnou stravu vrhlo jak horolezci z filmu "Přežít" na své mrtvé kamarády a rvali je jak dravci ostatním váhajícím strávníkům přímo z talířů. Vědomí si toho, že je to, tohoto večera, jejich poslední jídlo.

V tomto místě bych ještě nechal rád promluvit kamaráda Dana, jinak lékaře Fakultní nemocnice Ostrava - Musím rovněž přiznat, že odpověď 18letého pseudoantičíšníka na můj přeuctivý dotaz, mohl-li bych dostat více brambor, mě rovněž na prahu mé padesátky velmi překvapila. Zněla :"až to hezky všechno spapáš, dostaneš přidáno"...

Před našima očima nadále defilovaly podivné postavičky jak na pražském orloji. K figurkám známým už z minulého večera, přibyly další. Tu se zjevil vlekař, který si sám uvařil kávu. Potom našrot opilý místňák, který se ani neobtěžoval s kouřením venku a zavdával si cigaretu přímo v interiéru restaurace. Tento "dobrý muž" se chystal sjet svým vozem dolů do městečka a všem okolo vehementně nabízel své taxislužby. Aby byl hrůzný sen hygienikův dovršen, všichni vesele trajdali mezi kuchyní a lokálem.

V tísnivé atmosféře páchnoucí hlubokým rozkladem lidských a morálních hodnot, se každá objednávka rovnala hrdinství, srovnatelnému snad jen s tím, co zažili spojenečtí vojáci při vylodění v Normandii. Šrapnely arogance, neslušnosti a trapného pohádkářství nám létaly nad hlavami. My jsem však byli vyzbrojeni humorem, takže nás nedostaly. Neporazily nás ani tekoucí záchody a raději jsme začali chodit na toalety do patra.

Na závěr večera jsme ještě byli svědky potupného odchodu trojice mladých lidí, kteří nedbali ani přemlouvání "zrůdné kelnerky" a raději zrušili na místě ubytování. Před tím totiž byli ponecháni asi hodinu ve vedlejší místnosti bez povšimnutí.

Poslední den pobytu jsme se rozloučili s jinak příjemnou chatou. Přepočítali jsme se a o nikoho nepřišli. Zážitek to byl sice bizarní, ale aspoň budeme mít na co vzpomínat.

Později jsem na messengeru obvinil hlavního organizátora Dana (jinak také příležitostného divadelního dramaturga), že celou neuvěřitelnou taškařici zrežíroval a že šlo tedy jen o najaté herce.