Pohádka o planetce, česneku a cibuli

Pohádka o planetce, česneku a cibuli

Kdesi daleko, v hlubinách nekonečného vesmíru, se nachází jedna z miliard slunečních soustav. A uprostřed jedné z nich obíhá kolem slunce malá planetka. Mocný Vesmír k ní byl nebývale milosrdný – nejsou tu žádné uragány, žádná zemětřesení ani jiné živelné pohromy. Celá je porostlá lesy, loukami a uprostřed ji dělí na dvě poloviny takové malé, úzké moře. Planetku obývali malí lidičkové barvy pleti (tady pozor, která nám ještě zbývá z celkového spektra, abychom se někoho nedotkli rasovou mikroagresí), tak třeba zvolme okrově bleděmodrou. I lidičkové tu byli mírumilovní, neznali maso, živili se pouze místní trávou a zeleninou, takže postrádali takové ty agresivní geny, ženoucí predátory za kořistí. A protože země byla úrodná, tak to stačilo na obživu všem.
Postupem věků si zakládali malé vesnice, které spolu čile obchodovaly. V čele vesničky vždy stála malá rada starších, která ani nemusela řešit nějaké problémy, jen se čas od času spolu sešla, popovídala, popila, poveselila a zase rozešla. Jídlo, které bylo takové mdlé, jinaké chuti, si museli nějak okořenit. Za hlavní kulinářské přísady považovali cibuli a česnek, těch tu rostlo nespočítaně.
Takto líně, nudně, ale pohodově plynul rok za rokem. V jedné nevýznamné vesničce se jednoho krásného dne rada starších z dlouhé chvíle pustila do debaty, co je lepším kořením, zda česnek, nebo cibule. A protože se znali už hodně dlouho a nebyli konfliktními typy, usnesli se, že obojí, ale cibule je přece jen o špetku chutnější. V hospodě, když se po poradě opili, je slyšel jeden mužík, který se opravdu, ale opravdu ukrutně nudil. A myšlenka s cibulí ho zaujala.
„Neměli bychom pěstovat více cibule na úkor česneku?“ pomyslel si. No a jak tak trávil každý večer v hospodě, slovo dalo slovo a dal se dohromady s dalšími kamarády, kteří usoudili, že to ale vůbec není špatný nápad.
„Jenže na tom severu mají toho česneku určitě víc, než cibule. To je špatně,“ pronesl jeden, který nebyl tolik líny, naopak sršel aktivitou, a tak nelenil a zašel se na sever podívat (železnice neměli, protože je nenapadlo, proč by měli někam cestovat, tudíž museli všude pěšky). Pojmenujme jej Vyzvědač. Protože byl důsledný, vzal si s sebou zápisníček a poctivě po dva roky počítal sazenice. Vrátil se zpátky do hospody a sdělil všem šokující zvěst. Cibule je na Severu o 2 procenta méně!
„S tím se musí něco udělat!“ rozhorlil se. Přece nepromarnil dva roky jen tak zbůhdarma!. Sepsal všechny přednosti cibule, přemluvil kamarády a vydali se za radou starších. Ti tři zrovna dohráli karty, a tak nějaké to vyrušení ze stereotypu uvítali s radostí.
„Chceme vybudovat lepší svět,“ pronesl další pilný človíček, jeho věrný kamarád, nazvěme ho třeba Osvícený. „Podívejte, cibule je zdravější, oni se tam krmí víc česnekem, než naší skvělou zdravou cibulí, chceme přece, aby i tam byli lidé zdravější a šťastnější, než dosud, přece nemůžeme žít jen z tradic. Naši předkové byli nevzdělaní, to oni nás nechali v nevědomosti. Pojďte, dáme všechno do pořádku!“
A tak vyslali delegaci na Sever. Tamní rada starších si je se zájmem vyslechla, ale pak si řekla, proč bychom měli předělávat záhony? Vždyť je to další práce, a namáhavá. A že jíme více česneku? No a co? Však ten je zdravý.“ Povolali tedy Experta.
Pozorně je vyslechl a dal se do výzkumu. „Podívejte,“ pronesl, když po půl roce navštívil radu. „Já jsem pečlivě prozkoumal situaci, provedl všechny možné testy a dospěl k prokazatelnému a nezpochybnitelnému výsledku.“
Mezi námi, on žádné testy neprováděl, v podstatě mu to bylo fuk, protože byl také líný a líbilo se mu, jak teď o něm každý věděl a všichni se mu už z dálky hluboce klaněli, protože na jeho bedrech přece leží osud celé úrody. Přitom teď už ani na záhony nemusel.
Rada ho pochválila a vyslala zpátky depeši s tím, že jejich Expert potvrdil, že česnek je zdravější, přiložili k tomu rozbor (se spoustou vzorečků, kterým nikdo nerozuměl, ale každý se tvářil, že ví, o co jde) a přidali doporučení, že pěstování česneku je žádoucí více rozšířit i na Jihu.
„Skandál!“ křičel Osvícený. „To vše je jen snůška lží a polopravd! Cibule je zdravější! Já to dokázal! Česnek je zlo!“ Ještě než se delegace vrátila na Sever, rada před jejich očima demonstrativně vypálila tři políčka s česnekem. Ona lehla popelem i další dvě s cibulí, protože nikoho nenapadlo přivézt trakař s vodou na hašení, ale muselo se to ututlat, považte, přece by se jim pak mohl kdekdo za tu ostudu pošklebovat.
Když se delegace vrátila na Sever, zpravila o svých zážitcích radu. „Skandál!“ křičeli její členové. „To je sabotáž! Pálit náš posvátný česnek! To cibule je zlo! Pryč s ní!“
A vypálili všechna svá pole s cibulí. Přitom shořela i třetina úrody s česnekem, ale kdo by se takovými detaily zaobíral?. Na Jih pak poslala delegaci znovu, a to s rituálně spálenou hlízou cibule.
Na Jihu mezitím vypálili všechna pole s česnekem, nezbylo jediné. „Tohle si líbit nenecháme!“ křičeli Česnekoví lidičkové.
"Tohle si v žádném případě líbit nenecháme" ječeli vyznavači cibule.
„Lidičky, neblázněte,“ pokáral je Jižní Zahradník, když dav vtrhl do jeho skleníku a jal se plenit poslední zbytky česneku. Jenže jeho skoro nikdo neznal. To víte, moc toho nenamluvil, denodenně se jen hrabal v hlíně, a ani se moc nezajímal, co se děje kolem něj. „Podívejte, cibule je zdravá, protože obsahuje vitamíny B1 a B2, je léčivá při nechutenství, na bradavice, a česnek přece taky, vždyť má v sobě selén, je skvělý na léčbu krve, zánět žlučníku. A různorodá strava je ideální, nejlepší je přece přísady střídat.“
„Česnek, on řekl česnek!“ zařval dav, který zaslechl jen málo z jeho slov a ještě méně jim rozuměl, ale zrovna to klíčové mu neuniklo. „Kacíř! Zabijte ho!“ A tak i učinili. Jeho mrtvolu pak potupně vynesli před práh a spálili.
„Lidičky, neblázněte,“ pronesl Severní Zahradník, který se také jen vrtal v hlíně a nestaral se o světské věci kolem sebe. No a protože se nestaral ani o to, co se před pár dny odehrálo na jihu, nemohlo to s ním dopadnout dobře. „Cibule, on řekl cibule!“ zařval dav. „Zlynčujte ho!“ Jeho mrtvolu rozsekali na kousíčky a za všeobecného jásotu spálili na hranici.
„Pryč s česnekem!“ křičeli Cibuloví lidičkové a vrhli se na sochu Velkého Česneku a rozmlátili ji na padrť. Na Severu mezitím hodili do moře všech šest soch Posvátné Cibule. A zvolili si Vojevůdce, který okamžitě začal verbovat do armády. Oni sice nevěděli, co je to armáda, nikdy v životě nebojovali, ale když jde o princip, naučit se dá všechno. Na jihu si zvolili také Vojevůdce a armádu a oba tábory se střetly v líté bitvě na břehu moře. To se také poprvé v historii planetky zbarvilo do ruda.
Zpátky se jich vrátila sotva desetina, většina z nich už nemohla ani pracovat, protože přišla o ruku nebo nohu, ale to jejich svaté nadšení ještě zvýšilo.
„Vzhůru s námi! Vítězství! Za zdraví naší planetky! Zničte je! Pryč s česnekem (cibulí)!“ hulákali ať z jedné či druhé strany. Vojska se rozrůstala, téměř nikdo už nepracoval na poli a hotovil se do boje. Jestliže by na poli někdo zůstal, stal by se pro ostatní vlastizrádcem, tudíž umřel by tak jako tak.
Někteří vyděšení lidé (pár těch, co válku považovali za nesmysl, se pořád ještě našlo) se obrátili s modlitbami k zdejším Bohům Zeleně. Prosili je, ať zastaví to šílenství a zabíjení a ať zase zavládne mír a pohoda. Jenže těch Bohů bylo asi třicet. Celé ty roky se jen povalovali v obláčcích a nikdy nemuseli řešit za okrovobleděmodré lidičky žádný problém. Pouze přijímali jejich dary a shůry jim žehnali. Není divu, že si vůbec nevěděli rady. Rozhodli se tedy udělat takový Božský brainstorming (tenhle pojem jim odslabikoval Kopřivový Bůh, který si rozpomněl, že ve spíži je pod bednou s karotkou uložena Božská Kniha Rad a Pokynů), pomocí kterého měli silami společnými nalézt řešení. Jenže jeden Bůh navrhoval to, jiný zase tohle, třetí s nimi nesouhlasil, čtvrtý jakbysmet, pátý přišel s návrhem, který se nelíbil žádnému z dalších deseti. Nakonec po hodinách dohadování zjistili, že mají hrozný hlad a došli ke společnému konsensu, že nejlépe je nedělat nic a nechat věcem volný průběh.
A tak masakry pokračovaly. Ty, kteří se modlili k Vodnímu Bohu pozabíjeli jiní, kteří hledali spásu v Obláčkovému Bohu. A ta ty si zase počíhali fanoušci Říčního Boha, protože jejich modlitby považovali za rouhání. Osvícení jim přece napověděli, že Říční Bůh se dostal na zcestí a v pomýlení prosazuje nesprávnou zeleninu.
Přívrženci Cibulové a zastánci Česnekové kultury si navzájem vypalovali vesnice, pole, pozůstatky soch bohů roztavili na zbraně. Pobili všechny ženy a děti, nikdo už nesklízel úrodu – ona totiž už žádná ani nebyla, jen jedno obrovské spáleniště.
Nakonec zbyli samotní dva Vojevůdci. No a vojevůdci přece nepůjdou na nože do přímé bitvy v první linii, to dá rozum, ještě by mohli přijít k úrazu. Oni přece výhradně velí, proto zalezli každý do svého bunkru a tam spřádali plány na Konečné Vítězství. Živili se zbytky kořínků, které přečkaly veškerou apokalypsu, sbírali dešťovou vodu do džbánků (neboť moře už dávno otrávili), hubli a chřadli. A protože neměli s kým založit rodinu, nakonec zemřeli stářím, osamoceni, zapomenuti a jejich bunkry zarostly lebedou.
Tam těch třicet Bohů na obláčcích si ani nevšimlo, že je nemá kdo oslavovat, ale bylo jim to jedno. Jsou přece nadpozemské bytosti, které dostávají jídla a pití habaděj jen ze své Božské podstaty a nemusí se obtěžovat únavným pěstováním nějakých bylin. Planeta se mezitím začala vzpamatovávat. Otrávené vodstvo se vyčistilo, semínka rostlin znovu zakořenila a země se zazelenala. Objevily se první výhonky cibule a dokonce i česneku.
Uplynula spousta a spousta let a planetka stále obíhá kolem své přívětivé hvězdy. Třicetihlavé Božstvo pořádá pravidelná párty, jinak by se unudilo k smrti a nikdo z nich si nevzpomene na malý vyhynulý nárůdek tam dole. A česnek a cibule zatím rostou do úctyhodných rozměrů, pěkně, nerozdílně a poklidně vedle sebe. Tak tomu bude do skonání věků, než se hvězda rozhodne stát bílým trpaslíkem.
Takže to je konec příběhu. A jako každá pořádná pohádka by měla být mravoučná, tj. přinést laskavým čtenářům poučení (právě pro ta poučení je správné číst). Takže přicházím i se svou troškou do mlýna:

1) Malé příčiny mají velké následky
2) Z nudy se rodí nejpitomějším nápady
3) Aktivní blbec je vždy nebezpečnější, než ten lenivý
4) Když vypne mozek, jde svět do kopru
Tak dobrou noc…