Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sei slovem protéká řeka
Autor
Báseň_roku
Soutěž v poezii - finále BR/2020
Změna hlasování: každý má možnost připsat tři hlasy výše popsaným způsobem NA OZNÁMENÍ O FINÁLE soutěže. Na tipy či hlasy přímo u díla nebude v součtu hlasů brán zřetel.
směrem proudu živě stejná
v jedné ze svých světových stran
zařízlá v údolí
k dalšímu ústí
zde v bodu nula
jak divoký had
s oblinou těla v chaosu větví
uvidět bobra to člověk zkoprní
až je z něj také trčící hrot
syenit vyvřelá legenda kdysi
že právě tady rupla zem
a mokrá jizva syčí když vysychá
a když se topí drží si steh
lišejník ve tvářích usedlých balvanů
posedlý stínohrou olší a vrb
ještě je nováčkem
jak další krok
krajinou kolem
souběžné cesty
***
proč všechny stavy skutečně nazývat?
stačí zaměřit záchytný bod
blízký iluzím míle od pravd
takové magie v každém z nich
keře a stromy spletené zpěvem
nebeská křídla vznášivý kloub
v hrnečku studánka těch úst těch úst
změnilo oblaka v žíznivou skrýš
odbočka k mostku na suchou nohu
i s rolí v kotnících běsnivých jar
zámek ukrytý v tajemném jezírku
se zlatou bránou pojď jen blíž
sluneční světlo nespatříš
po nocích budeš
vracet se vracet
podoba: stín či bílý kůň
***
za rámem cesty rozkvetlé balvany
na holém světle holá stráň
z odstupu
malého nic
písek je jehličí
jehličí písek
přijímá kořeny
přespříští stín
***
v pamětech řádků dál cestou kdysi
ožívá neklid pod kůrou slov
kdo chceš kéž procházíš zorným polem
básník v nich dosud nepřestal sít
Pahorek, topol, tmu zas uhlídal
a do vlasů mi zase napadaly
střepinky ráje se stromů, jež spaly.
v drncavém kočárku blažený klid
s přídavkem bláta vzoru kol bot
pod bránou větví
v největším slunci
ševelil
šeptal
hroužil se stín
***
Má slova ohňová ať aspoň jdou,
ať kovově mi zobou oblohu,
když nové kraje na staré se vrší.
vtisknutá do země v kolenou pružinu
jen trochu povolit
sestřelím mrak
jen trochu povolit
myocén spustí
po proudu snese se doslovný čas
Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz.
Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
spí, mrtva je užovka v upolínu.
bouřka se žene pohledem vpřed
na těle řeku
v řečišti cestu
skutečný bílý kůň spásá svůj den
až jižním vchodem
doteče moře
co šumí stejně
jak ve větru strom
otočím klíčem v skutečném zámku
a pak...
Pak světla půl a stínů polovina
jako něčí tvář a moje touha.
Poznámka autora: Části psané kurzívou jsou výňatky z několika básní Jana Zahradníčka: Neklid, Cestou, Užovka, Rovnodennost, Barevný závoj.
11 názorů
ta klasika tomu skutečně sedí
(se Zahradníčkem to mám tak, že je mu poctou třetí díl Sebraných spisů pocintaný pivem ze studentských let. Ač vše prodal jsem v antivariátech, bratr Jan zůstává. Paáč jsem to celé přečetl....kudy chodil. Posléze už máloco Zahradníčkovo dočíst dokážu. Užovka je samozřejmě vyjímkou.)
Zdá se mi, že tihle staří mistři uměli používat velká slova, Nebyla to exhibice a patos kýčovitý. Asi si toho byli dobře vědomi, asi.
Děkuji všem za čtení, podnětné komenty a hlasy. Fakticky si jich nesmírně vážím.
Až přijde čas, vložím si ji k sobě. A ještě si ji, možná, vymazlím:)
Posoutěžní podoteky:
I slovem protéká řeka.
Jeden z projevů soudobé tzv. niterné poezie. Lyriky, která si neklade za cíl pojmenovávat skutečnost, ale chce vynést na povrch, často bez ohledu na jejich zdroj, pocity a emoce.
Její projev se blíží abstraktní hudbě. Jako by věci ani nešly pojmenovat, jen prožít v nárazech nálad, vyvolávaných slovními spojeními s citovým nábojem, která nám sugerují, že se pod často abstraktním a neuchopitelným povrchem skrývá vážné až zásadní tajemství.
Citace Zahradníčka jsou příjemným osvěžením. Kdysi bývala citace, glosování nebo dokonce přetváření cizích veršů běžnou věcí, svého času to bylo dokonce chápáno jako pocta autorovi.
Přispěji maně ke zmínkám o mixech (anebo remixech) -
říkám si, vedle holdu také reflexe, umocňující efekt, souznění, případně vedený rozhovor. (Turistické) značky míst, kde byly verše druhého autora s pisatelem mladšího textu. Třebas. Toho může být!
Sic takový způsob s sebou nese určité riziko, že se autorsky vezu, osobně však daleko raději věřím na symbionty nežli parazitování (čti ujištění: skládanko, nejsi u mě v podezření :). Jsem to jen chtěla vepsat nějak - že jsem si odsud odnesla.
Možná je jistý druh rizika i v samotném čtenáři, že se mu může tíže hodnotit, kým/čím vlastně nechal se okouzlit.
(Ovšem je noc, a tak si mě moc nevšímejte...)
Každopádně HLAS
A to je mi zase tak atkijkovské... smí se to říkat? (Doufám, že tohle se v pravidlech neměnilo, nahonem jsem žádnou výstrahu pro rok 2020 nenašla. Kdyby ne, dělejte, že nic nevidíte!)
Kdybych se netrefila, skládačko, nezlobíš se, viď... Hele, a pověz (až budeš posoutěžně moci), i skutečná kdysi jsou zahradníčkovská? (Jsem četla naposled Mstivou Soňu... omluvný smajlík.)
Sem ještě připluji.
Některé úseky se mi moc líbily a některé mi připadly jako přešperkované, utopené ve slovech, ztracené do slepa ... řeka no:) Přemýšlím, proč prokládat své cizím ... vzdát hold oblíbenému autorovi? Já mám rádši ráda potichu - na dobrého netřeba poukazovat, že je dobrý:) Verše netřeba šperkovat, líbí se mi ty co mají jen tělo a pohyb ... hm, ale jsou tady ty úseky, ty co na mě mluví:) ... půlhlas ti dát nemůžu, dám ti ten poslední - za úseky:)
hlas
Početla jsem si, mix autorských veršů se Zahradníčkovými je zajímavý, o to víc, že se dobře prolínají:-)