Ti z klubíku

Jmenovala se Milena Poláčková a přibyla do instituce, aniž by o to kdokoliv stál. Na místo personální ředitelky, aniž by instituce dosud funkci personální ředitelky potřebovala. Mzdy a všechny náležitosti okolo docházky patlaly Voláková s Vlasákovou a pohovory nových uchazečů si dělali vedoucí jednotlivých oddělení sami. Všem se tam hezky žilo a jednorožec pravidelně nad obzorem zvracel duhu.

Až dosud.

„Máme novou kolegyni, jmenuje s Míla,“ hlásila s plnou pusou Alena Daňková Marcele Chládkové, když spolu pondělně obědvaly.

„Potkala jsem ji na chodbě, vypadá jako pěkná svině.“

„Jak to můžeš říct, vždyť ji vůbec neznáš?“ podivila se Alenka příkré reakci.

„Kouknu a vidím,“ pravila Marcela na půl úst, když si soustředěně zamíchávala do rýže omáčku.

„Nejsi takhle náhodou nesnášenlivá?“

„Myslíš zkušená?“

„Já neodsuzuju někoho, koho vůbec neznám, dávám lidem šanci,“ stáhla Alenka uvědoměle ústa do čárečky.

„Tak si dávej bacha, aby tě ta šance nestála místo.“

„Jsi paranoidní.“

„Tahle Míla nám ještě převorá políčko. Dej na mý slova.“

„Je milá, snaží se. Není asi dobré nikoho odsuzovat, než ho člověk pozná,“ nasadila Alena strojený výraz člověka, co hltá z internetu všelijaké citáty o pozitivním myšlení.

Marcela jen bezmocně pozvedla oči v sloup. Byla o osm let starší, rozvedená a na všechno okolo měla své vyhraněné názory, ze kterých málokdy ustupovala. Alenka dosud bydlela u rodičů a na svět se naopak dívala pohledem lidí, které život zatím některých hořkých zkušeností ušetřil.

„Povíme si,“ ušklíbla se Marcela a teatrálně zakrojila do gumové pečeně.

Alenka se otřásla. Někdo otevřel dveře do zahrádky a dovnitř zavanul průvan. Na krku jí naskočila husí kůže.

***

„To je hustý, ona nám normálně přeskládala skřínku a vyházela holkám prázdný pixly od kafe,“ stěžovala si po několika týdnech Alena, když se za Marcelou stavila s fakturami k podpisu.

„A co jste udělaly?“

„No nic. V tu chvíli tomu nějak nešlo zabránit.“

„Až bude vyhazovat lidi, tak tomu taky nepůjde zabránit,“ zamumlala Marcela temně.

„Jsi paranoidní.“

„Ne, jen jsem se o ní bavila s šéfem. Utekla z původního pracoviště za pět minut dvanáct, než to tam začala prověřovat inspekce kvůli podezřelým zakázkám.“

„O tom mluvila, odešla prý, aby se do něčeho nenamočila.“

„Ale houby, dělala tam sedm let. Mokrá musela být dávno. Zdrhla, protože se pod ní začala houpat větev.“

„Já lidi bez důkazů nesoudím,“ odtušila Alena povzneseně.

„Já zase důvěřuju jen prověřeným lidem a tuhleta Milena ve mně teda rozhodně důvěru nevzbuzuje. Vždyť jí ještě před odchodem zaplatili soukromý studium. Odtud má ten svůj titul, se kterým všude machruje.“

„Kde, prosím tě, bereš tyhle informace.“

„Ze soudruha Gůgla. Jen si tam zadej její jméno. V minulém pracovišti nevydržela ani půl roku a i tak tam zvládla pěkně rozesrat vztahy. Můj šéf zná lidi a ti znají lidi, víš jak…“

„Takže jedna paní povídala.“

„Na každém šprochu pravdy trochu.“

„Jo? A víš, že o tobě se šprochá, že se až podezřele často směješ na provozáka Pacovskýho?“ pokusila se Alena zasáhnout do terče.

„No a? Pacovský je fajn a ani jemu se teda upřímně Milena moc nezdá. Navíc prý do organizačního týmu přivedla nějaký dva šmudly s rukama dozadu, ale celou plejádou titulů a podivných plánů. Abychom se ještě všichni nedivili.“

„Takhle rychle?“

„Dneska jsem je viděla v kantýně obědvat. Něco si tam šuškali jak teplí bratři a fakt jsem z nich neměla dobrej pocit.“

„Já ráda lidi posuzuju až podle nějakých ověřených informací a nejen nějakého pocitu. Snažím se získat co nejobjektivnější názor.“

„Já na blbosti nemám čas.“

***

„Slyšela jsi to?“ chrlila s očima navrch hlavy Alena o několik měsíců později, sotva za sebou přibouchla dveře.

„Co?“

„Prý vyhodí naši ekonomickou ředitelku. Byl u nás externí audit a inženýrka Skupá se vůbec neorientuje v nových trendech, měla prej v papírech děsnej bordel! Věřila bys tomu. No já si vždycky říkala, jak může ekonomický oddělení vést někdo, kdo si ani není schopný dojít k holiči…“

„Myslíš externí audit, který prováděl náš nejspíš budoucí interní právník?“ stiskla zuby Marcela.

„Co o tom víš?“

„Šéf to přinesl z vedení.“

„Snad si nemyslíš…“

„Když jsem šla včera okolo Milenina novýho kanclu, tak mu v něm vařila kafe a tykala mu. Zapomněla si zavřít dveře. Takovej prošedivělej chlápek s brýlema a pleškou…“

„Doprdele. To je konec.“

„Obávám se, že teprve začátek.“

***

„Teplí bratři se chtějí zbavit Leoše Pacovského,“ drtila vztekle Marcela mezi zuby, když seděly s Alenou jedno páteční odpoledne u sklenky vína. Venku svítilo sluníčko, uvnitř vinárny však panovala podivná zima.

„Jako fakt?“ valila bulvy nevěřícně Alena. „Proč?“

„Několik měsíců je upozorňoval na jeden průser, ale nebrali ho vážně, než to prdlo a došlo ke ztrátě. Kurva velký ztrátě,“ ztišila hlas Marcela. Skoro syčela. „A ti kreténi nás proti tomu ani nenechali včas pojistit.“

„O co jde?“ poposedla zvědavě Alena.

„To není podstatný. Dost mě ale štve, že to teď chtějí hodit na Leoše.“

„Když je ale na to upozorňoval, tak bude v suchu, ne?“

„Ten vůl si vždycky s nimi sjednal schůzku nebo jim volal. Nemá nic písemně. Je to člověk ze „starejch časů“, kdy slovo muže ještě platilo. Nedrží v ruce ani jeden důkaz.“

„Tak snad ředitel bude mít rozum. Pacovský tu je dlouho.“

„Ředitele si Mílin klubík obmotal jako břečťan. Ti diletanti ho podporují v těch všech jeho ambiciózních plánech, aniž by měli schopnost je dotáhnout do konce.“

„No, ale když to nedotáhnou do konce, tak se ztrapní a potáhnou sami,“ uchechtla se Alena, víno  začalo stoupat do hlavy, která se jí z toho tak trochu motala.

„Ale houby. Najmou si další a další. Nová ekonomická ředitelka jim to ráda podepíše. A co se nepovede ani tak, svede se na starý původní tým, který bude postupně řídnout.“

„No jo, ale co s tím chceš dělat?“

„Měli bychom sepsat petici, proti Leošovu vyhazovu, zburcovat lidi. Začít držet pohromadě, zajít za ředitelem a jednat dokud je čas.“  

„To myslíš jako vážně?“ lekla se Alena a nasadila vystrašený výraz. „Víš, jak ředitel nesnáší jakékoliv zbytečné problémy. Má pořád tolik naspěch. Aby se to ještě neotočilo proti nám. Navíc Milena a její klubík má čím dál silnější pozici. Nevím, jestli je moudré, tuhle partu proti sobě poštvat.“

„Když to neuděláme teď, prohrajeme a budeme jen bezmocně pozorovat, jak odcházejí další a další…“

„Nedramatizuj to. Lidi občas odchází a další zase přichází. Tak to v práci chodí.“

„Myslím, že asi zaplatíme,“ pravila zklamaně Marcela.

„Už? Vždyť jsme daly jen jednu sklenku.“

„Čekají na mě děti.“

***

„Před vánocema vyhodili Vlasákovou, věděla jsi to?“ chrlila ze sebe zděšeně Alena, když se stavila za Marcelou na první novoroční kafe.

„Bohužel. Viděla jsem ji poslední den v roce, jak kráčí smutně chodbou. V ruce krabici a v ní předchozích patnáct let. Z očí jí tekly slzy a všichni se dívali jinam. Bylo jim trapně. Báli se s ní i pořádně rozloučit, aby nedali najevo, že s tím nesouhlasí. I já se s ní, doprdele, rozloučila až vzadu za parkovištěm, kam není odnikud vidět. A pak jsem bulela jako želva. Byla to dobrá ženská. Rovná a férová. Vždycky měla všechno v pořádku, jen si občas pustila pusu na špacír, v jaký výši si rozdává nový klubík odměny. A to ti parchanti nemohli dopustit, aby jim do toho někdo viděl.

Podala jsem jí ruku na rozloučenou a chtěla ji obejmout, ale šla kolem ta zrzavá flundra, Milenina dcera, co teď dělá řediteli sekretářku. Tak jsem jí jen řekla, ať se drží. Kdoví, co teď půjde dělat. Tři roky před důchodem…“

„To už přestává být sranda. Vlasáková s Volákovou vždycky byly symbolem týhle instituce. Přežily čtyři ředitele, člověk s nima pokecal, zasmál se…“

„Směje se už teď jen ta svině Milena. Hodně nahlas, až se člověku na krku ježí srst. A vaří kafčo všem těm svým kámošům, příbuzným a známým, který už tady člověk ani nespočítá.“

„Neměly bysme s tím něco začít dělat?“

„Obávám se, že už je pozdě.“

***

„Milena chce zrušit moje oddělení, prý kvůli úsporám. Ale podle mě si ho chce jen stáhnout pod sebe,“ durdila se Alena, když za okny opadávalo listí a po parném létě otevřeným oknem do kanceláře opět proudil chladný vzduch.

„Popros svého šéfa, ať za vás bojuje.“

„To neprojde. Dala jeho synáčkovi funkci. Dost dlouho sháněl práci a nemohl o nic pořádného zavadit a teď je jí zavázaný. Dost tý babě zpropadený podkuřuje. Klidně to oddělení pustí, beztak mu jen přidělává práci. Chce si zkrátit úvazek.“

„Tak v tom případě ti nezbývá, než zajít do nejbližšího kostela a tam se pomodlit.“

„Proč jsme sakra neudělali něco včas? Vždyť ona to tady úplně proměnila. Do IT si nacpala svého člověka, takže nám všem vidí pod prsty, docházky, všeho co děláme. Ředitele si vodí jako na provázku a těch nařízení, co ovlivnila. Pod každou další sviňárnou, utaženým šroubem, se nachází její podpis. Co jen budeme dělat?“

Marcela ztěžka usedla do židle a protáhla si klouby, až to zakřupalo a pak se s vítězoslavným úšklebkem zadívala Aleně do tváře.

„K poslednímu listopadu jsem podala výpověď. Půjdu za Leošem do jedné soukromé firmy, sehnal mi tam místo v logistice. Mělas pravdu s tím šprochem, už nějakou dobu jsme víc než jen přátelé.“

„Cože, ty mě opouštíš?“ vydechla nevěřícně Alena.

„Když se loď pomalu potápí, není moc chytrý, zůstat na palubě tou poslední krysou. Ať si to tady klubík užije, ale beze mě,“ uchechtla se Marcela a s tichým zadostiučiněním pozorovala nevěřícný pohled své mladší kolegyně, která vždycky měla tak ráda pozitivní citáty.

***

Když pak se setměním Marcela vyzvedla děti z družiny, udělala jim večeři a nachystala svačinky na další den. Prozpěvovala si. Cítila se jako vítěz. Končily časy strachu, ústupků a nutnosti hledět jinam, aby člověk příliš nevnímal, co se právě děje na jeho pracovišti. Čekaly ji nové časy, výzvy a taky Leoš, se kterým byli domluvení na výletě po Českém Středohoří. Bylo jí dobře.

Podepsala úkoly, přečetla pohádky a uložila děti do postýlek.

Poté vylovila z ledničky láhev bílého a na oslavu si nalila skleničku. Usedla do křesílka, zapnula počítač, spustila hudbu a měla v plánu začít hledat přesnou trasu pro zítřejší výlet. Místo toho však načetla Seznam a začala pročítat zprávy z českých luhů a hájů. Politická situace ji vcucla a dobrá nálada pomalu opouštěla. Úsměv nahradil hořký škleb. A taky deprese a bezmoc.

Klubíky byly prostě všude.