Hranolky od benzínky

Znal jsem jednoho chlapa, který se neměl rád a sám o sobě s oblibou říkával, že je čurák. Byl zakomplexovaný a nikdy neměl holku. Žádná ho totiž nechtěla.

Čím dál tím častěji se mu zdálo, že slunce zapomnělo zapřáhnout do svého kabrioletu fantazii.

V takových chvílích ta žlutá koule zůstávala pod obzorem a plakala. Vypadala jako panenka Barbie, které někdo utrhl hlavu s blonďatými vlásky.

S utrženou hlavou člověku ani barbíně nesvítá, život i tvorba jsou pak na draka.

Kolem svítily jen elektrické zářivky.

Sebevrah s nožem zapíchnutým do břicha předčítal sletu havranů, kteří vypadali jako psychiatři, dopis na rozloučenou.

Opodál stál za svým stojanem mazal a maloval to shromáždění s neobyčejnou vervou vlastní všem samoukům.

Jedna velmi krásná psychiatrická vědátorka měla na tom plátně žluté vlásky, které vypadaly jako slunce, jež se v poslední chvíli vyhouplo zpoza kopců. Trochu to připomínalo van Goghův Portrét doktora Gacheta.

Slunce plující ve své bárce azurovým mořem dne, se vždy znovu a znovu podobá chlapovi, který se dívá na porno. Dotírá svými paprsky, které jsou jako drobné ruce, tak dlouho, dokud nepohasne.

Dokonce i v hranolkách od benzínky je trochu tepla.