Romantici

Ó luno, tvé rety bledé k polibku pozemské milce zvou... Třešek založil brk a zasnil se. Ačkoli překročil hranici středního věku, nikdy neopustil území pokleslého romantismu s jeho životní umdleností, barokně rozmohutnělou řečí a úhelným kamenem katolické víry; území lyrismu, jímž procházejí gymnazisté při své cestě za zkušenou, aby z ně vykročili do životní prózy.

A tak Třešek snil o nadpozemské říši, v níž vše by bylo podřízeno ideálu božské krásy a kde by to vypadalo podobně jako v barokním kostele, ale ještě nádherněji; kde vše dík Bohu bylo by veršem.

Podobně jako alkoholici při vědomí své slabosti hledají oporu v kolektivu soudruhů, i Třešek vyhledával přátele mezi podobně orientovanými podivíny. Potkávali se o nedělní mši, při pochodech "lidí dobré vůle" za správné věci, jako jsou "zdravá rodina", "stará Praha" anebo mariánský sloup. A tak jako u Anonymních alkoholiků, solidarita mezi pokleslými romantiky byla prvním principem společenství.

Když psal Třešek básně, byl obdivován, jako by zakládal na nové evangelium. Bůh, pravda, nebesa, národ, smrt, jeho slovník připomínal vitrínu se zkamenělinami. A stáli u ní jeho čtenáři v nábožné úctě, někteří nevydrželu a padli na kolena, někteří salutovali, neboť si byli jisti vést svatou válku s bezvěrci, modernisty, liberály a všemi takovými hajzly.

Po večeři Třeškovi a celému pokoji vždy podali antipsychotika a zhasli.