Když padá déšť 18b

překlad knihy Alexandera McCall Smithe "The Right Attitude to Rain"

Jamie přivezl Isabel sklenici medu. To byl jeho jediný nákup v Peebles, sklenice medu, kterou jí dal s úsměvem do rukou: „Od včeliček,“ řekl.

Angie ho pozorovala s naprosto lhostejným výrazem. Objevila starožitnictví, kde koupila malý francouzský stolek s mramorovou deskou, který Jamie dopravil bez jakéhokoli stěžování do auta, i když byl těžký. Dále koupila láhev naplněnou barevným pískem, který vytvářel proužky.

„Jaký to má smysl?“ zeptal se Jamie.

„Žádný,“ odpověděla Angie.“ Je to zkrátka láhev s pískem.“

Tom projevil o nákupy Angie zdvořilý zájem, ale Isabel si všimla, že pro něj to nic neznamená.

„Na konci léta povezeme domů spoustu věcí,“ řekl. „Angie chce celý dům nově zařídit.“

Angie se dívala na Isabel, jako by očekávala, že bude Tomovi oponovat.

„Myslím, že to bude moc hezké. A navíc si věci vybíráte sama. Někteří lidé…“ Málem řekla někteří bohatí lidé, ale včas se zarazila. „Někteří lidé si volají dekoratéry, aby jim všechno vybrali – nábytek, obrazy, prostě všechno.“

„Takhle bych žít nemohla,“ řekla Angie, „Podřizovat se vkusu někoho jiného.“

Isabel přemýšlela, jestli se chce Angie zbavit veškerého Tomova majetku, až se tam nastěhuje. A napadlo jí, že on si to asi myslí taky, protože začal o něčem mluvit, ale přerušila ho Mimi. Ta začala vyprávět o někom z Dallasu, koho oba znali a kdo strávil rok a utratil spoustu peněz sháněním starého zařízení, které bylo omylem vyhozeno. Nakonec je sehnal a dovezl zpátky do domu. „Taková věrnost. Bylo to jako znovushledání starých přátel.“

Konverzace se stočila jinam. Seděli v hale, popíjeli čaj, který jim paní Patrsonová přinesla z kuchyně. Obrátila se při tom na Isabel: „Mohla byste na pár slov?“ Krátce kývla ke dveřím a odešla. Isabel, která stála u dveří, se napila pár doušků čaje a potom odložila šálek i s podšálkem a vyšla za paní Patersonovou. Chodba byla prázdná, ale dveře do kuchyně byly pootevřené. Isabel prošla dveřmi a šla dolů chodbou. V průchodu stály dětský houpací kůň a staré šlapací autíčko. Houpací kůň měl zmuchlanou hřívu, byl bíle natřený a už dost opotřebovaný. Šlapací auto bylo závodní, mělo zelenou barvu a červená kožená sedadla. Obě hračky byly pokryté prachem, asi byly už dávno opuštěné dětmi, které je milovaly. Děti, podobně jako kočky, dělaly dům domovem a jejich přítomnost tu přetrvávala.

Paní Patersonová stála u velkého kuchyňského okna a utírala si ruce do utěrky. Otočila se, když Isabel vešla do kuchyně.

„Děkuji, slečno Dalhousie. Nemohla jsem tam s vámi mluvit. A když jsem vás hledala ráno, zjistila jsem, že jste už odešla.

„Šli jsme s Tomem na výlet,“ vysvětlovala Isabel.  “Z toho kopce je úžasný výhled. Viděli jsme na míle daleko.“

Paní Patersonová přikývla. „Willy to tam měl rád,“ řekla. „Tedy můj zesnulý manžel. Dělal tu faktora, když bylo sídlo v soukromých rukou. Nazývat ho faktorem je ovšem trochu nadnesené. Pracoval tu ještě jen jeden muž, který se staral o ovce. Willy taky zastával práci polesného, protože všechno tu už dojíždělo. Když zemřel, přestali tu cokoli dělat, jen ovce předali jednomu farmáři dole u silnice a já se teď starám o dům, který se pronajímá.“

„Děláte to moc dobře,“ řekla Isabel a rozhlížela se po uklizené kuchyni s pečlivě vycíděnými měděnými kastroly a černými pánvemi.

„Dělám, co můžu. Ale je to těžké, když máme krátký podnájem. S Bruceovými není problém, protože ti jsou tady dlouho. A snadno se s nimi jedná.“

Isabel přikývla. „Ale chtěla jste se mnou o něčem mluvit.“

Paní Patersonová odložila utěrku. „Jsem z toho dost v rozpacích. Víte, Angie mě dnes ráno poprosila, abych do vašich pokojů dala lahve s vodou. Řekla, že jednu mám dát do vašeho pokoje a jednu do pokoje toho mladého muže, jmenuje se Jamie, ne? Odpověděla jsem jí, že jste teď spolu v jednom pokoji. Moc jsem nepřemýšlela, prostě jsem to řekla. A ona byla hrozně překvapená. Asi jsem to říkat neměla. Víte, když jsem uklízela váš pokoj…“

Isabel zavrtěla hlavou. „S tím si nedělejte starosti,“ řekla. „To není důležité. Opravdu ne.“ Odmlčela se. „Sousední pokoje se ukázaly jako velice praktické.“

Paní Patersonová se na ni ostře podívala. „Ano?“

Isabel pokrčila rameny. Teď už nešlo se tomuto tématu vyhnout. „Víte, myslím, že bych vám měla říct pravdu. Musím to udělat. Mohla bych vám lhát a předstírat, že mě to přivedlo do rozpaků, ale nebylo to tak. Vedlo to k tomu, že jsme si začali povídat a on nakonec zůstal. Včera to bylo poprvé, co jsme byli spolu.“

Paní Patersonová udělala gesto, kterému Isabel nerozuměla. Byla tím šokovaná? přemýšlela. Nebo tím chtěla naznačit nesouhlas? Lidé v Edinburghu tolerovali věci, které pro konzervativní obyvatele venkova byly spíš nepřijatelné. O hodně mladší milenec by v tom případě bylo něco, co by paní Patersonová odsuzovala.

Starší žena se na chvíli odvrátila a dívala se z okna. Potom se opět zahleděla na Isabel.

„Omlouvám se,“ řekla. „Ale do vašich soukromých záležitostí mi nic není.“

„Já jsem vám o nich ovšem řekla,“ podotkla Isabel.

Paní Patersonová na znamení souhlasu kývla. „To je pravda. To jste udělala.“ A po pauze dodala: „Můžu se vás něco zeptat, slečno Dalhousie? Pokud vám to nevadí?“

Isabel přemýšlela, čeho se otázka bude týkat. Zřejmě ji zajímá Jamieho věk.

„Samozřejmě že můžete.“

„Vím, že jsem starší než vy,“ začala paní Patersonová. „Ale myslíte si, že kdybych odjela do Edinburghu, že bych tam také našla takového mladého muže? Že bych měla šanci?“

„Chtěla byste s tím pomoct?“ zeptala se Isabel.Hned se tomu dala do smíchu a druhá žena rovněž. Obě věděly, že to není myšleno vážně. Isabel si pomyslela: co kdyby řekla ano? Jak bych to udělala? A tato otázka vyvolala další: Jak jsem vlastně Jamieho našla? Jak k této úžasné a nepravděpodobné události došlo? Byla to šťastná náhoda, to určitě, jako výhra v loterii a další věci, které byly proti běžnému očekávání, něco, co se čas od času stávalo a vedlo člověka k víře v prozřetelnost.

Vrátila se do haly. Joe a Mimi si odešli před večeří odpočinout. Jak řekla Mimi, venkovský vzduch člověka uspává. Isabel s tím souhlasila. Mohla usnout na kopci, když ležela a dívala se do nebe. Udělala to jednoho léta v Irsku s Johnem Liamorem po dlouhé túře. Byli vyčerpaní a lehli si večer na louku a probudili se, když už byla tma a nebe bylo poseto hvězdami. Oba byli tímto zážitkem tak uchváceni, že o něm nemluvili a teď, když na to vzpomínala, uvědomila si, že na Johna myslí bez hořkosti, která její vzpomínky obvykle provázela.

Jamie listoval časopisem. Tom a Angie seděli na pohovce.

„Tak,“ řekl Jamie a odložil časopis. „Já jdu nahoru.“

Isabel zůstala na místě. Všimla si, že Angie ji pozoruje. Nemohla odejít z místnosti hned po něm.

„Večeře je o půl osmé,“ řekla Angie a stočila svůj pohled na Jamieho. „Aperitiv v sedm.“

Jamie bral tuto informaci na vědomí a Isabel si zatím nalila čerstvý šálek čaje  a míchala si ho lžičkou. Potom Angie řekla: „Je u vás všechno v pořádku?  Máte tam pohodlí?“

Jamie byl právě na odchodu z místnosti. Zastavil se. „Ano,“ řekl rychle. „Všecko v pořádku.“

„Půjdu nahoru a zkontroluju to,“ řekla. „Nechala jsem úklid na paní Patersonové, ale musím se ujistit, zda je vše, jak má být.“

Jamie vrhl na Isabel pohled, ta se ale na něj podívala bezradně.

„Nebojte se,“ řekl. „Všechno je v pořádku. Paní Patersonová se o nás stará skvěle.“

„Ano,“ řekla Isabel. „Opravdu skvěle. „Máte štěstí, že je tady.“

Angie se podívala na Isabel, ale jen na chvíli, než se otočila, jako by Isabelin vstup do konverzace nestál za zmínku. Odložila šálek a postavila se. „Jdu s vámi.“

Toma zdálo se tento rozhovor nezajímal. Zeptal se Isabel:“Znáte vodopád Clyde?“

„Vodopád Clyde?“ Isabel přemýšlela, co bude Angie dělat nahoře. Záleželo na tom, že jí někdo řekl o jejich hostech, kteří se znali už předtím, že jsou spolu v jednom pokoji? Byl to její problém? Nebyl, řekla si Isabel. Určitě bude lepší, když o tom bude vědět a aspoň přestane neustále sledovat Jamieho.

Copak si toho Tom nebyl vědom? Nevšiml si toho?

 Jamie odešel z místnosti s Angie v závěsu. Chudák Jamie, myslela si Isabel. Určitě je mu trapně. Já se nemusím cítit divně, ale u něho je to něco jiného. Přemýšlela, jaký má k tomu důvod. Tak se na to aspoň dívali lidé nezaujatí. Mladí muži byli vždycky tak trochu využíváni. Vždycky. Takhle lidé zkrátka uvažovali.

Ale ona ho nevyužívala. Ani si ho nehodlala vydržovat. Jednou přijde čas, kdy jeden z nich odejde. A bude to zřejmě on. Až ten čas přijde, nebude mu bránit. Ale zatím ten čas nenastal. A bylo jí jedno, co si o ní lidé myslí. Pokud chtějí mluvit o tom, že ulovila zajíčka, tak ať to dělají.

 

 

 

 

---