Relikty III: Červená, Kráva

Červená

Petr stál na křižovatce a přes přední sklo svého bavoráka pozoroval semafor. Z reproduktorů zněl hlas Karla Gotta, ta píseň mu připomněla blondýnu, co nedávno spatřil jen o pár bloků dál za volantem škodovky. Ta kočka v té rachotině přímo zářila. Byla tenkrát hračka změnit pruh, zařadit se za ní a na příští červené opatrně ťuknout do jejího nárazníku. Druhý den už s ní snídal, usmál se v duchu.

Náraz do zádi jeho vozu a zvuk borceného plastu ho vyrušil ze vzpomínek. Podíval se do zpětného zrcátka. Asi padesátiletý muž v nápadně mladistvém oblečení se soukal z terénní audiny s omluvně zvednutou rukou, jeho masitá tvář se kulatila přehnaně vstřícným úsměvem. Petr zavrtěl nevěřícně hlavou. Nepochyboval, že mu ten blbec šlohnul fintu. Začátečník, co přehlédl kouli jeho tažného zařízení.

Vypnul v rádiu hlas Richarda Müllera a rázně vystoupil z vozu. V nové roli lukrativní oběti se cítil překvapivě dobře. Vždyť štěstí je tak krásná věc, proč si za něj nekoupit prachy, ušklíbl se.

Kráva

Vždy se domníval, že substance jeho domu je v tom obzorném výhledu, který přinášel hojivou vůni sena. Často hleděl do těch zvlněných pastvin se stádem krav a nechal se prostupovat klidem, který ho usmiřoval se životem. Uprostřed toho pokojného shluku zvířat vídal pravidelně stračenu s hlavou skloněnou k travinám a vedle ní velké, nohaté tele. Nikdy se od ní nehnulo víc jak na pár metrů.

Teď však se klid vytrácel a on se již několik nocí převaloval a nemohl usnout. Ticho pastvin rušilo neustávající bučení. Zatímco celé stádo pokojně odpočívalo, ta stračena procházela měsícem osvícené louky a marně volala své tele.

I dnes nemohl spát, ještě hluboko po půlnoci zbytečně přivolával sny. Nakonec usedl se sklenkou k oknu a naslouchal tomu silnému vzlykotu, co stoupal cvrkotem ke hvězdám a rozšiřoval pojem duše. Vydržel v té nehybnosti těla dlouho, jen občas si nalil z lahve a vzdychl, jak se jeho mysl víc a víc barvila nocí. Už se rozednívalo, když mu konečně únava složila hlavu vedle sklenice.

Konečně bylo ráno. Otevřel oči a spatřil manželku oděnou již v zástěře, jak odnáší od jeho stolu prázdnou lahev. Prvá slova, která od ní v tom slunečném dni zaslechl, byla: „Do prdele…“

***